Doputovalo ke mně video
'Make it Possible', jež se mi nesmírně líbí a jsem všemi deseti pro, abychom začali zvířata považovat za sobě rovná, protože tak tomu ve skutečnosti je. Všichni jsme od přírody vnímavé a citlivé lidské bytosti (bez ohledu na to jak se prezentujeme navenek) a příčinou toho, co umožňuje vyprázdněný společenský stav, ve kterém jsme se ocitli (a nejde jen o průmyslovou výrobu masa) je naše osobní nevědomost (angl. ignorance). Kultuře se podařilo v nás vypěstovat určitou míru otupělosti vůči živému kolem nás. Koupit si balíček hezkého masa v hypermarketu a nemít o tom skutečné vědomí, to je celé to neštěstí, co se nám vlastně děje. Jenom děláme to, co dělají všichni a nechápeme, co nám chybí. Vidím v tom paralelu k nejrůznějším genocidám. Po skončení se vždycky všichni ptají:
"Jak se to mohlo stát?" No jak? Jednoduše. Stačí dostatečná míra 'ignorance' (nevědomosti, neznalosti, neinformovanosti, nevzdělanosti) o dané situaci a projde naprosto vše. Mohl bych se tady teď velkolepě ezotericky a spirituálně rozepsat o tom, jak jsme v naší kultuře založili koncentráky pro zvířata a konzumujeme jejich mrtvá těla a jak je to hnusné. A měl bych pravdu. Jenže nemůžu. Proč? Protože se já sám, ponořen ve své vlastní ignoranci, podílím na jejich genocidě. Je to pro mě nesmírně hluboké téma, jež mi už delší dobu přináší nekonečné moře otázek a jen pramálo odpovědí, jež by mě uspokojily. Proto jsem se to sám pro sebe rozhodl prozkoumat na hlubší úrovni vědomí.
Jako s mnohým co chci poznat, musím se vrátit hodně zpět, konkrétně do sedmdesátých let minulého století, kdy jsem vyrůstal v malém městě někdejších Sudet. Z té doby mi utkvěla věta /kletba/ mojí babičky, která prožila obě světové války a u které jsem byl docela často:
"Dojez aspoň to maso." Případně její varianta, adresovaná mému otci:
"To maso nech děckám a zajez se chlebem." Žijeme v kultuře obrovského přebytku. Dokonce tak obrovského, že si můžeme dovolit nedojídat jídlo nebo ho vyhazovat do koše jen proto, že je tzv. prošlé. Zkuste tohle říct lidem v afrických nebo indických slumech:
"Dojez aspoň to maso." Přijde vám to stejně bizarní jako mně? Trvalo mi dvacet let, než jsem si uvědomil, že žádné maso nemusím dojídat a odklel jsem se. A nejen to, došlo mi, že ho vlastně nemusím jíst vůbec, když si to budu přát. A tak jsem to zkusil. V roce 2004 jsem cestoval nějakou dobu po Tibetu a ta cesta byla prodchnuta hlubším spirituálním spojením se sebou samým a tamnější svatou Krajinou. Jednou na výletě jsem si zničehonic řekl:
"A dost, chci být jako mnich." a přešel na vegetariánskou stravu. První večer to šlo. Druhý den na snídani jsem se přemohl a udržel se. Třetí den jsem všem v Česku poslal sms:
"Jsem vegetarián." Čtvrtý jsem si raději nedal večeři, protože jsem neměl chuť. Pátý den jsme se vraceli z pustiny okolo svatého jezera Nam-tso zpět do Lhasy. Při večerní procházce po Barkhoru jsem v sobě cítil energii svatosti. Už pátý den na vegetariánské stravě! Mám to v kapse. Jsem prakticky osvícený. A pak se to stalo.
