Svět 1.0 má ve svém hodnotovém uspořádání naprosto jasno. Jeho mantrou je výkon. Na výkonu stojí vše, co v dnešním světě za něco stojí. Znamením úspěchu v jeho podání je mít na korporátní vizitce slovo 'výkonný pan někdo' a v peněžence spoustu plastikových karet. Nic proti nim, ale upíšete li se tomuto světu bezpodmínečně v jakékoli z nabízených kulturálních rolí, dostáváte se automaticky do nekončícího závodu, ve kterém jsou všichni předem poraženi, protože se od nich očekává 'maximální výkon'. Je jedno ocitnete li se zrovna v dresu majitele, šéfa, zaměstnance, uklízečky, učitele, řidiče, pilota, rodiče, manžela, milence, topiče nebo chůvy. Svět se zbláznil, protože stojí na permanentní vyčerpávající soutěži. Na nekonečném poměřování sil, kde nikdo nestojí o to být druhý, protože 'vítěz bere vše' a 'poražený stojí smutný v koutě'. Pořád si říkám, kdy se lidé konečně probudí a uvidí tenhle ohromný stroj na vysávání lidské energie v jeho pravé podobě? Kdy uvidí, že kultura má pro nás jediný a jasný plán: naroď se - zapomeň na sebe - zapoj se - rozmož se - zeslábni - onemocni - zestárni - zemři.
Nedávno jsem seděl s jedním ani ne dvacetiletým start-upovým mladíkem na schůzce ohledně projektu, na kterém spolupracujeme. Ten mladík na mně po trošku živější výměně názorů zaječel:
"Zachoval jste se velmi neprofesionálně!" Mému kolegovi naběhla na krku žíla a začal mladíka srovnávat z pozice staršího a zkušenějšího bráchy přednáškou na téma co si ještě může a co už nemůže dovolovat. Po chvíli jsem je oba zarazil.
"Ten mladík má pravdu a lichotí mi." Řekl jsem.
"Já jsem opravdu přestal být profesionálem - tedy tím, kdo dělá věci za prachy a stal jsem se amatérem." Obrátil jsem se na mladíka.
"Děkuji za uvědomění. Stal jsem se opravdu amatérem - tedy tím, kdo miluje to, co dělá (od italského slova amare = milovat) a nemám čas ztrácet čas věcmi, které mě nezajímají a nebaví." To uvědomění mi dalo obrovskou lehkost. Sejmulo ze mě poslední zbytky tlaku na výkon. Pochopil jsem, že aby to celé dávalo smysl, musím si do práce chodit hrát. Došlo mi, že když dělám, co mě opravdu baví a miluju to, mé tělo se zázračně promění a nepotřebuje jíst, pít, spát, ani být ve vnějším kulturálním kontaktu. Začnu být v naprostém souladu s Celkem. Vnitřní energetická rezonance se srovná s tou vnější Univerzální a já se zázračně zevnitř rozsvítím. Uplyne mnoho hodin a mě v tu chvíli napadá jediné -
"Proč ten čas ubíhá tak rychle?!" Ve filmu 'The Social Network' tomu říkají
"he is wired" - tedy
"je napojený". Ano, prostřednictvím skutečné tvorby se napojuji se na nekonečný zdroj tvořivé energie Celku, s nímž splynu, tvořím, rozšiřuji své vědomí a obohacuji svět o svoji světelnost. Mám pocit, že je to pro mě i pro svět nesmírně léčivé. Jako skutečně tvořivý člověk nemám čas ztrácet čas.
Podtrženo, sečteno: Svět 1.0 nás drží prostřednictvím naší pozornosti stoprocentně zaměstnané tlakem na výkon. To nám po kouscích odsává životní energii a drží nás dál od nových možností, jež souvisejí s naší skutečnou tvořivou energií. Díky únavě z permanentně probíhajících soutěží všeho druhu pak nemáme sílu na to, abychom v hloubce nás samých zkoumali a objevili naše tvořivé jádro a aktivovali tak v sobě svobodného a vědomého Člověka. Kultura nám nalhává, že jsme zaměnitelní a díky tomu nás drží v úvahách, jsme li dostatečně dobří, rychlí nebo levní. Jsme dokonce tak daleko, že víme, že můžeme kombinovat vždy pouze dvě tyto veličiny. Něco vám řeknu - naletěli jsme. Je to jen první kruh možných úvah. Je to jako závod krysy, která běhá uvnitř točící se klece. Budeme zaměnitelní tak dlouho, dokud do hry nevstoupí naše skutečná autenticita a ryzí originalita. Dokud nezačneme být se světem jedna ku jedné - jak uvnitř, tak i navenek. Svět 1.0 s námi bude hrát svou idiotskou hru na výkon tak dlouho, dokud ji s ním budeme hrát my. Jde mu přece o život.
