O tanečnici, která se přestala točit


Kvantová fyzika je založena na ten­denci sebereflexe vesmíru. Vesmír odráží sám sebe; kvanto­vé vlny, tendence nebo síla ticha odrážejí samy sebe a tvoří každodenní svět. Můžete si všimnout, že totéž se děje ve vaší psychice. Za normálních okolností máte pocit, že si všímáte věcí na základě svého rozhodnutí. Pokud ale trénujete intro­spekci (sebepozorování) nebo meditaci, můžete dojít k po­znání, že vám věci "poklepou na rameno". Těsně předtím, než se otočíte, abyste se na ně podívali, vyšlou k vám sig­nál v podobě vjemu. Domorodé národy mluví o sebereflexi přírody v souvislosti s tím, že předměty mají animistické "schopnosti", díky nimž upoutají naši pozornost. Mnozí fyzikové se domnívají, že někde ve vesmíru existuje inteligence, fantazie a velká síla. Einstein prohlásil: "Chci znát Boží myšlenky... to ostatní jsou detaily." David Bohm formuloval svou víru ve velkou sílu, když v roce 1959 řekl: "Základ hmoty velmi pravděpodobně obsahuje energii, která je natolik vzdálena nukleární energii, jako je známá nukleární energie vzdálena energii chemické... Nultá ener­gie tvoří trvalé pozadí, které není v naší úrovni za součas­ných podmínek k dispozici. Ale jak se podmínky ve vesmíru mění, bude možná do budoucna zčásti zpřístupněno." Tyto úvahy o síle nulté energie a s ní souvisejícím kvantovém vlnění připomínají dávné znalosti našich domo­rodých předků: "Naslouchej, bílý muži. Existuje něco, čemu přesně nerozumíme; něco jako motor, síla, spousta síly; vy­konává to intenzivní práci; pohání to kupředu."



Pod vlivem sci-fi filmů a populárního pořadu 'Okna vesmíru dokořán', jsem si v dětství představoval nekonečno jako velmi velmi rozsáhlý prostor 'tam venku', do kterého můžeme vstoupit jedině tak, že se posadíme do rakety (nebo jiného dopravního prostředku) a vycestujeme určitým směrem, kterým poletíme "nekonečně" dlouho. Zároveň jsem si byl vědom toho, že tímto způsobem nekonečno nikdy neobsáhneme, protože nám dřív nebo později dojde energie, nutná k jeho objevování. Až po letech mi došlo, že moje představa, vycházející z představ tehdejší obecně uznávané pop-vědy, byla značně omezená.




Sílu vesmíru totiž nenalézáme jen ve fyzikálních kvanto­vých vlnách, ale také v hadovitých vlnách starověké myto­logie. Základní síla dvou propojených vln je již po staletí symbolem lékařství. Hermes, posel bohů z řecké mytologie, nosil ten­to symbol u sebe a vedl duše mrtvých do podsvětí a dále uplatňoval kouzelnou moc nad lidským spánkem a sny. Jinými slovy, Aeskulapova tyč symbolizovala schopnost přenést se zpět i dopředu - mezi život a smrt, bdění a snění, všeobecně uznávanou realitu a snový svět. V dnešní době se používá také jako symbol obchodu, poštovních služeb a velvyslaneckého postavení. Tento lékařský symbol (a symbol komunikace a poš­tovních služeb) znázorňující dva hady proti sobě mi při­pomíná (konjugované?) fyzikální kvantové vlny (základ komunikace a vnímání) a vjemy, základní léčebnou "sub­stanci" v duhové medicíně. Na kvantové úrovni existuje symetrie v čase, což znamená, že události mohou směřovat bud' zpět, nebo dopředu v čase. To odpovídá zmatku kolem jemné povahy vztahových signálů; často nelze přesně určit, kdo co udělal nejdřív! Dvojitá povaha hada nebo symetrický charakter času se v každém případě v Novém světě objevuje v podobě symbolu hada se dvěma hlavami, z nichž jedna představuje život a druhá smrt.

Caduceus (starořecký symbol lékařství, nyní využíván v obchodu a poštovních službách) - mýtická magická hůlka Merkura, posla bohů, je starodávným zobrazením elektromagnetického letu a kosmické síly. Vyobrazen v původní verzi, jako replikovaná spirála DNA a v porovnání s domorodým severoamerickým indiánským totemem, symbolizujícím pradávné síly života.

