Motto: Probudit se, stále ještě omotán jemným předivem živého snění. Pomalu, velmi pomalu a dlouze vstávat a začít se spojovat s realitou našeho společného světa. Uvidět, že přechod mezi nimi je než z jemných vláken utkaný pružící a houpající se most vlastních myšlenek, potulujících se po pláni širého vědomí. Opřít své tělo o horké sklo okna a ve vnitřním tichu pozorovat do nekočna ubíhající horizont tyrkysového moře. Všechno je jen pocitová stopa za lodí našeho vědomí, určující směr naší plavby, kapitáne. Napněte plachty!
Co je Vesmír a kde je jeho střed? V jakém poměru je Vesmír ve vztahu ke mně? Napnutá tětiva záměru, jenž patří všem, vyslala šíp, prorážející temnotu, vedoucí do poznání, nyní letící otevřenou Krajinou ticha, v oblouku jako pradávný indiánský rituál, při němž se z mužů konečně stávali muži. Kdo jsme my, muži? Kudy vede naše stezka? Naše cesta srdce snad bez konce odvíjí se od poznání, že svým středem jsme si a lehcí jako holubí pírko, fouknutím vydáme se na cestu.
V jakém poměru je Vesmír ve vztahu ke mně? Co je jeho tváří? A kdo je za ní? Jsi mýma očima, jsi mýma ušima. Cítím tě, jak mi sedíš na krku a někdy mě děsíš. Až k smrti, protože cítím, jak mě vedeš. Nenecháš mě jít si po svých. Nepopustíš uzdu. Jsi jezdec, kterí ví, kam chce dojet.
Občas vidím, kudy putuji. Přál bych si už nikdy neusnout. Čí šíp doletí nejdál? A co je to vlastně za podivný závod? Noc přinesla tenhle nový track a pak vyšlo slunce. Proč vyšlo? Protože jsme to čekali? Nevím. Vím jen, že jsi mýma ušima a jsi mým nosem. Vesmíre, jsem tvojí tváří, jež utváří skutečnost.
Tweet