V den kdy to mělo skončit, to začalo


Motto: Ten, kdo se chce pustit do boje s mnohohlavou hydrou lidské povahy, zaplatí spoustou bolesti a jeho rodina bude platit s ním! A až se naposledy nadechneš, pochopíš, že tvůj život byl pouhou kapkou v nekonečném oceánu!
David Mitchell

Po 21. prosinci se mi svěřil kamarád, že krátce předtím za ním přišel jeho desetiletý syn a se strachem v očích se zeptal: "Tati, vážně bude 21. konec světa?" Překvapilo mě to. Nějak jsem měl pocit, že každý, kdo má alespoň minimální smysl a cit pro skutečnost probíhajících událostí přece ví, že kultura zase jen udělala to, co dělá vždycky - vzala událost a derivovala z ní naprosto nepodstatné a na nesmyslu založené sdělení, jež následně variovala, aby zabavila - tedy zachytila co největší pozornost - a takto zasela do co největšího počtu lidí další libovolný pocit. Strach, radost, naděje, vztek - to vše je platné, pokud to lidské bytosti odvede od pozornosti, směřující do jejich středu. Vlny téhle info zábavy přicházejí a opadávají jedna po druhé. Za celý minulý rok, co jsem přestal sledovat média, mohu díky facebookových statusům vyjmenovat desítky jmen, příjmení a názvů kauz, o kterých jsem nikdy předtím neslyšel a jež mezitím opět upadly v zapomění, kterými ale lidé v určité fázi roku "žili". Včera jsem dokonce četl status, že někdo nemohl vzteky několik hodin usnout kvůli současné kauze s názvem 'amnestie'. Za pár týdnů po ní neštěkne ani pes, protože budou přicházet nové a nové vlny další nepodstatné info zábavy. A o to přesně jde. Díváme se, ale nevidíme. Chybí nám síla uvidět.

Pozorností si vybíráme energetická vlákna, z nichž svým jazykem tkáme realitu vlastních pocitů. Přehlížíme skutečné události, jež plují v tichu na hloubce, prázdné a nedotčené chaosem našich vlastních názorů a myšlenek. Díváme se ven a sníme o tom, že tam najdeme místo k odpočinku. Platíme za to silou a mezitím nám utíká to jediné, co doopravdy máme. Čas. Je s podivem, že na konci cesty býváme zaskočeni?