Do volnosti...

Každá živá bytost v Univerzu přirozeně touží po volnosti. Štěstí a lehkost jsou jejími přímými doprovodnými jevy. Jádrem našeho společného Univerza je láska. Nekonečná, bezpodmínečná láska. Nejbližším spojencem lásky je laskavost. Staneme li se nenásilně, přirozeně laskavými bytostmi, dojde u nás samovolně ke zvláštnímu projevu celkového uvolnění, což je základní prvek pro to ucítit volnost. A kdo jednou ucítí vůni dálky, zvoucí do volnosti, nechce už nikdy jinak. Nic na světě 1.0 už není dost dobré a nedokáže se jí vyrovnat. Volnost nemá žádné parametry. Vede do ní jediná cesta - cesta srdce. Neznamená dělat si co chci. Volnost není dopřát si nějaký druh 'dovolené' a vrátit se zpět do nevolnictví běžného života. Volnost, stejně jako láska, je nekonečná a bezdpodmínečná a jediné co se s ní dá dělat je (po)cítit ji. Nekonečně a bezpodmínečně. Tak jak se o tom zpívá v překrásné písničce (pro mě jde o hymnu, zvoucí do volnosti) s názvem 'Kdo chce žít navždy':

Není pro nás čas, 
není pro nás místo. 
Co je to za sílu, která tvoří naše sny a hned je od nás vzdaluje?

Kdo chce žít navždy?
Kdo chce žít navždy?

Není žádná šance, 
všechno máme dáno.
Svět má jen jeden sladký okamžik, který nikdy nepotkáme. 

Kdo chce žít navždy?
Kdo chce žít navždy?

Kdo se odváží milovat navždy? 
Když láska musí zemřít. 

Ale dotkni se mých slz svými rty, 
dotkni se mého světa konečky prstů. 
A můžeme mít věčnost 
a můžeme milovat navždy. 
Dnes je věčnost naše. 
Kdo chce žít navždy?
Kdo chce žít navždy?
Dnes je věčnost navždy naše. 

Kdo by také čekal navždy?