Velkými oblouky se vracíme na stále stejné místo [abychom rostli]

'Venuše a Mars', Autor: Sandro Botticelli















Motto: Každá doba plodí svůj vlastní mýtus.

Každá doba, resp. jí předurčený lineární časový úsek, s sebou přináší svůj vlastní mýtus, o který se opírají činy dobových vůdců a vládců. Těmito činy zároveň doba plodí svůj vlastní dobový mýtus (tedy de facto svou vlastní historii, psanou v reálném čase), kterou následně v popisu zpětně ospravedlňuje své počínání. Je to zvláštní, do sebe uzavřený, opakující se pohyb v kruhu, kde se minulost pojí magickými neviditelnými vlákny s tkaninou prezentních činů, plodících v reálném čase svou vlastní budoucnost. Lidská historie (tedy minulost, přítomnost a současně také budoucnost)  je takto protkána prazvláštními činy, zdánlivě spolu nesouvisejícími, které se ovšem vzájemně neviditelně propojují a spojují napříč věky v jeden dokonale vyvážený celek. Celek, který uvidíme pouze za předpokladu dostatečného oddálení se. Čím větší tlak je v lidské historii vyvíjen na jeden určitý aspekt bytí, tím více příjde ke slovu tlak na prosazení jeho protikladu. Z krátkodobého pohledu, kterého se dopouštíme díky časové omezenosti našeho pobytu na Zemi a kvůli nedostatku vzdělání, vidíme pouze zlomky a fragmenty působení kosmických sil, vedoucích vždy všechno a vše k dokonalé rovnovážné Jednotě. Neumíme a nedokážeme si představit, že se za někdy drasticky vyhlížejícími tendencemi kosmu skrývá pouhopouhý, obyčejný pohyb zpět směrem ke středu, do oné velké, jednotné, prázdné, tiché, nehybné, rovnováhy.

'Zrození Venuše', Autor: Sandro Botticelli


Nenaučili jsme se za tím vidět odpověď kosmu na naše vlastní počínání. Je to proto, že sebe samé považujeme za výjimku, vyjímáme se z celku a klademe se na význačné - sebestředné - místo, o němž jsme přesvědčeni, že je tím jediným, o které stojí za to usilovat. Z tohoto místa poté pomocí vlastních, často velmi pokřivených a nemocných zájmů a názorů komentujeme všechny a všechno okolo sebe. Hlava nehlava. Sekáme hlavy, jež vyrůstající z našeho vlastního, společného těla. Není tedy divu, že se necítíme v bezpečí a nést kůži na trh s něčím naprosto naivním a čistým se považuje za prakticky sebevražednou misi. Jak velmi bystře poznamenává britský autor Graham Hancock: "Jakýkoli druh vědomí, jímž neoslavujeme výrobu a spotřebu hmotných statků je v naší společnosti zesměšněn a stigmatizován." Považujeme to za nástroj pokroku - nástroj našeho sebeprosazování se, chceme si urvat, chceme uspět - to vše tlačí nás a náš společný celek do mentálního stavu vyčerpanosti, nemoci a pohybu v onom uzavřeném kruhu ("Jsem pořád v jednom kole"), ze kterého není úniku.

"Jeden bod, jeden nehybný střed, jediná mystická prázdnota,
ze které vyvěrá čistá síla - potentum - připravená nechat se použít."

