„Rakovina“ na sociální rovině

Motto: Celek je více, než součet svých částí

Rakovinná buňka chce dobýt celý Svět (těla) a všechno přizpůsobit k obrazu svému. Proto všude vniká, příp. vysílá své agresivní „misionáře“ až do nejvzdálenějších oblastí země (těla). Medicína je nazývá „filiálky“ (lat.: dcery) nebo metastázy. Toto slovo pochází z řečtiny a znamená transformaci, přemístění nebo migraci. Nárok na to, aby se mohla „vměšovat“ všude, až do nejvzdálenějších úseků těla, je přiměřený pro embryonální buňku, která v sobě ve své nediferencovanosti nosí ještě všechny možnosti. Vývoj však mimo jiné znamená omezení a specializaci. Obojí rakovinná buňka v závislosti na úhlu pohledu buď ztratila, nebo překonala.

Nezralost takového chování vyplývá i ze srovnání dospělého a dětského postoje. Dítě má ještě právo vidět se ve všech profesích a způsobech života a věřit, že jeho otec jako zvětšenina vlastního já může všechno. Dítě smí snít o tom, jak bude cestovat po celém světě, aniž by se staralo o konkrétní hmotné otázky takové cesty. Jeho nárok na všechny hračky na hřišti a na to, že se bude účastnit všech her, může rodiče někdy rozčílit, v této rané fázi to však ještě není žádný problém. Dospělý s takovým nárokem se však pro své okolí rychle stává výzvou, která připouští jen dvě alternativy: buď on nebo okolí. Donutí-li ho okolí silou přesvědčování nebo násilím, aby se mu přizpůsobil, nutí ho k jakémusi opožděnému dozrání, které odpovídá pokusím o resocializaci ve výkonu trestu, nebo ho definitivně vyčlení. Druhá možnost, že se tento člověk proti svému okolí prosadí a vnutí mu svou vůli, je vzácnější. Na duchovně — duševní úrovni jsou takové pokusy odbyty jako velikášství, téměř vždy poraženy a „úspěšně“ vyčleněny za brány psychiatrických ústavů. Jen relativně zřídka se „bláznu“ podaří skutečně získat moc. V politické oblasti se proti takovým pokusům bojuje jako proti terorismu, bývají poraženy většinou násilím, vzácněji silou přesvědčování. Teroristé sami sebe označují za revolucionáře, někdy i za revoluční buňky, pro postižený stát však jsou těžkými zločinci a nemohou očekávat milost ani respekt. Zvítězí-li však, pak je jejich moc uznávána, jsou totiž novými pány v zemi.

V hospodářské oblasti se představitelům takového postoje od začátku tleská. Rakovina objasňuje onen postoj, jehož výsledkem je podnikatelský úspěch. Typický podnikatel raného kapitalismu se rozpíná za stávající hranice a bez slitování ničí konkurenci tím, že ji svými ostrými lokty tlačí ke zdi a vytlačuje ji z obchodu, vypaluje jí rybník nebo alespoň infiltruje její trhy. Místo metastáz, metastázování a dceřiných buněk (lat. dcera filia — pozn. překl.) se zde zakládají filiálky, dceřiné společnosti a přístavby. Mateřská firma nejprve přeroste samu sebe jako odpovídající nádor, pak infiltruje okolí, nakonec je aktivní po celé zemi a v ideálním případě pak po Celém světě. Člověk chce být přítomen všude a všechno mít pevně v rukou. To je krédo kapitalismu a příslušného způsobu chování velkých koncernů. Zcela samozřejmě se přitom postupuje agresivně a bezohledně.

