Píseň dětství

Motto: Když dítě bylo dítětem, hodilo klacek do stromu jako kopí, a to se tam chvěje dodnes.

Zachytávám se víc a víc přes pocity toho, kým jsem byl a co jsem žil jako dítě. Cesta do svobody je přímočará a jednoduchá. Začíná a končí uvnitř mě samého. Nikdo mě k ní nedokáže přivést ani od ní odloučit. Není dobře, není špatně. Na světě mám jenom sebe - své vlastní vědomí, s nímž putuji. Možná jsem si svobodu vybral jako svůj cíl a vydal se za ní s vědomím, že jí nikdy nedosáhnu, přesto mi stojí za to se o to pokoušet. Lákám k sobě ztracené kousky duše, protože mi to přináší sílu a odhodlání vyrazit. Pamatuji si na sebe jako dítě. Narodil jsem ryzí a svobodný, vědomý si celku i sebe samého. Nic dalšího do života nedostanu. Tohle jsou karty, se kterými teď budu hrát. A hra je o tom začít se ptát. Ne tam venku, ne někoho jiného. Srdce se ozvalo a ptá se sebe sama: "Kdo mě nosí a co může tento živý přinést světu a životu v něm? " Mám v rukou naprosto všechno. Víc nedostanu. Jedinou myšlenkou můžu změnit svět. Vlastně už to dávno dělám, jen o tom ještě nevím. A tak, za soumraku, zpívám svoji píseň dětství a vím, že cesta srdce nemá žádné obskurní zákruty. Učím se znovu vidět. Učím se zachytit se tam, kde jsem živý a plný Duchá toho, co se otvírá.

Když dítě bylo dítětem, chodilo s rozhoupanýma rukama, chtělo, aby se z pramenů stala řeka, z řeky příval a z louže aby bylo moře. Když dítě bylo dítětem, nevědělo, že je dítětem. Všechno bylo plné života, a veškerý život byl jedno. Když dítě bylo dítětem, nemělo na všechno názor, nemělo návyky, sedělo s nohama skříženýma a rozběhlo se s nezbedností ve vlasech a nezmáčklo spoušť, když fotografovalo. Když dítě bylo dítětem, byl čas těchto otázek: Proč jsem já já a ne ty? Proč jsem tady a proč ne tam? Kdy začal čas a kde končí vesmír? Není život pod sluncem pouhý sen? Není to, co vidím, slyším a cítím jen iluze světa před světem? Existuje zlo doopravdy? A existují lidé, kteří jsou doopravdy zlí? Jak je možné, že já jak jsem, jsem nebyl, než jsem se stal mnou? A že jednou ten kdo jsem já už nebude mnou? Když dítě bylo dítětem,

jablka a chléb stačily, a to se nezměnilo. Když dítě bylo dítětem, padaly bobule do jeho dlaní jak jen bobule dokážou padat, a to se nezměnilo. Čerstvé vlašské ořechy chutnaly na jazyku syrově, a to se nezměnilo. Na každém vrcholu hory mělo touhu po ještě vyšší hoře, a v každém městě mělo touhu po ještě větším městě, a to se nezměnilo. Dosáhlo na třešně v koruně stromu s radostí, kterou cítí dodnes. Stydělo se před cizími, a to se nezměnilo. Čekalo na první sníh, a to se nezměnilo.

Když dítě bylo dítětem,

hodilo klacek do stromu jako kopí,

a to se tam chvěje dodnes.