Člověk, magická bytost, opatřená vědomím, vědomým si vlastního vědomí, má na planetě Zemi v mnoha ohledech bezesporu výsadní postavení a místo. Na druhou stranu, považovat se za pána, či vládce veškerého tvorstva je mírně řečeno nadnesené. Hovoří to o nadutosti a sebedůležitosti, především ale o nesmírné blbosti, od které už je jen jeden krok k sebezáhubě. Člověk má v rukou zvláštní druh moci. Jeho tělo je pantheon - všesjednocující chrám - jehož středem prochází osa světa [axis mundi]. Vědomí chrámu těla nás potenciuje ke splynutí veškerých pólů všech aspektů bytí. Je v nás obsaženo nejnižší i nevyšší, nejhrubější i nejjemnější, nejhnusnější i nejkrásnější, nejmilejší i nejodpornější, nejodvážnější i nejzbabělejší, nejmužštější i nejženštější, nejbělejší i nejčernější, nejsmutnější i nejveselejší, nejpodlejší i nejvznešenější, nejzlejší i nejlaskavější, nejbožštější i nejďábelštější. Tím vším umí chrám našeho těla obohatit vědomí o vědomou zkušenost. Tím vším můžeme prostřednictvím našeho vzácného těla projít, poznat to a nechat to splynout v jeho tichém, bezhybném, prázdném středu. Každá vědomá zkušenost, jež doputuje do našeho vnitřního ticha se spojí s osou světa a splyne v nekonečnou Jednotu. αΩ.


'Svátek kentaurů', Autor: Edoardo Ettore Forti


Mytologické vědomí

Mýtus nás provází od počátku doby vzniku člověka na Zemi. Je zvláštní, uvědomit si, že to, co dnes nazýváme člověkem, jest pouhým nepatrným mini dílkem, miniaturní výsečí, čítající jedno jediné procento v historii vývoje člověka na Zemi. A přece je i toto jedno malé a nepatrné procento tak dlouhým lineárním časovým úsekem, že nemáme kapacitu na to ho pomocí běžného druhu představivosti pojmout. Kam dosáhne paměť našeho vědomí? Co dokážeme svým vědomím ohmatat a přinést o tom zprávu? Kde je náš skutečný počátek? Kam sahá mýtus o našem originu - tedy původu - člověka na Zemi? Vydýchla nás Země ze svého prachu? Obdařilo nás slunce cestou bojovníka srdce? Je to měsíc, o co se opírá náš rozum? Je to Mars, kdo nás stále postrkuje kupředu? Je to Venuše, díky které čerpáme z hluboké nádoby moudrosti? A kdo nás to nakonec obdařil oním božským zážehem sebe si vědomého vědomí, díky němuž jsme si uvědomili sebe samé, prostor a hyperprostor, v němž se pohybujeme?

Antický mýtus o vstupu do podsvětí: smrt, převozník Cháron a Kerberos


Duch jest bezesporu blízek dechu, oživujícímu principu, odlišujícímu živé od neživého. Jak říkají v Tibetu: "Od smrti nás dělí jenom jeden dech. Když vydechneš a nemůžeš se nadechnout, jsi mrtvý." Snad proto jsou lidské plíce odznakem duchovní roviny člověka. Volné plíce umožňují se svobodně nadechnout. Snad proto je 'orgánem' Ducha duše a jeho přiléhavým výrazivem volný jazyk poezie. Snad proto je Duchem prodchnuta celá nehmotná stránka skutečnosti, o kterou se opírá popis vedený uměním a vědou, jakož i veškerenstvo našeho poznání. Snad proto je Duch všudypřítomen a nic se bez něj neobejde. Snad proto se otvíráme inspiraci a usilovně nasloucháme jemnému šepotu ušlechtilých dcer nejvyššího - múzám. Je to touha, nezměrná, usilovná touha překročit a dosáhnout výš, dál a hlouběji. Vylovit skutečnou zářivou perlu poznání, která nám umožní společně pokračovat. Snad proto nám Duch umožní spolupracovat, ale ne ho popsat.

Mýtus o konci světa podle současného umělce, Autor: Sandra Yagi


Nepředstavitelně náročný a těžký život nutil člověka v celé jeho historii k neustálému potýkání se se stále jednou a toutéž otázkou - jak přežít. Díky nehostinnosti a predátorskému charakteru tehdejší krajiny, zasvětil tomuto základnímu principu prakticky veškerou pozornost, píli a um. I dnes je diametrálně jiným zážitkem putovat sice silnou a magickou krajinou Českého středohoří ve srovnání s přechodem slovenské Malé Fatry. I jen pouhý výskyt jediného, velmi plachého a lidem se důsledně vyhýbajícího divokého medvěda vás přinutí vnímat krajinu naprosto jinak a putovat jí zcela odlišným způsobem. Tehdejší člověk, obklopený na každém kroku reálným nebezpečím, obdařený mytologickým vědomím, jež pro něj bylo stejným nástrojem k přežití, jako je dnes pro nás vědomí rozumu, si vytvořil složitou síť rituálů, které mu umožňovaly - jak se domníval na základě vlastního empirického výzkumu - být "zadobře" s duchy, kteří se uvolili s ním spolupracovat a posloužili mu jako ochranný štít i jako průvodci neznámem.

