Pravá realita



Right [ra:jt] - právo, pravda, pravice, přímo, vpravo, správně, rovnou.

Nikdy nepřestanu žasnout nad silou a dosahem jazyka, jímž kódujeme (zaklínáme) naši sdílenou realitu. Kolik je toho denně vyřčeno bez vědomé vazby na skutečnost pronesené řeči, a je to jen a pouze tato bezvědomá úroveň řeči (a na ni navazujících činů), co drží pohromadě svět v podobě jaké ho známe a jaké je pro nás únosný.

Vzpomněl jsem si na to v noci na dnešek, uprostřed zvláštního silového vizionářského snu. Byl jsem s dětmi v nějakém menším městě někde v Česku a dva nejmenší jsem požádal ať se postaví vedle jakési zaparkované dodávky, abych je mohl vyfotit. Zničehonic se ale dodávka dala do pohybu a směřovala na ty dvě malé děti, jejichž pozornost se upínala výhradně k fotografování. V poslední chvíli se mi je podařilo varovat, aby uskočily, takže jen tak tak nedošlo k neštěstí. A teď se spustil zvláštní řetězec událostí. Uvnitř té dodávky seděly jiné dvě děti (zvláštní šibalské bytosti z jiné dimenze Univerza), které si mě zvědavě prohlížely, zatímco jsem se jim pokusil vynadat. Rozlíceně jsem tedy vrthl do blízké restaurace a hledal majitele dodávky. Našel jsem tam solidního, dobře uplácaného pána v hezké košili a kravatě, jak obědvá. Obořil jsem se na něj s tím, co se právě odehrálo, ale z jeho strany jsem cítil hlubokou nepropojenost na to, co přináším. Proto jsem odešel a hledal policii. Ne z pozice, že bych chtěl tomu pánovi dělat nějakou pakárnu, ale proto, aby v tom snu dal zase někdo všechno pěkně do pořádku. Uviděl jsem přes sklo policistu v zelené silonové uniformě, jakou nosili za komunistů. Pokynul jsem na něj a viděl, že onen dobře vypadající pán procházejícího policistu zastavil a přátelsky s ním rozmlouvá. Občas se podívali mým směrem a mně bylo jasné, že ti dva jsou skvělí kamarádi. Policista vyšel a zeptal se, co se děje. Vysvětlil jsem mu situaci a čekal jak se zachová. Mlčel a po chvíli řekl: "Vy asi chcete nějaké peníze, že ano?" A teď bylo zvláštní, co se událo na mé straně v rovině pocitů. Na zlomek milióntiny sekundy mnou projel záchvěv pocitu, že k žádnému neštěstí vlastně nedošlo a že bych na tom mohl vydělat, což by se hodilo. Jenže ten pocit okamžitě prasknul jako mýdlová bublina a namísto něj se dostavil zuřivý hněv. "Cože?" zařval jsem na policistu, "Peníze? To si vážně myslíte, že jakýkoli průser lze zahladit penězi?" Byl jsem zlostí bez sebe. "Já jsem jenom chtěl, aby ten pán měl vědomí o tom, co ve skutečnosti dělá a vy mi místo toho nabízíte peníze!" ječel jsem na policistu, jenž se zvláštně oddálil a bylo na něm vidět, že mu to není ani trochu příjemné. Tato pasáž snu skončila v rovině pocitů, kde se mi najednou objevilo, že vlastně řvu na celou naši kulturu. Na všechny ty bývalé byznysmeny, co vydělali šířením rakoviny rodinných půjček a dnes velkodušně rozdávají drobné dětičkám s opravdovou rakovinou, nazývajíc sebe samé dobrými anděly. Sen měl zvláštní dohru - druhou pasáž, kde se pán asi nejspíš nabídl, že mi jako omluvu poskytne svou protislužbu (to nejlepší co má k dispozici). A uviděl jsem se, jak sedíme v restauraci a pán na mě mluví naprosto mrtvým jazykem, kterému absolutně nerozumím a v rovině pocitů spolu nemáme vůbec žádný živý kontakt. A pak mi přišlo uvědomění: je to finanční poradce.

V jiné kultuře by byl tento silový vizionářský sen považován za podstatný a důležitý. Sešlo by se nad ním celé společenství (kmen) a hovořili by o něm. Dotýká se totiž nás všech, kdo spolu vzájemně žijeme - sdílíme a vytváříme naši kulturu. Nikdo není dostatečně daleko, aby se ho to netýkalo. To pocítil i onen policista, jenž reprezentoval všechny ty z nás, kdo jsme kdy autem porazili okolojdoucí důchodkyni a ve svém hlubokém bezvědomí to 'zaplácli' tak, že jsme jí do třesoucí ruky strčili pětikilo na čistírnu, absolutně nevědouc jak hlubokou díru (průser) jsme za sebou ve skutečnosti zanechali. Je o nás všech, kdo jsme kdy nebezpečným předjížděním, idiotským chováním v práci, rodině, nebo třeba tramvaji - zcela ponořeni ve vlastním hlubokém bezvědomí - učinili díru do společné sítě života, nevědouc, co ve skutečnosti činíme. Žádné peníze na světě to neumí spravit, protože vědomí se neumí nechat koupit. V rovině pocitů nese ten sen jasné poznání o tom, že to co nazýváme 'pravou realitou' je jen divná (a ne zcela vědomá) iluze, odehrávající se téměř výhradně v pravé straně našeho vědomí, které jsme propadli tak cele, že jsme se v ní sami ztratili.