Jak moc věříte tomu, co si myslíte, že žijete?

Polarita: protilehlost, protikladnost, různost v protilehlých koncích, dvojpólovost. 

Polarita vždy označuje určitý druh výběru mezi levou nebo pravou, černou nebo bílou, sladkou nebo slanou, dnem či nocí, mužským či ženským principem, pravdou či lží, bohem a ďáblem, dobrem nebo zlem, tím či oním náboženským, fotbalovým, politickým, rasovým nebo konceptuálně ideovým fan klubem. Nutí nás k permanetnímu boji - tedy k neustále se opakujícímu výběru životních postojů, jež se opírají o naše postupně získané a pevně zformované názory, hierarchicky pečlivě vystavěné na žebříčku vlastních morálních principů a hodnot, jež ladí s naším momentálním nastavením a hluboce zakořeněnými představami o vnímání světa.

Představte si dvě obyčejné lidské bytosti, žijící v současné České republice. Člověk vlevo považuje sám sebe za buddhistu, fandí Slavii, volil Karla Schwarzenbergera, poslouchá alternativní elektronickou hudbu, provozuje výtvarné umění, je anti-rasista, politicky stojí vpravo. Člověk napravo je křesťan z vesnice, fandí Spartě, volil Miloše Zemana, poslouchá Lucku Vondráčkovou, je aktivním myslivcem, silně vnímá a komentuje současné multi-etnické napětí (je pro radikální řešení), volí levici. Proč je ti, milý čtenáři, už teď jeden z nich sympatičtější, než ten druhý? Parametry jejich jednotlivých charakteristik je samozřejmě možné donekonečna míchat a namixovávat tak, až vznikne dvakrát sto lidí, jež si sami umístíte na škálu od absolutního odporu až po absolutní sympatii. Zajímavé by ale bylo, začít se ptát - a dozvědět se - kde v tom celém stojíte vy sami.


Stojíte v dokonalé sebestředné pozici, v roli bezvědomého pozorovatele, soudce a posuzovatele. Promítáte si svůj svět na plátno svých vlastních, hluboce zakořeněných představ o tom, jak se věci mají. Vyprávíte svůj vlastní příběh o tom, co je správné, a co ne. Kino, do kterého jste si koupili lístek je otevřené podobným lidem jako jste vy sami. Jiný druh filmů dávají zase v jiných kinech, do kterých byste nevstoupili ani za nic, protože příběhy, které vyprávějí tam by narušily ten váš. Fundamentální integritu toho, čemu věříte, že jste. Jak je možné, že je někdo schopen odpálit sám sebe v autobuse plném jiných lidských bytostí, které nevěří jeho příběhu? Je to proto, že dostatečně nevěří síle vlastního příběhu? Je to proto, že naopak uviděl hloubku vlastního oddělení, a toto poznání jednoduše neunesl? A co vy? Kde stojíte vy [uprostřed] toho nikdy nekončícího konfliktu nemocné polarity?

Myslíte, že je náhoda, že se volby nazývají volbami? Není. Vedou totiž k boji - volbě a výběru - mezi a) nebo b). To, že ve hře bývá ještě c), d), e) a někdy taky f) - volba nejít volit - vůbec nic neznamená. Je to jen kulturální pseudopestrost, kterou můžeme pozorovat ve všech aspektech našeho současného života a kterou jen maskujeme vlastní plytkost a prázdnotu. Nutí nás vybrat si a přitakat jedné z vlastností nějaké entity, jež se vyhraněně chová vůči svému přímému protikladu, či vybrat si a potvrdit zvláštní vlastnost dvou protikladných stránek objektu k nějaké skutečnosti, kdy vzájemný vztah obou prvků systému je předpokladem existence každého z nich. Zůstat trčet bez vědomí ve výběru polarity tak de facto znamená jen potvrdit svou vlastní nemoc a smrt.

