Lidé v tzv. 'vyspělém světě' padají do chudoby jako mouchy do močálu. Tak nějak zlověstně dnes znějí nadpisy spousty novinových článků a televizních reportáží, jež rozsévají obrovský strach a berou lidem sílu pokračovat. Je to jen otázka popisu a ve světě o kterém tyto zprávy informují jde o zcela jistě platný popis reality. Jenže je zde ještě jeden aspekt, o kterém se nikde nedočtete. Je to aspekt pokory, která tu tak zvanou chudobu dovede kouzelně proměnit v radost a lehkost. To na co se média ve výše zmíněných zprávách zaměřují je totiž jen velmi nepatrným fragmentem, kterému je v naší kultuře připisována přespříliš velká důležitost. Asi jako sexu. Představte si, že jste byli pozváni k brunejskému sultánovi (jeden z nejbohatších panovníků světa s palácem ze zlata) a celé to bohatství je vám dáno plně k dispozici. Jenže vy se zaseknete hned u brány s rozšlápnutým lejnem. To lejno se vám postupně nalepí na boty, kalhoty, ruce a dostane se vám až na obličej. Jedno malé bezvýznamné rozšlápnuté lejno vám zastře pohled na celé to obrovské bohatství k jehož užívání jste byli pozváni, protože na něj (to lejno) zaměříte veškerou svou pozornost. Mezitím vám mezi prsty uteče nepatrné mrknutí oka věčnosti s názvem lidský život a vy se toho ohromného bohatství ani nedotknete. Tím, že jste upřeli veškerou pozornost k jednomu nepatrnému fragmentu přijdete o všechno.
Přiznám se, že když jsem poprvé četl větu geologa a filozofa Václava Cílka, který v
jednom rozhovu říká:
'Čím méně peněz, tím může být život veselejší', hluboce jsem s ní vnitřně nesouhlasil. Nedokázal jsem si ji představit, protože své fungování jsem odjakživa spojoval s dostatkem (nebo ještě lépe nadbytkem) peněz. Tak nějak jsem to ve svých obrazech, jež lepí můj svět, dosud viděl. Jenže moje nejhlubší objednávka Univerzu, kterou jsem vyslal (sám sobě navzdory) někdy před třemi lety zněla jasně: chci najít skutečné štěstí. Moje cesta k němu je od té doby protkána celou řadou zajímavých událostí, historek, setkání, přijímání a předávání inspirace, poznání, vrcholů i pádů. Na tu cestu neexistuje žádný recept a jediné co o ní mohu říct, přináším pravidelně na těchto stránkách. Všiml jsem si, že postupně z mého života odchází atributy kulturálně úspěšného člověka a můj život se stává jednodušším, prostším a účelnějším. Všímám si malých, ale aktuálních impulzů zvenčí i zevnitř. Před dvěma dny u nás v ulici praskla voda a zažili jsme, co je to být dva dny bez tekoucí vody. Úplně nová zkušenost, za kterou jsem nesmírně vděčný. Ukázala mi totiž naši schopnost tvořivě zareagovat. Přinesla obrovské poznání o tom, co bereme (s chybějící pokorou) jako samořejmost, a co samozřejmostí není. Dřív jsem bezmyšlenkovitě vydělával a vyhazvoval obrovské množství peněz. Například plynárnám jsem měsíčně jen tak posílal osm tisíc za dodávku plynu. Letos jsme se syny objednali a složili osm metrů krychlových dřeva v různém stupni schnutí. Začali jsme myslet na dva roky dopředu. Co mi to ukázalo? Že vůbec nic na tomhle světě není dáno a na všechno ve svém životě můžeme najít tvořivou odpověď. Co mi to přineslo? Nádherný čas semknutí síly v mém kmenu (používám tohle slovo raději než rodina). Z prvoplánového pohledu kultury jsem zchudl. Jen já někde hluboko v sobě ale vím, že ve skutečnosti den za dnem neuvěřitelně bohatnu, protože cítím živější život. Žiju daleko víc živé vztahy k sobě i ostatním bytím v mém okolí. Můj život jakoby tím ožil. Denně musím zvednout zadek a zabojovat, abych nepřišel o sílu a směr. Je to zvláštní rovnice, ale i pro mě už začala konečně platit: čím méně peněz, tím je můj život veselejší.
Děkuji Vám, pane Cílku.