Metastázování rakoviny a pobočky koncernů mají analogické cíle. Usilují o to, aby ze svého programu prodali co možná nejvíce a domácím silám nedali žádnou šanci. „Vzor“ v rakovině znázorňuje mapa světa v kanceláři podnikatelské firmy. Uprostřed vyznačuje tlustý červený kruh mateřskou společnost, která infiltruje své blízké okolí menšími červeně označenými filiálkami (od filia = dcera). Směrem k periferii těchto metastáz ubývá. V některých zemích ještě nejsou, zatímco v jiných jich jsou velké kolonie, které kolem sebe kupí své menší filiálky. Takto označená mapa se nápadně podobá obrazům rakovinou napadených oblastí těla, jaké se získávají pomocí diagnostických postupů, např. scintigrafií.

Méně emočně nabitou, protože z historie převzatou paralelou rakovinného bujení je kolonialismus. Budování kolonií mimo vlastní zemi bylo z pohledu jednotlivého impéria strategií, která se podobá rakovině. Impérium chtělo mít vliv pokud možno na celý svět a vůbec se nelekalo násilného porušování hranic a brutálního napadání většinou nedotčených, pouze méně agresivních kultur. Cizí životní poměry nebyly ani respektovány ani zachovány, domácí obyvatelstvo bylo prohlášeno za méněcenné a zotročeno. To které impérium bylo natolik zaslepeno svým velikášstvím, že chtělo po celém světě vytvářet malé nebo větší napodobeniny Anglie, Španělska, Portugalska, Francie nebo Německa. Invazivní růst mohla zastavit toliko jiná, rovněž jako rakovina se šířící impéria. Jako jejich anatomická obdoba měly koloniální říše často problémy se zásobováním, šlo přece především o expanzi a méně o infrastrukturu, která je pro ni nezbytná. Podobně jako u nádorů najdeme ještě dnes u pozůstatků například portugalské koloniální říše nápadný nedostatek infrastruktury. Při tomto způsobu nediferencovaného růstu šlo mnohé ke dnu v metastázujících koloniích i v mateřské zemi mnoha nezvedených dcer. Na malých „mateřských nádorech“, jako bylo Portugalsko nebo Anglie, nakonec visela obrovská, stále více bující a síly pohlcující impéria. Zvláště Anglie se svými koloniemi (USA, Kanada, Austrálie, Rhodesie nebo Jižní Afrika), které se zcela zřekly „mateřského nádoru“, se blížila obrazu rakoviny. Dějiny kolonialismu jasně ukazují, že nacionálnímu bujení šlo více o rozšiřování a imperiální uchopení moci než o obchod a výměnu. Nikoli nepodobné vodnatým mozkům, nafouklé koloniální správy cizopasí v hospodářsky strádajících zemích oloupených o svou vlastní strukturu, stojíce na zádech zotročených „primitivů“, kteří však svým charakterem sotva dosahují primitivnosti svých kolonialistů. Podobnou primitivní převahou nad svým okolím se vyznačují i rakovinné buňky s přehnaně nafouklými jádry.

Vzor rakoviny určuje podobu našeho světa nejen v hrubých rysech, kdo má schopnost jej prohlédnout, ten jej může sledovat až po detaily. Názorný obraz rakovině obdobných expanzivních snah poskytuje růst moderních velkoměst. Na družicových snímcích se projevuje, jak se tato města jako vředy zahryzávají do okolní krajiny. Jako rakovinné bujení přitom spoléhají na vytěsňující, infiltrující růst, zatímco současně předsunují jednotlivé posly ve formě satelitních měst, průmyslových a výrobních zón a jiných aktivit podobných metastázám. Pozorujeme-li zemi jako celek, jak je ve všech částech a koutech jakoby užírána rakovinným bujením, bez ohledu pleněna a olupována o svou schopnost klást odpor, odpovídá její obraz tělu napadenému rakovinou. Ekologové, biologové teologové a jiní „-logové“ nemají jednotný názor na to, zda se nachází ještě ve stadiu obranného boje nebo již ve stadiu smrtelného chřadnutí. Kachexie znamená příslušný stav rezignace těla před mladistvě vitální silou rakoviny. Tělo se chorobě vzdává a demonstruje již ve své odevzdanosti otevřenost pro svůj přechod do jiného světa. Protože naše země se stále ještě pokouší o regeneraci a ze všech sil se brání lidském rodu, který na ní bují, má snad ještě naději.

