Skrytá kapacita

Motto: Nevěděl jsem, že tohle umíme. Shrek 4



Přesně tato věta několikrát zazní v posledním dílu Shreka. Týká se údivu na objevem skryté kapacity zlobrů a v této souvislosti máme se zlobry víc, než by se mohlo na první pohled zdát. Kapacita našeho těla a vědomí se promítá do tzv. možností - máme na výběr z určitého vějíře možností, na základě kterých můžeme jednat. Tedy MYSLÍME si, že máme a MYSLÍME si, že můžeme. Setkávám se s tím prakticky při každé návštěvě v ordinaci šamanského servisu. Objevili jsme, díky formálnímu vzdělání a životní zkušenosti, určitý vějíř zručností, který jsme začali (za)prodávat kultuře formou tzv. zaměstnání (já tomu říkám legální prostituce) a se kterým v lepším případě vyžijeme až do důchodu (pokud nás časem nevyhodí pro nadbytečnost). Jedním slovem se jedná o totální energetické zacyklení spojené s bezúčelným vymíláním našeho životního koryta. Žiju podle toho, co tzv. přinese život. Nemusím nic tvořit, protože mě to nikdo nenaučil a ani to nikdo nedělá. Kultura nabízí širokou nabídku pseudopestrých možností, díky kterým nemusím se svou přirozenou tvořivostí vůbec přijít do styku. Znamená to ale jediné - že se dám kultuře. Odevzdám jí svou sílu a dám k dispozici svoji duši. Život se mi smrskne na práci, televizní zprávy a výchovu dětí. A až se zavře voda za mou lidskou existencí, neštěkne po ní ani pes. A přitom jsem si možná ani nevšiml, že ve mně dřímal celý život 'stínový umělec' v podobě třeba kuchařského mistra. Že jsem dokonce mohl přinést světově unikátní postupy a obohatit kulturu o nové originální vynálezy v této oblasti. Představte si, jaká škoda pro svět by byla, kdyby například Jamie Olivier vsadil vše na kulturní kartu pracovní jistoty a svůj život strávil třeba jako account manažer v reklamní agentuře. O jakou úžasnou porci skvělé lidské kreativity by byl svět ochuzen. A vice versa, o jaký úžasný přínos je svět díky jeho existenci v podobě kuchaře - mistra svého umění - obohacen.

Jsou to zručnosti kvůli kterým chodíme do práce, která nás vysává, setkáváme se s lidmi, kteří nás ničí a produkujeme lehce nahraditelné cosi, čehož hlubší smysl sami nechápeme. Nenecháváme za sebou nic, než uhlíkovou stopu, která se časem rozloží v nic. Díky penězům v podobě pár šupů na konci každého měsíce je člověk ochoten změnit se v nic. Vzdát se úžasných nových možností, které leží a čekají hned za okrajem známé kulturální nabídky. Nikdo nás to nenaučil, nikdo nám o tom zatím neřekl, ale je to tak. Devět lidí z deseti se dnes ničí, trápí a topí v úzkosti úplně zbytečně na místech, která jim vůbec nepatří a nechávájí ležet ladem svá skutečná nová bohatství. Vybrali jsme si to tak sami a kultura to všemožně podporuje. Novodobé otroctví par excellence. Klíč leží v poznání naší skryté kapacity a jejím postupné rozvinutí do nádherného originálního obrazu nových možností. Ale to už stejně dávno víte...