Zázraky se dějí. Každý den a všude. Ani nemusíte ani být mystik nebo prorok. Stačí se naladit. A nebo být jedoduše připraven. Stalo se mi to před pár dny v tramvaji 26, do které jsem nastupoval na Kulaťáku. Bylo to uprostřed 'všedního' dne, stálo nás tam pár na ostrůvku, mezi jinými i člověk se psem. Nevěnoval jsem jim nikomu žádnou zvláštní pozornost, protože jsem zrovna psal email. Přijela tramvaj, nastoupil jsem, sedl si, to vše za stálého psaní emailu. A pak se to stalo. Z reproduktorů se po chvíli ozvalo:
"Jménem Dopravních podniků děkuji vzornému cestujícímu se psem, který nejenže má pejska dokonale připraveného pro cestování ve veřejném hromadném prostředku, ale navíc dal na zastávce znamení pro nástup se psem. Děkujeme. Stává se to jednou za několik let."
Ruka s rozepsaným emailem mi poklesla a rozhlédl jsem se po tramvaji, protože jak mě kultura učí - tohle přece muselo být myšleno sarkasticky a já uvidím nějaké asociální opilé individum se psem. Jenže nebylo, ten řidič tramvaje to myslel vážně a pozitivně. Cože? Veřejená pochvala z úst řidiče tramvaje?! Na jaké planetě jsem se to ocitl? Nemožné! Zázrak! Jenže ten pravý zázrak teprve přišel, protože všichni v tramvaji se dali do řeči. 'Ledy' okamžitě roztály a my - přítomní lidé - jsme se na chvíli zázračně spojili. Slyšel jsem příběhy, viděl milé tváře, úsměvy, radost. Obyčejné lidské setkání v tramvaji 26. Naživo. Ti co se neznali se na chvíli poznali. Pán se psem vypadal neuvěřitelně šťastně a skoro se až ostatním omlouval, že sám o sobě tak vzorný není, ale že se to naučil na vojně. Zněl smích a povídalo se několik stanic. Byl jsem (a jsem z té příhody) šťastný, protože mi přinesla poznání o tom, že tohle je to, co v nás ve skutečnosti je pod vrstvou kultury. Umíme to. Nejsme na tom tak zle, jak se nám snaží odevšad nalhávat. Máme na to. Jen si musíme dovolit se víc a víc takto projevovat. Děkuji všem z tramvaje 26., která měla ten den namířeno do stanice ZÁZRAK.