Podle 'Taber s Cyclopetlic Medical Dictionary' se symbol dvou vzájemně propletených hadů objevil kolem roku 4000 př. n. l. v Babylonské říši, kde byl symbolem plodnosti, moudrosti a léčení. Marie Louise von Franz se své knize Time: Rhythm and Repose vysvětluje, že ve starém Řecku byli hadi spojovaní s podstatou lidské duše a sloužili jako znázornění duše po smrti. Bylo to dáno tím, že hadi tráví čas pod povrchem země, ale také že se omlazují svlékáním staré kůže. Představa hada jako zdroje života se nachází v egyptské mytologii, kde je had často zobrazen ovinu­tý kolem stromu života, coby životní podstata. Později tento symbol nosili řečtí poslové a vyslanci vzhledem k jeho údajné neporušitelnosti; ti, kdo jej měli u sebe, byli chráněni před útokem. Had se rovněž stal římským symbolem míru, neutrality a příměří.

Jak se zdá, naši předkové již dávno tušili, že existu­je jev v podobě vjemů. V Číně se takovéto vlny spojovaly s taoistickými čarami draka a jemnou energií čchi. V Indii se této energii říká sat (přesně sat-či-ananda) nebo hadí energie kundaliní, jež se v člověku probouzí a vzniká v různých tělesných centrech neboli čakrách a nakonec vychází z hla­vy, aby spojila j edince s nekonečným bytím, átmanem. Zkušenost, kdy energie kundaliní prochází vzhůru páteří, mi připadá jako individuální (nesamovolná) verze fyzikova obrazu vlnové funkce a jeho vlnové či kmitavé energie a tendencí. Významný fyzik z Centrální evropské agentury pro vývoj ve Švýcarsku Carl F. von Weizsaecker označuje indickou (nebo hinduistickou) energii kundaliní spojenou s pránou jako jemnou "pohyblivou sílu" a srovnává ji s vlnovou funkcí. Tato analogie bezpochyby nenapadla jen Weizsaeckera, ale i mnoho dalších fyziků. V jeho knize 'Co je život' uvádí, jaký měla indická filozofie a védánta význam např. pro Erwina Schrödingera (objevitele vlnové rovnice).

Animovaná replikace [množení, obnovení] DNA v reálném čase.



Naši předkové po staletí vnímali jakousi formu vl­nové energie jako základ naší jemné psychologie. Pokud se dnes zaměříme na neměřitelnou zkušenost, cítíme nepatr­né vjemy, impulzy, pulzy a pulzační vibrace - "něco jako hnací sílu, energii" (v domorodém slovníku) - která zjev­ně existuje ve spodních vrstvách vědomí (tak jako se had může vyskytovat na zemském povrchu nebo pod ním). Některým z nás se tyto vibrace mohou jevit jako sot­va postřehnutelné chvění nebo pohyby, záchvěvy či elek­trické kmity. Pro jiné však mají tyto jemné vjemy mýtický význam. Například ti, kdo pěstují meditace siddha jógy, jako například zesnulý Swami Muktananda, spojují zmíně­ né prožitky s prchavou energií bohyně Šakti. Analogie mezi mytologií a fyzikou je nesmírně vzru­šující.

Nelze přehlédnout, že kundaliní šakti představují dvě stejné vlny opačného směru, jež tvoří léčbu a vědomí, tak jako je vlnová funkce zobrazena jako dvě stejné vlny opačného směru, které tvoří realitu. Šakti je navíc "semenem" neboli základem světa, podobně jako kosmologové pokládají vlnovou funkci za počátek vesmíru. Paralela mezi vašimi jemnými tělesnými pocity, které mají povahu kmitů (vjemy), původem reality spojené se svě­tem snů, kvantovými vlnami a energií kundaliní šakti, uka­zuje na několik aspektů těchto sotva postřehnutelných jevů. Vaše tělesné vjemy, jež mají charakter kmitů, jsou prvním stadiem vědomého zážitku. Tato raná stadia znázorňují symboly ve tvaru hada a vlnové matematiky. Hadovitá nebo vlnová podstata se odráží sama v sobě. Prostřednictvím sebereflexe vzniká všeobecně uzná­vaná realita založená na subatomární, podprahové tělesné moudrosti. Kundaliní, čchi, symbolika Aeskulapovy tyče, hadí síla, tendence, intenční pole, kvantové vlny - to všechno jsou koncepce a představy, jež pramení ze spontánní tvoři­vosti každého jednotlivce. Ve chvílích, kdy navážete spo­jení s jemnou silou ticha, můžete vycítit, že původní obavy kvůli zdraví byly nanosignály, které otevírají cestu k nové­mu druhu moudrosti.

