Zažil jsem to před pár lety v Dharamsale v Indii, malém horském městečku, které je významné tím, že jej obývají převážně uprchlí Tibeťané v čele s Dalajlámou a celou tibetskou exilovou vládou. V hotelu se ve vedlejším pokoji ubytoval mladý pár okolo dvaceti let. Sympaťáci odněkud z Kanady. Viděli jsme se vždycky jen tak letmo na schodech a časem jsem pochopil, že zřejmě přijeli vyučovat angličtinu. Přišlo mi to fajn, ale jen do chvíle, než jsem jednou z jejich pokoje zaslechl, jak nutí malé Tibeťánky opakovat:
"My god is your god.", tedy: "Můj bůh je tvůj bůh".
"To ať jdou s celou svou angličtinou do háje.", pomyslel jsem si a pochopil podstatu misijí a charit všeho druhu. Je to trojský kůň pro export naší kultury. Nic víc, nic míň. Jako kdyby naše demokracie, nadměrná spotřeba, hypermarkety, drancování životního prostředí a obrovský disrespekt, který chováme jeden k druhému a jenž je zdrojem veškerého napětí na zemi bylo to nejlepší, na co kdy lidstvo přišlo!
Princip charit a misijí je jednoduchý. Pod líbivým kabátem "pomoci zaostalým domorodcům" se vkrádáme do cizích tisíciletých tradic a násilím importujeme naše vlastní příběhy. Proč, proboha? Koho zajímá nějaké korporátní náboženství, které nemá se svým umučeným a zabitým zdrojem už pranic společného? Kdo stojí o naše obrazy uspořádání světa? Došlo mi to. Vykupujeme si tím vlastní blbé svědomí, ale zároveň taky roznášíme naši nemoc zvanou kultura dál po světě. Šíříme virus naší civilizace. Oč hůře na tom jsme, o to víc svědomí a vlivu si můžeme skrze charitu koupit. Proto všechny ty vznešené korporátní nadace a projekty pro lepší životy. Proto ty hvězdy show byznysu a ubohé dětičky. Jde jim skutečně o to, aby se někde někomu žilo lépe? Ani náhodou. Korporace zajímá pouze současný a budoucí zisk. Hvězdy zase popularita. Dáváme tak s veškerou pýchou blahosklonně na odiv výdobytky naší kultury. Vím přesně o čem mluvím, protože jsem se několik posledních let tohohle světa osobně účastnil a svou prací ho podporoval. Všechny ty kampaně o zelené energii, lepším životě horníků v Mongolsku nebo adopce dětí v Idnii stojí za pendrek, protože nenabízejí skutečnost. Jen prohlubují rozdíly a pomáhají šířit hypnózu operačního systému Culture 1.0, která nás velmi úspěšně drží v nevědomí a v oddělení od skutečnosti a jednoho od druhého. Nemám nic proti křesťanům, stejně jako nemám nic proti Eskymákům. Přijde mi jen krajně trapné a úchylné, když do tisíciletého teritoria Esymáků dorazí křesťanský misionář a slovy českého kardinála Duky:
"upraví liturgický obřad tak, aby mu místní porozuměli. Například nevědí co je chléb a nechápou, co je beránek boží. Proto se mezi Eskymáky používá TULEŇ BOŽÍ, aby tomu rozuměli." Jedním slovem úchylné. Současná podoba náboženství naší kultury jde ruku v ruce s politky, médii a byznysem a slouží k rozdělení světa a zasévání zárodků naší kultury na bázi totálního disrespektu.
Jediné co dnes lidé na světě doopravdy potřebují je, aby jim ostatní lidé dali pokoj. V jakémkoli jménu. Nebyl ostatně pokoj přesně to, co hlásal Ježíš? Nebo někde kázal:
"Založte světovou církevní korporaci a v mém jméně vražděte, znásilňujte a potlačujte vše původní a živé v lidech?" Pokud ano, pak mi tohle kázání ze svatých textů jaksi uniklo. Respekt je základní premisou fungování lidstva na zemi. Zažil jsem před rokem zajímavý zážitek v deštných pralesech na území Malajsie, kde jsem se v jedné domorodé vesnici setkal s jejím náčelníkem a potřásl si s ním rukou. Pohled do očí mi řekl vše. Tihle lidé žijí úplně jiný sen, než my. Jsme lidské bytosti, pocházející z jednoho zdroje a to je vše. My máme své, oni mají své. Obojí je správně a cítíme k tomu navzájem hluboký respekt. V této souvislosti bych rád odkázal na úžasnou knihu českých umělců Lukáše Rittsteina a Báry Šlapetové s názvem
Nepřistupuj blíž, která mapuje několikaleté úsilí autorů o sblížení s původními domorodými lidojedskými kmeny na Nové Guineji a jež je úžasná právě v míře respektu, se kterou autoři k domorodcům přistoupili. Přišli, aby vyslechli jejich původní příběhy a na požádání vyprávěli ty naše. Přinesli naše prastaré mýty, příběhy a pohádky. Tohle je geniální návod na sblížení různých kultur světa. Místo misionářů, těžařů, byznysmenů, vojáků a raket a bomb - pohádky. Nádhera.
Podívejte se na zajímavý film Steva Lichtaga
Zajatci bílého boha, jenž mapuje působení misijních společností mezi severothajským původním obyvatelstvem Akha, které jsem měl i já osobně tu čest navštívit zhruba před čtyřmi lety. A možná se taky začnete na charitu dívat úplně jinýma očima.
