Každý jsme umělec

Vícero významných umělců v historii postupně přicházelo s poselstvími o tom, že každý jsme umělec. Asi nejvýraznějším propagátorem této myšlenky byl významný německý konceptuální umělec světového věhlasu Joseph Beuys, jenž se kvůli svým, v té době zcela radikálním, názorům dokonce neváhal opevnit na akademické půdě a vyvolat střet s policií. Pablo Picasso říkal to samé, jen o něco méně radikálněji. U nás se fenoménu odkrývání vlastního umělce v nás samých poměrně unikátně věnuje Libor Korman se svým projektem 'Blank Canvas'. Je to fakt. Zkuste někdy pozorovat kresby tříletého, kulturou dosud nezformovaného dítěte. Jsou divoké, celistvé, kompozičně i barevně vyvážené. Jedním slovem dokonalé. Celé to ovšem má daleko zajímavější kontext, než by se mohlo na první pohled zdát. A zdaleka se to netýká pouze výtvarného umění. Idea tzv. 'sociálního umění' vznikla mnohem dříve. Je tomu více jak sto let, kdy světlo světa spatřila antroposofie (nedávno byla v DOXu na toto téma vynikající výstava). Rudolf Steiner, její čelní vizionář, přinesl pokusy o spojení člověka s Duchem, jež se uchovaly do dnešní doby v podobě walfdorské pedagogiky, základů biodynamického zemědělství, antroposofického lékařství a překrásné stavbě Götheanum v Dornachu u Basileje.

Idea sociálního umění věřila tomu, že politiku (tedy aktuální lidský touchpoint) časem nahradí originální umění individuálního člověka, jež se stane 'novou plochou pro komunikaci' (novým lidským touchpointem). Stavěla na tom, že každý člověk má a může svým originálním uměním obohatit svět a že politika spolu se sociálním uspořádáním světa nám lidem bere možnost se skutečného hlubokého umění v nás dotýkat a vědomě jej tvořit. Musím se přiznat, že je mi osobně tento druh uvažování velmi blízký a rozumím i tomu, proč se jeho idea neprosadila v období
rozmachu průmyslové revoluce, jež si vybrala přesně opačný směr - potlačení Ducha člověka na vrub standardizace a kontroly mas prostřednictvím strachu a krutých represí. Dnes ovšem můžeme jít do větší hloubky. Představte si, že politika ze dne na den zmizí ze zemského povrchu. Že do nás všemi možnými kanály přestanou hustit všechny ty pseudokauzy, jež mají za cíl jediné - zaměstnat nás a odvést od zabývání se sebou samým. Kultura moc dobře ví, že bychom mohli na něco zásadního přijít a pochopit, že politika je jen obrovskou prázdnou bublinou, podílející se podstatnou měrou na vytváření podsvětí mysli, ve kterém se dnes jako lidstvo nacházíme. Že bychom si zřejmě uvědomili ten kus permanetně umrtvovaného a potlačovaného já a objevili v sobě vědomé vědomí. Že bychom si mohli vybrat proudící živou divokost a dobrodružné životy, prodchnuté neznámem a nejistotou. Že bychom přestali být kontrolovatelní a ovladatelní strachem o cokoli. A že by to vysoce pravděpodobně znamenalo její konec v současné podobě. Od možnosti proměnit se z občana v lidskou bytost vede k volnosti už jen malá zkratka. Představte si, že permanetně proudící 'infozábava' bez skutečné energetické podstaty by najednou nebyla. Zbylo by obrovské prázdno, které by člověk musel něčím vyplnit. Musel by začít tvořit, aby to nekonečné prázdno unesl. To prázdno je tam stále, jen jsme si zyvkli ho překrývat produkty kultury a za to jsme jí odevzdali možnost tvořit. Stali jsme se otroky neviditelného pána. Ten zmatek je naprosto dokonalý.

A přece stačí tak málo. Stačí vyjít do krajiny a nechat vítr, aby zašeptal do vlasů příběhy o volnosti. Stačí se přestat bát, protože ve skutečnosti stejně není čeho. Ekonomický a sociální bubák v temné chodbě je jen stín, který neublíží. Stačí poznat jeho pravou podstatu a pustit se. Normálně povolit tu obrovskou křeč, které říkáme 'vlastní image' a začít být samým sebou. Se vším všudy se vzít na milost. Začít být volnější. Ze začátku jen trošku, abychom byli únosní pro své okolí, ale nepřestat s tím. Nepřestat permanetně vyzývat sílu ve všech jejích čistých podobách. A tvořit. Cokoli a za jakýchkoli okolností. Být. Být cokoli. A existovat ve vědomém spojení se vším živým okolo. Uvědomit si svůj vzácný a nenahraditelný střed, ze kterého vycházíme, abychom tvořili a obohacovali svět. A nechat svět, aby naše obohacení ocenil. Začít si vybírat ze švédského stolu Univerza čímdál lepší a lepší kousky. Polepšit si. Vyzdravět. Cítit se. Mít se dobře. Jsme přece umělci svého života a malujeme barvami času na plátno nekonečna. Tak ať je to nádherný obraz!