Svět se nemění, jenom lidé v sobě dodatečně a postup­ně skládají různé vrstvy a aspekty světa. Moudrost, doko­nalost a uvědomění znamenají tolik, co možnost pozorovat a poznávat všechno jsoucí v jeho plnosti a platnosti. Mož­nost rozpoznat pořádek znamená pro pozorovatele být v pořádku. Iluze změny vzniká z polarity, která rozkládá současné do postupného a „nejen-nýbrž" do „buď-anebo". Východní filozofie nazývají proto svět polarity iluze či mája (klam) a žádají od každého, kdo touží po poznání a vysvo­bození, aby nejprve odhalil tento svět forem jako iluzi, a tak pochopil, že vlastně neexistuje. Kroky vedoucí k tomuto poznání (procitnutí) musí udělat v polaritním světě. Zabraňuje-li polarita jednotě dosáhnout současnosti dějů, jedno­ta si pomůže časovou oklikou, při níž se póly a protipóly následně vyvažují. Tento jev nazýváme principem komple­mentarity. Tak jako si výdech vynucuje vdech, bdění spá­nek a spánek bdění, realizace každého pólu vede k mani­festaci protipólu. Zákon komplementarity dbá na to, aby rov­nováha pólů zůstala zachována nezávisle na tom, co lidé dělají či nedělají. Stará se o to, aby součet změn vedl k ne­změnitelnosti. Myslíme si, že působením času dochází k četným změnám, a to nám brání vidět, že čas pouze pro­dukuje opakování téhož vzoru. Čas může jenom proměnit formy, ale obsah zůstává stejný.



[ > ♀ ∞ ♂ < ]



Pro další úvahy je nezbytné pochopit hlubokou souná­ležitost obou pólů i to, že není možné jeden zachovat a druhý sprovodit ze světa. Této nemožnosti však slouží většina lidských aktivit: chceme si uchovat zdraví i bojovat proti chorobám, bránit mír i ostatní války, žít a překonat smrt. Je s podivem, jak málo nás tisícileté bezúspěšné snahy při­ měly pochybovat o účinnosti tohoto konceptu. Pokoušíme- li se přiblížit k jednomu pólu, úměrně k tomu roste nepozo­rovaně i druhý pól. Medicína je vhodným příkladem: ve stej­né míře, s jakou se staráme o zdraví, přibývají choroby. Chceme-li přistoupit k tomuto tématu z nového hledis­ka, musíme se naučit chápat v polaritě. Při každém pozoro­vání je třeba vnímat současně druhý pól. Náš vnitřní pohled musí oscilovat, abychom se od jednostrannosti dostali k celistvému pohledu. Toto oscilační, polaritní hledisko není lehké vyjádřit slovy, nicméně v moudrých spisech existují od pradávna texty, které dokázaly tuto základní zákonitost účinně vyjádřit. Nepřekonatelný svou stručností a preciz­ností je Lao-c' v knize Tao-te-ťing:

Kdo říká pěkné,
stvořil současně nepěkné.
Kdo říká dobré,
stvořil současně nedobré.
Stálé podmiňuje nestálé,
složité podmiňuje jednoduché,
vysoké podmiňuje nízké,
hlasité podmiňuje tiché,
podmíněné podmiňuje nepodmíněné,
nyní podmiňuje kdysi.

Tak probuzený
působí bez práce,
hovoří beze slov.
Nese všechny věci v sobě
uzavřené v jednotě.
Vyrábí, ale nic nevlastní,
završuje život
bez nároku na úspěch.
Protože nic nežádá,
netrápí ho žádná ztráta.


Nakonec malý test a vysvětlení, jak funguje náš sebeklamný mozek. Řekněte, na kterou stranu vidíte se otáčet tuto siluetu, abyste pochopili, jak funguje váš mozek, orgán zastupující organizační a řídící centrum nervové soustavy obratlovců.

Tančí tato tanečnice ve směru nebo proti směru hodinových ručiček? Obě odpovědi jsou pravdivé a jsou závislé na tom, kterou část mozku pozorovatel právě používá ke zkoumání jejího pohybu. Jsou lidé co budou skálopevně přesvědčeni o otáčení ve směru hodinových ručiček stejně tak jako jejich odpůrci přesvědčení o protipohybu. Jsou i takoví co dokážou vnímat oba směry otáčení. Většina lidí uvidí tanečnici v pohybu proti směru hodinových ručiček což znamená, že používá levou polovinu mozku. Pro ty co vnímají pohyb ve směru hodinových ručiček to znamená, že použili pravou část mozku. Teď už zbývá jen zmínit význam fungování jednotlivých mozkových hemisfér. Levá hemisféra - alespoň u většiny lidí - ovládá pravou polovinu těla. Kromě toho je sídlem logiky, řeči a vůle. Díky ní dokážeme pracovat s fakty, daty a čísly, máme smysl pro míry a váhy a dokážeme provádět matematické operace. Zodpovídá také za náš systematický přístup, analytické myšlení a cit pro řád. Pravá hemisféra přichází ke slovu pokaždé, když zapojíme svoji fantazii a tvořivost. Umožňuje nám vnímat obrázky, schémata, barvy a další grafické prvky, stejně jako hudbu a rytmus. V pravé hemisféře sídlí emoce, chutě a vůně. Díky ní se můžeme nechat dojmout a zasmát se dobrému vtipu. Nebo používat syntetické myšlení. Ovládá levou polovinu těla a také náš vegetativní nervový systém, zodpovědný za trávení, pocení, úzkosti a radosti.