Domorodý mýtus původních obyvatel Austrálie vypráví o legendárních totemic­kých bytostech, které ve snovém čase procestovaly všechny kontinenty a zpívaly o každém, kdo jim přišel do cesty - o ptácích, zvířatech, rostlinách, skalách a tůních - a při tom zpěvu začal existovat svět.

Písně, hudba a melodie i pohyb a vlny, to vše pro­bouzí k životu. Máme-li vycházet z práce některého z těch nejslavnějších a nejkontroverznějších vědců typu Davida Bohma, můžeme konstatovat, že fyzika dnes dochází k zá­věrům, jež tyto dávné názory potvrzují. Kvantové vlny ob­sahují dané informace - "pilotní vlny vedou předměty, jako by (vlny) měly jakousi zakódovanou moudrost". Domorodé sny a Bohmovy pilotní vlny jsou tím, čemu bychom mohli říkat duch atomů, který uvádí naše těla do pohybu.
Mnoho vědců zastává názor, že v živé stejně jako takzvaně neživé hmotě se objevuje jakási vůdčí síla. Řecký filozof Aristoteles pokládal život za sílu, která organismům přiděluje vlastnosti. Celý vesmír navíc viděl jako jeden or­ganismus, jejž nelze dělit na jednotlivé části. Představitel moderní teoretické fyziky Paul Davies ve své knize Pátý zázrak zdůrazňuje, že věda silně podceňuje starší představy o životě jako vůdčí životodárné síle. Jde o těžko postižitel­ný, neměřitelný faktor hmoty pokládaný za původce života, který se pohybuje souběžně s hmotným tělem a informuje je o směru, jímž se mají ubírat.



V dnešní době je pojetí vůdčí síly nebo vlny vícemé­ně nahrazeno vědeckým názorem, že původ života lze hle­dat v nevysvětlitelné chemické souhře náhod, ke které do­šlo výhradně na Zemi. Většina vědců věří, že první známky života jsou dílem náhodné kombinace chemických, termodynamických a elektrických podmínek, jež vedly k násled­né evoluci. V srpnu 1996 však někteří vědci začali zmíněné přesvědčení o jedinečnosti života na Zemi přehodnocovat. Zkoumání meteoritu původem z Marsu, který dopadl na Zemi, přineslo důkazy o známkách života na této plane­tě. Někteří vědci nyní dospěli k názoru, že život je součástí přirozeného vesmírného řádu a že život pochází z Marsu (zatímco jiní vytvořili hypotézu o tom, že základní prvky života jako například aminokyseliny vznikly v mezihvězdném prostoru a dostaly se na Zem díky meteoritům). Fyzik Paul Davies zastává podobný názor j ako Aris­toteles, Leibniz a Driesch a věří, že tajemství života je ukryto v neviditelných, informačních vlastnostech hmoty. Jak uvádí v Pátém zázraku, má pocit, že tyto informační vlastnosti se nacházejí ve vlnové funkci. Život - neboli růst a vývoj orga­nismů, pro něž je charakteristická samostatnost a komplex­nost a které jsou schopny se rozmnožovat, metabolizovat a přijímat potravu - podle Davise pochází z informačního obsahu nelokální globální vlnové funkce. Jinými slovy, ha­dovitá vlnová funkce je dalším druhem moderní vůdčí síly.



