Motto: Od smrti Johna Fitzgeralda Kennedyho se už žádný další americký prezident raději nevměšoval do politiky.
Poslední tři tisíce let žijeme jako otroci. Ne, nic se nezměnilo. Jen se trochu zlepšily poměry. Už nás neposílají na galeje, ani neupalují na hranici. Díky Bohu. Přinesli nám nové pojmy, nové symboly a nové nástroje iluze o svobodné volbě. Podstata ale zůstala stejná - udržet prostřednictvím pozornosti masu lidských bytostí zaměstnanou nesmysly, aby se nedejbože nezačala zabývat svým nitrem a nezjistila, že je ve své podstatě volná a svobodná a tzv. elitu, která soustřeďuje moc a z ní plynoucí osobní výhody, vlastně vůbec nepotřebuje. Proto dnes máme takzvané volby, mnoho novin a lifestylových časopisů, toxický hnůj s názvem bulvár, spoustu rádiových a televizních stanic, vysílajících nic o ničem, velkou spoustu politiků-pijavic všech tvarů, velikostí, barev, vůní i chutí, šedesát druhů jogurtů na krámě a všudepřítomnou agresivní reklamu, která se pokouší zachytit naši drahocenou pozornost na iluzi pseudopestrosti starého světa. Úspěšní byzynysmeni a předem vyhaslé hvězdy s šarmem válečku na nudle se předvádí s neméně úspěšnými blondýnami a všechen ten informační mega zmatek bez reálného základu nám jen působí obrovskou společenskou a osobní úzkost. Jsme nemocní z kultury, protože nám způsobila hluboké zmatení mysli a zatemnění vědomí pomocí kouzelného lektvaru, namíchaného "velkýma klukama" z politky, byznysu a médií. Společenská hypnóza (nebo spíše zfetování) byly až dosud naprosto dokonalé. Ocitli jsme se až na samém okraji propasti a jak říká mediální magnát Michel Fleischmann, "Čeká nás ještě několik kroků, než do ní spadneme". Je to ale doopravdy nutné? Musíme do ní spadnout jen proto, že včas neotevřeme oči? Že se neprobudíme z toho divného snu? Ona pomyslná propast představuje konec světa, jehož je nyní kultura plná a jenž je obsahem nejednoho rozhovoru, či uměleckého díla. Ano, konec světa klepe na dveře. Ne ve fyzické podobě, jak ji servíruje Hollywood a novináři všech seri i neseri-ózních deníků. Stojíme na prahu nového vědomí. Tak jako jsme na něm už párkrát stáli, např. při pádu římské říše a o několik set let později na počátku renesance.
Jenže tahle renesance 2.0 nebude jen o dalším uspořádání moci pod taktovkou vyvolených elit, které nás dosud měly jen za malé a blbé (rozměj nevzdělané) idioty, kterými jsme skutečně byli. Dosud s námi hráli úsěšnou hru o čas. O náš čas. Fungovala tak, že v rozkvětu sil nás zachytili na naší největší slabosti - touze společensky uspět. Nechali nás celý život se honit za něčím, co neexistuje a co podporovali nástroji jako je reklama, půjčky a ještě větší, a barevnější a voňavější cokoli. Dostali jsme se do pasti hypoték, strachu a nesvobody. Peníze nám měly přinést úlevu, místo toho přinesly jen hlubší propad do depresí. Tomuto honu za iluzí - jako když kočka skáče po laserové červené tečce - jsme podřídili vše. Zdraví, sílu, duši i rozum. Kulturální nabídka je skutečně pestrá, má pro nás celou řadu psychofarmak, psychiatrů a psychologů, kteří (často sami nemocní) nás donekonečna "léčí" a de facto slouží jen k tomu, aby nás udrželi v chodu a na uzdě. Řekněte sami, stojí vám všechno tohle za to?
Narazil jsem na zajímavý film s názvem 'Přiznání lovce ekonomik'. Je zajímavé jak se postupně jedna za druhou vynořují nové a nové výpovědi bývalých farmaceutů, finančníků nebo reklamních pracovníků o tom, co dělali a proč se rozhodli s tím přestat. John Perkins je jedním z nich. Pracoval jako tzv. 'lovec ekonomik'. Co to je a jak se to dělá všude tam kde jde (především) o ropu se dozvíte v níže vloženém filmu. Ano, jedná se o popis nástrojů prosazování moci světa 1.0, kterým vlastně nemá smysl věnovat větší pozornost, protože se nyní samy požírají navzájem. Přesto mě tato výpověď něčím upoutala, nejspíš svojí obludností a prostoduchostí ve srovnání se všemi druhy světových spiknutí, ve která nevěřím. Ono jde vlastně totiž zase jenom o prachy. Mám pocit, že ve srovnání s tím, k čemu se doznává John Perkins byl můj Hyde Parkový coming-out jenom slabým čajíčkem.