V Tibetu mají nad vchodem do lámaserií nápis: "Tisíc mnichů, tisíc náboženství". Do naší řeči bych to přeložil jako "Tisíc lidí, tisíc světů." Ano, je to tak. To co vidíte, slyšíte a vnímáte jako svět tam venku (a na co zdánlivě nemáte žádný vliv) není objektivní, sama o sobě existující realita, je to jen vaše osobní projekce toho jak si představujete svět, založená na kultuře, výchově, školství, společnosti a zprávách o obrazech světa, jež konzumujete. Váš výběr reality. To platí pro každého z nás. Samozřejmě existuje i tzv. konsenzuální realita, tedy společný sen lidstva (resp. jeho jednotlivých částí), jenž obsahuje vše, na čem jsme se hromadně dohodli a stalo se to pevným zakořeněným společenským pravidlem. Říkáme tomu demokracie, jinde to nazývají šaría, akha-teke, šulchan aruch, bušido nebo woodcraft. Nic z toho není lepší, ani horší. Je to všechno jedno a totéž - jen jedna z podob kultury, výhodná pro lokální přežití. Z nějakého podivného důvodu nám pak, díky našemu omezenému vzdělání příjde, že to "jejich" je primitivnější než to naše a tak se to "naše" snažíme vnutit klidně i silou. To co drží náš svět pohromadě se vším všudy jak ho známe je předmětem dohody.
Je zvláštní, že to co by nás mělo spojovat jako bohaté a různorodé projevy jednoho a téhož, nás rozděluje. Zvykne se říkat:
"S tím já nic nenadělám, tak to prostě je." Opravdu? Opravdu nemůžu ovlivnit jak se cítím, co se mi děje, jestli jsem zdravý, jestli mám všeho dostatek a jsem šťastný? Opravdu jsem závislý na tom, jestli a jak se o mé věci postará stát, církev nebo korporace? Nedávno jsem viděl dva metaře v multikáře, muži okolo padesáti let, za předním oknem srolované několikeré noviny, kterým vévodil BLESK. Uviděl jsem, že jsou tak pevně ustrnulí v obrazech světa metařů, že pro ně bude do konce života těžké stát se čímkoli jiným. Takovými metaři jsme ovšem každý z nás. V tom svém světě. Pevně ustrnulí v pohodlí našeho vědění (sumě znalostí) o tom jak funguje svět, nejsme ochotni hnout zadkem k tomu, aby nám bylo líp, jsme ochotni hájit naše strnulé obrazy o fungování světa dokonce až tak, že kvůli ním napadáme jiné bytosti (individuálně i na úrovni států). Vytlačujeme na okraj představivost jako "nepraktické snílkovství"a žijeme svůj Chronos (čas "od - do"); a duše volá po ochraně, vědomí křičí o pomoc, ale na to dnes máme léky. Skvělé chemické preparáty, jež se pro nás staly synonymem zdraví a duševní vyrovnanosti.
Největší fór (a řekl bych vítězství kultury nad námi) je, že jsme zdroje toho zmatku a nemoci (říká se tomu přece "civilizační choroby") přestali vnímat v jejich pravé podobě. Permanentně puštěné zprávy v tv, rádio jako kulisa v autě nebo na obědě, bulvár jako dezert, do toho všeho mega agresivní reklama na cokoli... Když se dnes ocitnu někde, kde právě běží tv zprávy, udělá se mi během chvíle zle (a to je ani nemusím aktivně sledovat). Když jedu s někým v autě nebo sedím v libovolné české restauraci střední kategorie, musím poprosit, aby ztišili zábavnou radio stanici, protože se mi z toho dělá na zvracení. Když moje pozornost zachytí jednu z bulvárních zpráv, nestačím se divit, jak nízko je možné a dovoleno se pohybovat. A samozřejmě agrese - obrovská agrese z reklamy. Že přeháním? Že je to celé jen neškodná zábava dnešního světa? Že o nic nejde? Omyl, jde o všechno. Tohle je přímá příčina většiny nemocí současného světa. Geniální nástroj, kterým nás drží v nevědomí, strachu a permanetně přesměrovávají naši pozornost od toho jediného podstatného - nás samých.
Začal jsem si (kvůli vlastnímu průzkumu) dělat otisky titulků hlavních zpráv za cca. poslední měsíc. Zajímavé je, že 90% těchto zpráv nenese žádnou informační hodnotu (střízlivý popis něčeho skutečného, co se doopravdy stalo). Většina z nich nese jen atmosféru (pocit) napětí, agrese, strachu a iluzi rozdělení světa na "my" a "oni". Pokouší se uměle skrz strach vyvolat potřebu být chráněn někým jako je stát (politici ovládající policii a vojsko), korporace (poskytující širokou škálu očkování proti čemukoli) nebo církev (poskytující alespoň nějaké hodnoty v tomto vyprahlém světě).
Věřte, že svět 1.0 se sám strašně bojí. Bojí se momentu, kdy sebe si vědomý člověk vezme své věci do vlastních rukou a postará se o ně sám, protože přesně v tenhle moment skončí svět, jak ho známe.