Své pilotní vlny můžeme vysledovat v nejranějších vzpomínkách a dětských snech, jimiž jsme se v životě nechali vést a z nichž se více méně dalo předpovědět, jaká bude naše psychologická zkušenost. V rozšířeném stavu uvědomění si v každém okamžiku dne můžeme být vědomi toho, že za­tímco přebýváme ve svém fyzickém těle, současně existuje jistý druh intenčního pole, šum, který nás obklopuje a jemně námi pohybuje, ale jemuž obvykle nevěnujeme pozornost. Takovéto opomíjení zjevně ještě více zvyšuje jeho intenzitu, dokudj ej nevnímáme jako přímý, re­álný tlak nebo tah a dokud se neobjeví ve formě všeobecně známé pod pojmem symptom. Hrozba a moc symptomů by se mohla zjevit ve snech v podobě draka nebo hada.

Swami Muktananda, siddha jogín, se o kundaliní vy­ jadřoval jako o šakti, čímž přirovnal energii kundaliní k ženskému rozmnožujícímu principu v hinduistické mytologii. Slovy Muktanandy: "Šakti představuje zvuky, vibrace absolutní moci, jež se projevují ve vesmíru; tvoří ja­zyk; má moc k tvoření tohoto vesmíru. Je Božskou sílou vůle... Je to kundaliní, vždy hravá... osvětluje sebe samu a uvádí se ve známost."


Ouroboros (též úroboros, ouroboros, uroborus, [řecky ουροβóρος] — požírač ocasu) je starodávný symbol, který zobrazuje hada nebo draka požírajícího svůj vlastní ocas. Tento symbol se pojí s alchymií, gnosticismem a hermetismem. Představuje cyklickou podstatu věcí, nekonečný návrat od konce k začátku, sebezničení a sebeobnovu. Na některých zobrazeních je Uroboros z poloviny bílý (světlý) a z poloviny černý (tmavý), což naznačuje symboliku jin-jang, znázorňující dualitu věcí; vzájemně se doplňujících opačných principů. Také bývá stočený do tvaru ležící osmičky, symbolu nekonečna.

Obraz "hadí' síly", mýtického protějšku stvoření v imaginárním čase, jemuž kosmologové jako Stephen Hawking říkají imaginární časový rozměr kvantových vln existujících od počátku vesmíru. Kundaliní Šakti je božským obrazem vjemů. Je sebeosvětlující energií - zvukem, silou, motorem a vy­tváří reálný svět.

Bohm nevěřil, že by pilotní vlna zcela určovala drá­hu částice, nýbrž předpokládal, že chování částice zpětně ovlivňuje pilotní vlnu. Toto působení nazval zpětná akce. Zpětná akce je určitý druh zpětné vazby mezi tělem a myslí. Přesněji řečeno, jde o nesamovolnou zpět­nou vazbu mezi tělem a uvědoměním a silou ticha. Psychologickou analogií zpětné akce je zkušenost s tím, jak změny vašich každodenních postojů ovlivňují vaše sny. Zpětná akce je nesmírně důležitá pro naši citovou a duševní rovnováhu. Každodenní mysl, jež nemá zkušenosti s kvantovou vlnou či silou ticha, může mít z této zpětné akce strach. Mám zde na mysli kundaliní, taoistického draka či jango­vou energii. Jakmile se každodenní mysl naladí na tuto energii, děsivý drak se přemění v podobu nesmrtelného stoupence taoismu, který splývá s vlnami, a působí nyní veseleji. Obrázek nesmrtelného taoisty ukazuje, jak můžeme vypadat, až splyneme se vzorcem vln. Jsme odrazem ryb v moři i mraků na obloze. Poté, co jsme "přeměnili svůj montážní bod" z každodenního světa do hyperprostoru ten­dencí, postupně vymizí předěl mezi pilotní vlnou a námi. Někteří z nás se spíše přiklánějí k matematice či fy­zice, jiní k taoistickým analogiím či buddhistickému učení o mu-shin, což znamená jak prázdnotu, tak tvořivou mysl. Síla intenčních vln je základem duhové medicíny; jedná se o sílu ticha, jež zrcadlí vitalis­tickou filozo­fii, kterou do­dnes najdeme ve fyzice, kde se promítá do pojetí kvanto­vých vln.

Síla našeho snění je souhrnem našeho obvyklého způsobu života a našich hlubších snových sta­vů. Když dáme dohromady všechny aspekty těchto dvou stavů, máme pocit, že jsme na "správné cestě", na cestě v souladu se srdcem. Nevěnujeme-li pozornost našim nejhlubším stavům, naše pilotní vlny se "zhroutí" do naší nejpravděpodobnější osobnosti, do onoho dominantního shluku energie, jejž po­ kládáme za sebe samé.