Tyto klasické polarity lze bez odporu aplikovat na vý­sledky zkoumání mozku. Levá hemisféra je mužská, aktiv­ní, nadvědomá, odpovídá symbolům slunce a jangu, a tím i denní podobě člověka. Levá polovina mozku také inervuje (tj. zásobuje nervovými vlákny) pravou stranu těla, aktivní, mužskou. Pravá hemisféra znamená jin, negativní, ženský přístup. Odpovídá měsíčnímu principu, a tím noční podobě člověka, nevědomí. A inervuje zase levou polovinu těla.


Polarita vědomí nás neustále staví před dvě možnosti jednání a nutí nás rozhodovat se - pokud nechceme upad­nout do apatie. Vždy jsou dvě možnosti, ale uskutečnit v daném čase můžeme jen jednu. Každým jednáním zůstá­vá tedy opačná možnost nerealizovaná. Musíme zvolit a rozhodnout se, zda zůstaneme doma, nebo odejdeme - zda budeme pracovat, nebo lenošit - zda zplodíme děti, nebo tomu zabráníme - zda zažalujeme kohosi o peníze, nebo na to zapomeneme - jestli zastřelíme nepřítele, nebo ho ne­cháme žít. Muka volby nás pronásledují na každém kroku. Rozhodnutí se nemůžeme vyhnout, protože každé „ne-jed-nání" je už rozhodnutím proti jednání, „ne-rozhodování" rozhodnutím proti rozhodování. Když tedy rozhodovat mu­síme, snažíme se tak činit alespoň rozumně a správně. K tomu ovšem potřebujeme hodnotová měřítka. Máme-li je, jsou rozhodnutí jednoduchá: zplodíme děti, aby lidstvo nevymřelo - zastřelíme nepřítele, protože ohrožuje naše děti - budeme jíst více zeleniny, protože je zdravá, - a dáme hladovějícím něco k snědku, neboť je to etické. Takový sys­tém by opravdu pěkně fungoval a ulehčoval rozhodnutí, sta­čilo by jen dělat to, co je dobré a správné. Hodnotový sys­tém, podle něhož se rozhodujeme, je bohužel zpochybňo­ván lidmi, kteří se ve stejných případech rozhodují opačně, a činí tak podle svého hodnotového systému. Nechtějí žádné děti, protože lidí je už příliš mnoho - někteří nebudou na nepřítele střílet, protože i nepřítel je člověk - jiní jedí maso, neboť je podle nich zdravé, - a hladovějící nechávají hla­dovět, protože to patří k jejich osudu. Jsme přesvědčeni, že hodnotová měřítka těch druhých jsou falešná, a zlobíme se, že se lidé nemohou shodnout na tom, co je dobré a správné. A tak nejenže bráníme svoje hodnoty, ale chceme o jejich správnosti přesvědčit co nejvíce lidí. Nakonec bychom o tom museli přesvědčit všechny lidi, abychom měli oprav­du dobrý, správný a zdravý svět. Totéž si bohužel myslí všichni. A tak dále zuří válka správných názorů a všichni chtějí dělat jen to správné. Ale co je správné? A co zlé? Všichni to chtějí vědět, ale nemohou se shodnout. Komu věřit? Není to k zbláznění?




Za polaritou, s níž se jako lidé setkáváme, je jednota, ono vše obklopující jedinečno, v němž spočívají ještě nerozlišené protiklady. Tuto oblast bytí můžeme nazvat ves­mírem či všehomírem zahrnujícím prostě všechno, takže mimo tuto jednotu nemůže nic existovat. V jednotě neexis­tuje změna, proměna ani vývoj, jednota nepodléhá času ani prostoru. Vše-jednota je ve věčném klidu, je to čisté bytí, bez tvaru a pohybu. Musí nás napadnout, že všechny výpo­vědi o jednotě by měly být formulovány negativně, jde-li o něco, co je bez času, bez prostoru, bez změn, bez hranic.