Mýtický obraz s názvem 'Úžasná cesta', Autor: Dehong He


Vědomí rozumu

Výskyt Homo Sapiens, odvozený čistě od materiálního popisu (např. přbuzné stavby DNA), se datuje časovou hranicí starou zhruba 200 tis. let, ale jen před 40 tis. lety přišel onen magický 'zážeh' vědomí, projevující se jako imaginace, vizionářství a poznání hyperprostoru, ve kterém se společně pohybujeme. Pouhých čtyřicet tisíc let můžeme hovořit o uvědomění si sebe samých jako nositelích sebe si vědomého lidského vědomí. Bývá to spojováno s výskytem prvních obrazů, reflektujících magické a reálné vize, jež se začaly houfně objevovat v jeskyních po celém světě. Mýtus, provázející člověka moudrého (nebo jak se také uvádí 'rozumného') se postupně vyvíjel a modifikoval spolu s příběhy jednotlivých kultur. Proto jsme dnes svědky různých druhů monoteistických náboženství, vycházejících z původních pestrých polyteistických náboženských kultur, spojených s animistickým světem duchů, které bylo potřeba sjednotit, aby se tak lépe dokázali vymezit vůči soupeřícím kulturám. Tato náboženství se dodnes projevují vzájemnou nesnášenlivostí, prohlašujíc sebe samé za jedinou a pravou cestu. Světová náboženství s sebou, mimo kulturálně rozvinutých mýtů, přinesla také hluboký rozkol vnitřního světa individuálních lidských bytostí, když pojmenovala určité aspekty jejich bytí jako kladné, pozitivní a žádoucí, a na jiné naopak uvrhla kletbu, která je srazila do nejhlubších pekel temnoty a nežádoucích stínů. Tak byl dokonán onen mýtický rozkol a člověk se oddělil od splynutí s Jednotou na vnější i vnitřní rovině. Přesně jak o něco později popsal politický génius své doby Niccolò Machiavelli: "Divide et impera" [Rozděl a panuj]. Nastalo peklo na Zemi.

Mytologické zobrazení pekla [výřez], Autor: Hieronymus Bosch


K dnes dobře známým monoteistickým náboženským konceptům, vycházejícím z jednotlivých kultur, řadím - pro někoho zcela jistě překvapivě - také vědu, první multikulturální, globalizované náboženství, jež vytvořilo velmi silný vlastní mýtus. Jeho síla spočívá právě v oné pravé straně vědomí, známé jako část 'sapiens', tedy rozumu, jenž věda povýšila nad vše ostatní a opřela o něj svůj příběh. Zajímavé je, že zatímco ještě já jsem se ve škole učil pojmu 'člověk rozumný', dává dnes věda přednost pojmu 'člověk moudrý', jako kdyby rozum najednou nahradila moudrost a my jsme tak říkajíc zničehonic dospěli do moudrosti. Vše nevědecké (tedy nerozumné, neracionální) bylo dogmaticky stigmatizováno a zesměšňováno. Striktně racionální spolek Sysifos, po němž za pár let neštěkne ani pes, rozdával bludné balvany jako na běžícím pásu. Svůj vlastní mýtus opíral o spojení s rozumem, tedy pouze jednou polovinou našeho já, kterým nás údajně chránil před zblouděním z jediné pravé cesty, jako to dělalo mnoho náboženství před ním. Zajímavým úkazem je v této souvislosti i popis pomocí současné ustálené vědecké klasifikace, jež člověka řadí do živočišné říše, přičemž od dvanácti společných zvířecích kmenů, podkmenů, tříd, řádů a podřádů, oddělení, čeledi a podčeledi nás dělí pouhé sva lidské rysy - rod a druh. Se svými zvířecími bratry a sestrami jsme si blíž, než jsme si schopni vůbec připustit. Zajímavým rysem současnosti je nedostatek vzdělání, jenž by přímo a naživo souvisel s našimi kořeny. Ano, memorujeme sice rozumově, co se stalo v roce 1212, nebo 1492, ale ztrácíme vědomou spojitost s pamětí moudrosti, vepsané v kostech našich předků. Ztratili jsme s nimi živý kontakt, protože to není vědecky podložené. A jen proto jsme nuceni pořád dokola dělat jednu a tutéž chybu.