A zde se dostáváme k oné prazvláštní tanečnici, která mi nedá spát od té doby, co jsem ji objevil. Točí se doleva, nebo doprava? Mně se nejdřív pořád točila ve směru hodinových ručiček, což mi po přečtení přiloženého textu dalo smysl, protože jsem si vědom toho, že můj popis vnímání světa vychází spíše z pravé mozkové hemisféry, kde dlí intuice, představivost a syntéza - proto se i koneckonců dlouhodobě živím tím, čemu v kultuře říkáme 'kreativiní práce', k čemuž jsou výše uvedené kvality nezbytné. K tomu se pojí jisté disbalance v dalších rovinách mého života, ať už na úrovni tělesných symptomů, či jemných sociálních disfunkcí v tzv. reálných sférách života - občas mi dělá obtíž dostát obrazu 'reálně uvažujícího člověka' (v excelových tabulkách vidím spíše imaginární obrazce, než čísla a analytické vztahy).
Jenže pak jsem našel návod, jak ji roztočit opačným směrem. Stačí posunout obrázek tak, aby byla vidět pouze noha, která se dotýká země. Tu pak pozorujte a PŘEDSTAVTE SI, že se ve skutečnosti otáčí jen o 180° (sem a tam, doleva - doprava) a v určitou chvíli vás to najednou samo pustí a tanečnice se začne točit opačným směrem, než jaký jste vnímali dosud. Začnete vnímat druhou polovinou mozku. Zkusil jsem to a zafungovalo to. To nejpodstatnější pro mě se odehrálo přesně v tom momentu, kdy jsem změnil svoji PŘEDSTAVU. Cítil jsem ve vědomí takové zvláštní, jemné, neviditelné 'lupnutí - jako kdyby se něco zatuhlého uvolnilo. Na úrovni těla projel mou pravou polovinou těla zvláštní pocit, jako kdyby bylo znenádání něčím vyživeno - inervováno - jemnou, živou energií. Zvláštní, pomyslel jsem si, přesně tohle děláme s Peterem Živým při našem společném vzdělávacím programu In-tu, kde spojujeme šamanské poznání a intuitivní pedagogiku - spojujeme rozdělené do celistvého tím, že měníme představu. Postupem doby už jsem schopen, díky tréninku, 'flipnout' směr tanečnice bez toho, aniž bych zakrýval její tělo. Vědomá, cílená a záměrná změna představy udělá ve vědomí to neviditelné a těžko postřehnutelné 'klik' a tanečnice se točí tím či oním směrem po libovolně dlouhou dobu.

Vycházíme li z všeobecně uznané a akceptované představy současného lidského celku o tzv. třídimenzionálním světě bez možnosti pohybu v hyperprostoru, máme na výběr směr, či protisměr hodinových ručiček. Tedy chod anebo protichod v lineárně vnímaném čase, jak ho známe dnes. No a ten můžeme zjevně měnit změnou vlastní představy. No a to  mě přivedlo k ještě jedné, daleko hlubší, otázce: Točí se ta tanečnice vůbec? Jak je možné, že při současném pohledu více osob se točí každému jiným směrem? A co když to znamená, že se ve skutečnosti netočí vůbec a my jejím prostřednictvím "pouze" vnímáme čistou kosmickou energii - potentum [sílu ticha] - která nám napadá do vnímání prostřednictvím výše popsaného kvantového vlnění, jemuž my sami následně přidáváme význam v popisu ("Je to jasné - točí se přece doleva / doprava."), a tím vytváříme z původně snové reality živou skutečnost, o jejíž finální podobě se poté přesvědčujeme navzájem ("Ale vždyť já mám přece pravdu!").

Pablo Amaringo: Vizionářské umění, jež vzniklo po požití Ayahuascy.