Jediným únikem z tohoto dilematu je nahlédnutí, že v rámci polarity neexistuje žádné absolutní či objektivní dobro ani zlo, žádné správné ani falešné rozhodnutí. Každé hodnocení je vždy subjektivní a potřebuje nějaký vztaho­vý rámec - rovněž subjektivní. Každé hodnocení je závis­lé na stanovisku a úhlu pohledu pozorovatele a může být správné jen ve vztahu k němu. Svět se nedá rozdělit na to, co smí být -a proto je to správné a dobré - , a na to, co by být nemělo - a proto je třeba proti tomu bojovat, vymýtit to. Dualizmus nesmiřitelných protikladů mezi správným-falešným, dobrým-zlým, bohem a ďáblem nás z polarity ne­vyvede, jenom do ní ještě hlouběji zabředneme. Řešení spočívá v zaujetí třetího stanoviska, z něhož se všechny alternativy, možnosti, polarity jeví stejně dobré a správné, případně stejně zlé a falešné, protože všechny jsou součástí jednoty a mají stejné právo na existenci, protože bez nich by jednota nebyla celá. Proto jsme při objasňování zákona polarity kladli takový důraz na to, že každý pól žije z existence druhého pólu a samostatně není životaschopný. Tak jako vdech žije z výdechu, dobré ze zlého, mír z války, zdraví z nemoci. Přesto se lidé nedokáží ubránit tomu, aby si jeden pól nepřivlastňovali a proti druhému nebojovali. Kdo však bojuje proti kterémukoli pólu Vesmíru, bojuje proti všemu, neboť každá část obsahuje Celek (pars pro toto). V tomto smyslu Ježíš říká: „Cokoli jsi udělal nejmenšímu z mých bratří, mně jsi udělal!"




Protiklady se nevyrovnávají samy od sebe, musíme je takříkajíc vlastnoručně prožít, abychom si je přivlastnili. Teprve tehdy, až přijmeme oba póly, bude možné hledat střed a odtud započít s dílem sjednocování. Únik ze světa a askeze jsou ty nejméně vhodné reakce, protože nevedou k cíli. Po­ třebujeme spíše odvahu, abychom se vědomě, bez bázně a hany, postavili k výzvám života. Rozhodujícím slovem v této větě je slovo vědomě, protože jedině vědomí nám umožní pozorovat se při každém jednání a zabrání tomu, abychom se v něm ztratili. Není dokonce ani tak důležité, co děláme, jako to, jak to děláme. Přisuzováním dobrého a zlého postihujeme jen to, co děláme. Je však třeba se ptát i „jak něco děláme." Jednáme vědomě? Podílí se na tom naše ego? Nezapojili jsme naše Já? Odpovědi na tyto otáz­ky rozhodují o tom, zda nás naše jednání svazuje, či osvo­bozuje. Přikázání, zákony a morálka nás k dokonalosti nedo­vedou. Poslouchat je dobré, ale nestačí to. Víme přece, že i „čert poslouchá". Vnější příkazy a zákazy mají své opráv­nění, pokud člověk nedospěl a nepřiznal si vlastní odpověd­nost. Zákaz hrát si se sirkami má svou platnost pro děti a ztrácí význam, když si hrají dospělí. Jestliže v sobě člo­věk našel vlastní zákon, vyvazuje se ze všech ostatních. Nejvnitrnější zákon pak představuje povinnost najít svůj střed, najít a realizovat své skutečné Já, být zajedno se vším, co je. Nástroj sjednocení protikladů se jmenuje láska. Prin­cipem lásky je sebeotevření a vpouštění toho, co zatím bylo vně. Láska usiluje o jedinost, touží splynout, ne se oddělo­vat. Láska je klíčem ke smiřování protikladů, neboť promě­ňuje Ty v Já a Já v Ty. Je přitakáním bez omezujících podmí­nek. Láska chce splynout s celým Vesmírem, a dokud se nám to nepodaří, nedosáhli jsme pravé lásky. Dokud si láska vybírá, není to opravdová láska. Láska sjednocuje, výběr rozděluje. Pravá láska nezná žárlivost, protože nechce vlast­nit, chce se rozplynout. Symbolem takového všeobjímajícího citu je láska, ja­kou chová Bůh k lidem. Do tohoto obrazu se těžko hodí představa, že Bůh svou lásku rozděluje podle nějakého klí­če. Ani my sami nebudeme žárlit proto, že Bůh má rád také ještě někoho jmého. Bůh -jednota nerozlišuje dobré a zlé, a proto je láskou. Slunce posílá teplo všem lidem a neroz­ děluje své paprsky podle zásluh. Jenom člověk se cítí povo­lán vrhat kameny - a neměl by se proto divit, kdyby vždyc­ky zasáhl jen sám sebe. Láska nezná žádné hranice, žádné překážky, láska proměňuje. Miluje zlo - a bude vykoupeno.
V textu byly použity výňatky z knihy Rüdigera Dhalkeho 'Nemoc jako cesta'