Rakovinné buňce se podobají nejen principy našeho myšlení ve vztahu k zemi, nýbrž podílíme se také na rozhodující chybě v myšlení, příp. přehlížíme důsledky našeho chování:
Smrt celého organismu nevyhnutelně znamená i smrt všech jeho buněk, i buněk rakovinných. Jen začátek celého podniku je pro rakovinnou buňku mnohoslibný. Vymyká se úspěšně svému okolí a blíží se ideálu soběstačnosti, všemohoucnosti a všudypřítomnosti. Jako jednobuněčný organismus, který je odkázán zcela sám na sebe a sjednocuje v jednom těle všechny funkce, se rakovinná buňka žijící uprostřed buněčné tkáně stává podobně nezávislým osamělým bojovníkem. Své vysoce specializované schopnosti vyměnila za potenciální nesmrtelnost, jakou má i jednobuněčný organismus. Dokud stačí potrava, zůstávají jednobuněčné organismy i rakovinné buňky naživu. Všechny ostatní buňky organizované v normálních buněčných tkáních jsou vázány na přirozenou, dědičností určenou délku života. Rakovinné buňky zrušily toto omezení a nevykazují žádné tendence stárnutí, jak dokládá jeden ponurý experiment. Buňky nádoru, jehož vlastník zemřel ve dvaceti letech právě na něj, dodnes žijí a dělí se v živném roztoku bez jakýchkoli známek stárnutí nebo únavy. V normálním případě umírají rakovinné buňky brzy po svém hostiteli. To spočívá ve vysychajícím zdroji potravy a energie. Zatímco jednobuněčný organismus žije ve svém vodním světě plném nadbytku skutečně nezávisle a jako nesmrtelný, rakovinná buňka nevidí, že je nesmrtelná pouze potenciálně a již vůbec nemůže být nezávislá. Stejně jako je člověk odkázán na svět, i ona zůstává stále odkázána na tělo, v němž žije. Na karikatuře našich ideálů, jakou je rakovina, je zřejmé, že naše země již dospěla do fáze vypuknutí choroby. Ještě větší rozčarování přináší vnucující se vhled, že my sami jsme rakovinou země. Růst našeho hospodářství je právě tak šílený jako rakovinné bujení. Procentuální poměry přírůstku jsou enormní, ale podnikání nemá dosažitelný konečný cíl. Pokrok směřuje k novému pokroku, a tím v zásadě do budoucnosti a z našeho dosahu. Také rakovina má nerealistický cíl. Tento cíl je v jejím stínu a znamená zánik organismu. Kdybychom byli upřímnější, museli bychom si přiznat, že posledním cílem našeho pokroku je rovněž zánik organismu země. Kdyby se splnila byť jen zbožná přání politiků a rozvojové země by vyrovnaly svou technologickou zaostalost, zasadilo by to již ohrožené ekologii této planety smrtelnou ránu. Smíme však zřejmě klidně vycházet z toho, že taková přání nejsou míněna příliš vážně. Naprosto vážná jsou však přání, která se zaměřují na další lineární pokrok naší části světa. Mají v sobě, něco degenerovaného a ohrožujícího lidský druh. Bez ohledu na náš původ v přírodě a bez zřetele na cíl v duchovní sféře běžíme vstříc nebezpečí, že se staneme neovladatelnou rakovinou. Příslušná kritéria pro to již splňujeme.

Ukáže-li nám tato zlá nemoc svou strašlivou tvář, zalekneme se, protože poznáváme sami sebe. Tak poctivě se nechceme vidět, tak pravdivé zrcadlo odmítáme. To je to, co má lidstvo společného s každým jednotlivým pacientem.

via Rüdiger Dahlke Nemoc jako řeč duše