Objev tajemství Meluzíny, Autor: Jean d'Arras


Ochočená divokost

Synonymem civilizace je pro mě pojem 'ochočení'. Zdaleka se to nedotýká pouze naší krajiny a kultury. Svědky postupného ochočení krajiny a jejich démonů jsme v celé řadě světových kultur. Tibetský budhismus budiž příkladem jedné z nich. S příchodem Guru Rinpocheho, indického budhistického mudrce a tantrika, přichází do nesmírně divoké krajiny, plné divokých, nespoutaných démonů nové náboženství, které si postupně podmanilo a absorbovalo divokého ducha místní krajiny i jednotlivá polyteistická božstva. Plus mínus to samé, co o několik set let později učinilo křesťanství s našimi pohanskými božstvy. Absorbovalo jejich rituály a dalo jim nové pojmenování a významový kontext. Toto ochočení s sebou zcela jistě přineslo celou řadu kulturálních výhod, jejichž dosah jsme schopni ocenit až dnes, za které jsme ovšem museli velmi tvrdě zaplatit. Toto ochočení naší vlastní divokosti se neobešlo bez spoutání ducha našich předků, který žije uvnitř nás samých. Něco v nás dostalo na ruce pouta a do úst roubík. Něco prastarého, divokého, originálního a původního v nás, zcela v duchu návratu k rovnovážnéímu stavu, nyní ožívá a dožaduje se pozornosti. Tím, že jsme nechali dočasně spoutat naši divokou část (svůj divoký aspekt, související s feminním principem) jsme se odřízli o možnosti jej naplno prožít, poznat a nechat se splynout v Jednotu. To je také zdrojem i lékem současné nemoci naší lidské komunity.








Přechod k vědomí celku

Stojíme oběma nohama na přechodu do další úrovně kosmické hry. Naše dosavadní mýty dostávají nový rozměr. Čeká nás společný, hromadný přechod do vědomé koexistence v hyperprostoru. Popisovat ho nemá smysl, protože si to stejně nedokážeme představit. Snad mohu jen říct, že se to z 99% dotýká vědomí a přechod se již odehrává v této úrovni. Není to 'výtah' do nové roviny vědomí, je to spíš vědomé uzavření jednoho kruhu a vstup do nové úrovně bytí. Jednodušší, smysluplnější, láskyplnější bytí. Co pro to musíme udělat? Vlastně docela málo. Ale i to málo je pro nás těžší, než si dokážeme představit. Musíme si to dovolit...



Představ si
Text: John Lennon


Představ si, že není žádné nebe,
je to lehké, když to dokážeš,
žádné peklo pod námi,
nad námi pouze obloha.
Představ si, že všichni lidé
žijí pro dnešek.

Představ si, že nejsou žádné státy,
není to tak těžké udělat,
nic pro co zabít nebo umřít,
a také žádné náboženství.
Představ si, že všichni lidé
žijí život v míru.

Můžeš říct, že jsem snílek,
ale já nejsem sám,
doufám, že se k nám jednou přidáš
a svět bude jako jeden celek.

Představ si, že není žádný majetek,
jsem zvědavý, jestli to dokážeš,
žádná potřeba chamtivosti, či hladu,
bratrství lidí.
Představ si, že všichni lidé
sdílejí celý svět.

Můžeš říct, že jsem snílek,
ale já nejsem sám,
doufám, že se k nám jednou přidáš
a svět bude jako jeden celek.










Prispej
Pinterest