Podle vědeckých poznatků i australské domorodé kultury vládnou světu písně. Síla zvuku v australské domo­rodé mytologii je založena na mytických postavách, které se údajně ve snovém čase podílely na tvoření Země a všeho živého, vytvořily kultury, zvyky a pravidla. Podle Bruce Chatwina tyto mytické bytosti "opředly celý svět písní". Ve své knize Slova písní vysvětluje: "Země nejprve existova­la jako koncepce v mysli, a prostřednictvím zpěvu nabyla tvaru a podoby." Také lze říci, že i tělo j ako část země v širším smys­lu je obdařeno slovy písní. Podle australských domorod­ců musí být vibrační píseň určitého objektu ve skutečnosti známá a zpívaná dříve, než tento objekt ožije. Slova písní neřídí jen objekty, nýbrž i celé krajiny. Dráhy písní, jež ne­tvoří součást všeobecně uznávané reality, procházejí naskrz zemí a byly vytvořeny mytickými australskými domoro­dými předky. Poté, co tyto bytosti povstaly z tmavé země, stvořily "hory, údolí a tůně - a tak vznikl zpěvem svět".



Skupiny domorodců, které od sebe dělily velké vzdálenosti, se pomocí písní nebo snových drah vzájemně dorozumívaly. Domorodé kmeny věřily, že skutečný svět existuje, jen pokud jej mohou vidět a zpívat. Domorodý výraz pro zemi znamená slova písně. Realitu objektu nebo země tvoří jak samotný objekt, tak jeho píseň. Slova písní j sou určitým druhem vzorce nebo typem přírodní zákonitosti. Zatímco moderní fyzika vyjadřuje takovéto zákony v matematických pojmech, domorodé národy vyjadřují zákony jako zvuky, příběhy a malby. Malba na níže uvedené ilustraci (domorodé umění Lomy Inkamany), lze vysledovat kvantovou vlnu v dané oblasti. Všimněte si hada, který je pokládán za strážce Země. Slo­ va písně popisují životní vibrace, přičemž vůdčí informaci přenášej í vesmírné kvantové vlny, j ež stoj í "v pozadí" celé naší existence.

Obrazy domorodých australských umělců jsou vždy spojovány s mnoha snovými příběhy.




Z hlediska naší každodenní mysli žijeme a pracu­jeme sami nebo společně s jinými v rámci společenství. Avšak v obrazech z říše snu se pohybujeme v jakémsi "poli duchů", síti nebo směsici skutečných lidí a těch, jimž říká­me duchové společenství neboli stíny v našem uspořádání. Takzvané "uspořádání" není pro naši snící mysl pouhým shlukem skutečných lidí a hmotných věcí a abstraktních pojmů; je rovněž velmi složitou směsí téměř nepředstavi­telných duchů, jimž na sobě vzájemně záleží, kteří se k so­bě chovají neuctivě, vyučují jeden druhého a navzájem si nahánějí hrůzu. Z hlediska podstaty si lze společenství složené ze sku­tečných lidí a snových duchů, představ a pocitů jen těžko představit, a vskutku působí spíše jako moc motivovaná si­lou ticha. Jednu možnou snovou verzi této skupinové podstaty lze vypátrat, když si představíme sami sebe jako rybu, která plave v kvantovém moři virtuálních vln, jež leží "za" nebo "pod" všeobecně uznávanou realitou lidí a světů. Jako ryba, která plave kolem této podstaty, kolem sebe svými po­hyby tvoříme vlny a taktéž i vy jste tvořeni vlnami jiných ryb v moři a pohybujte se spolu s nimi. Tyto vlny utváří nás všechny a dávají nám podobu "in-formy", tak jako každý pohyb, který uděláme, cítí ryby na jiných místech.


Každý z nás je určitým vesmírným druhem s mnoha relativně nezávislými podvesmíry. V jednom vesmíru mů­žete být Afgháncem vyznávajícím islám; v jiném jste ev­ropský křesťan nebo žid, jindy zase australský domorodec. V dalších vesmírech můžeme být ptákem, který volně letí vzduchem. Každý takový vesmír přispívá k našemu celko­vému životnímu pocitu. Bojujeme li s jakýmkoli z těchto vesmírů [projevů celku života], bojujeme nutně především vždy sami se sebou, a proto nikdy nemůžeme vyhrát a dosáhnout lepšího životního pocitu [štěstí, klidu, pokoje].
V textu byly použity výňatky Arnolda Mindella Kvantová mysl a léčba