V jednom z minulých postů jsem poukazoval na to, že nejhorší forma otroctví je ta, kde si otroci své otroctví už ani neuvědomují. To se nám děje právě nyní. Zdánlivě to vypadá, že máme na výběr (reklama jako novodobý nástroj masové debiliziace nás v tom koneckonců permanentně utvrzuje). Vypadá to, že máme možnost volby, proto jsme jednou za čtyři roky zváni k velkému iluzionistickému číslu s názvem 'volby'. Ano, vypadá to, že žijeme v (relativně) svobodné společnosti, ovšem tohle všechno platí jen potud, pokud přistoupíme na dopředu nadesignovanou hru. Pokud zaujmeme jakékoli místo v plánu, se kterým hra počítá, můžeme hrát. Samozřejmě pod dohledem a v předem určených mezích můžeme být kýmkoli a čímkoli, co kultura unese. Problém nastává v momentě, kdy se rozhodneme začít být samými sebou. Nemyslím ty kulturální žvásty typu 'buď sám sebou a kup si..." - myslím potkat se se svým skutečným já, protože s tím tahle hra nepočítá. Tehdy se začneme ptát na podstatné otázky a odkrývat skryté vrstvy svého bytí. Začneme se nekontrolovatelně (nikoli nekontrolovaně) přemisťovat, díky rozšířenému vědomí a uvolněnému vnímání na místa, se kterými si hra neumí poradit. Začneme vidět, v jak obrovské iluzi žijeme a jak hluboko naše otroctví sahá. Tady hra končí a začíná boj.
Bojovník srdce bojuje o čas, který mu zbývá, aby naplnil svůj osud. Podívejte se na zajímavé video na toto téma. Doufám, že slovenské titulky nevadí...