Na ulici jsem narazil na chlápka v takovém tom mudžahedínském turbanu s malinkým mini grilem před sebou. Na něm, jedna vedle druhé, vyrované řady jakýchsi (v nějakém velmi velmi rafinovaném afgánském koření) marinovaných masových kuliček, jež neskutečně voněly. Moje pozornost se odpoutala od Potály, Džókhangu, všech svatých i osvícených Buddhů a Bódhisattvů a vylétla někam do Univerza. Zatočila se mi hlava. Když jsem přišel zpátky k sobě, ten vousatý Afgánec se na mě přátelsky smál a kynul, ať přistoupím. Usmál jsem se ... a udržel se. Prošel jsem kolem něj a místo obvyklého
"ॐ मणि पद्मे हूँ" jsem si opakoval sto osm krát novou aktuální mantru:
"Nepodlehneš". Ušel jsem pár desítek metrů a otočil se. Na zemi sedělo několik potulných mnichů, kteří žebrali o almužnu. Dál jsem jim drobné a s pocitem vnitřního vítězství pokračoval, ve stavu blízkém osvícení, v hlubokém putování zvaném 'kora' okolo svatých míst. Když jsem se přiblížil zpět k žebrajícím mnichům, málem mě porazilo. Seděli na zemi a cpali se hlava nehlava těmi kuličkami od toho Afgánce. Huby zamaštěné od ucha k uchu ... a za moji almužnu! Osvícení, jež se dostavilo v zápětí mělo kulatý tvar a nebeskou vůni. Moje tělo plulo ve vyšších sférách. Slyšel jsem zpívat anděle tibetsky a čerty paštunsky. Byla to krásná hudba. Jedna špejle mě vyšla asi na pětikorunu a ten večer jsem tam nechal na naše tak stovku. Afgánec se strašně smál a pořád něco mlel v Paštunštině. Asi že takového blbce ještě nikdy neviděl.
Podruhé jsem se o něco podobného pokusil asi před rokem. Šel jsem na to ale přesně naopak. Žádná věřejná vyhlášení, žádný vnitřní diktát. Prostě něco ve mně najednou přestalo mít na maso chuť. A tak jsem ho zničehonic přestal jíst. Jen tak. Jenže jsem objevil limity naší kultury: maso je u nás prakticky všudypřítomné. A protože jsem spíš gurmán, tak mě Krišnovci bavili jen chvilku. Pak jsem objevoval Loving Hut, pak jednu geniální jídelnu na Vinohradech, no a když nebylo zbytí, dával jsem si v hospodách to co mám rád ... ale bez masa. Vydželo mi to asi tři měsíce, než jsem se pomalu vrátil zpět. Tentokrát ale ne tak dramaticky a s pocitem naprostého spirituálního selhání. Došlo mi totiž, že tentokrát to bylo tělo (a ne moje mysl), kdo si řídil tuhle změnu. A že se tělo samo vrátilo k tomu, co (zřejmě) potřebovalo. A bylo mi to vlastně celé docela jedno, protože jsem ten proces pozoroval z mírného oddálení, jako by ani nešlo o mně. Došlo mi, že vegetariánství (k němuž jinak chovám nejhlubší obdiv a úctu) může být i zdrojem útlaku - kolikrát už se mě lidé ptali v souvislosti s mým šamanským putováním:
"Cože, ty jíš maso?!", a ptali se tak, jako že to není otázka, jež by měla mírový základ. Na to odpovídám:
"Zkuste navrhnout eskymákům, aby byli vegetariáni." A napadají mě další a další kultury, jež jsou (nebo byly) skrz naskrz prodchnuty velkým Duchem a o kterých se rozhodně nedá říct, že by byly ryze vegetariánské. A tak se dostávám, jako u všeho v naší kultuře, zase k tomu samému bodu:
TAM KDE CHYBÍ NAVÝŠENÉ VĚDOMÍ, JE JEN VYPRAHLÁ A OTUPĚLÁ IGNORANCE, z níž pramení veškeré utrpení Člověka na Zemi. A to se týká vegetariánů, stejně jako nevegetariánů. Jediná skutečná změna je ta, která není vidět. Navýšené vědomí, díky kterému můžeme začít vnímat a 'vidět' skutečnost (a ne jen povrchové jevy). Objevit Ducha v tkanině časoprostoru Univerza a vydat se na let, při kterém to, co jsme jedli v lidské formě na Zemi hraje jen velmi okrajovou roli.
