Chöd - usmíření hladových duchů a konečné splynutí s prázdnotou


Rád bych v souvislosti s časem, kdy ve své mysli utváříme prostor pro spojení s našimi mrtvými předky, představil prastarou tibetskou spirituální techniku, jež nejenže vede k usmíření hladových duchů a démonů, ale může praktikujícícmu otevřít také přechod ke konečnému pochopení a přijetí prázdnoty. Zároveň však jedním dechem varuji před jakýmkoli neuváženým praktikováním, protože bez patřičného vzdělání a průvodcovského zajištění může být podobná praktika nebezpečná nejen vašemu životu...

གཅོད

Chöd je prastará spirituální praktika sahající ke kořenům tibetského šamanského tantrického budhismu, známá také jako "rozříznutí ega". Recitováním mocných súter, jež vykládají pojetí "prázdnoty" ve spojení se specifickými metodami meditace a tantrickými rituály prováděnými na hřbitově se praktikující, motivovaný soucitem, snaží čerpat sílu strachu tím, že hraje na Kangling [doslova "stehenní flétna"] - nástroj vyrobený ze stehenní kosti zločince nebo člověka, který zemřel násilnou smrtí, příp. z kosti uznávaného Mistra - jako gesto nebojácnosti, jímž vyvolává hladové duchy a démony, kterým nabídne své tělo na tantrickou hostinu, čímž podstoupí vrcholnou zkoušku pochopení a přijetí prázdnoty a zároveň uspokojí jejich hlad a ulehčí jejich utrpení.

"Chöd s ohromující škálou vizualizací, písně, hudby a modlitby, zahrne každý aspekt jsoucna a vede k silné transformaci vnitřní krajiny."

Externí Chöd znamená bloudit v hrůzných místech, kde jsou božstva a démoni. Vnitřní Chöd znamená nabídnout vlastní tělo jako potravu pro božstva a démony. Konečný Chöd je uvědomit si pravou podstatu mysli a rozříznout jemný pramen vlasů subtilní nevědomosti. Jsem jogín, který má tři druhy Chöd praxe.



Prispej

Samsára lidské existence


Samsára [neustálé putování] je označení pro koncept znovuzrozování známý zvláště ve východních náboženstvích.

V těchto náboženstvích je tento koloběh stále nových a nových životů považován za strastiplný. Únik z něho je možný prostřednictvím poznání pravé skutečnosti. Tak je dosaženo stavu „vysvobození“ (a v některých variantách i „věčného štěstí“). Názorně je buddhistický pohled na sansáru předveden v tzv. „kole života“, které je často zobrazováno v tibetském buddhismu. V centru kola jsou namalovány jeho hnací síly (kořeny neprospěšného jednání, mluvení a myšlení, „akusala-múla“): žádostivost, zášť a klam, jako prase, had a kohout. V prostřední řadě je šest možných oblastí zrození: bozi a polobozi, lidé, zvířata, hladoví duchové a obyvatelé pekelných světů. Míra strasti je nejmenší v nebeských světech a největší v peklech. Ve vnějším okruhu je 12 členů řetězu podmíněného vznikání, který začíná nevědomostí. Celé kolo života pak objímá bůh pekel Jama, jenž symbolizuje neustále přítomnou smrt.



Současný život je buddhisty považován jen za prchavý okamžik v nekonečném, stále znovu se opakujícím cyklu zrození, stárnutí, utrpení a smrti. V jaké formě se bytost znovu narodí, závisí na její minulé karmě. Pokud v předešlých životech bytost konala prospěšné činy, narodí se jako člověk nebo v nebeských sférách jako „božská“ bytost (déva). Tyto „božské“ bytosti zakoušejí ve svém životě méně utrpení než lidé, ale i ony jsou podrobeny stárnutí a smrti. Ve svých „šťastných světech“ mají navíc méně možností než lidé konat dobré skutky, a proto se jejich pozitivní karma časem vyčerpá a v dalším životě se zrodí opět v nižších světech. Pokud převáží negativní karma, dojde ke zrození ve zvířecí podobě, ve formě hladových duchů nebo v pekelných světech. Ani zde ovšem bytosti nezůstávají věčně, ale po vyčerpání své negativní karmy se zrodí opět ve vyšší formě. Toto věčné putování „nahoru a dolů“ probíhá znovu a znovu, dokud není přerušen řetěz příčin, který způsobuje nová zrození.




Podle buddhismu je nejlepší zrození v lidské podobě, protože je ze všech sfér nejvhodnější pro praxi Buddhova učení. I když realizace nirvány je možná i v jiných sférách existence, zejména v nebeských světech. Zde je ale vlivem převažujícícho štěstí a téměř dokonalého pohodlí duchovní cesta mnohem obtížnější. Přesto není pravdou, jak se někdy na Západě mylně myslí, že buddhisté neusilují o zrození v nebeských světech. V mnoha rozpravách samotný Buddha vyučoval laiky tak, aby se po smrti zrodili jako nebeské bytosti (dévové). Avšak na rozdíl od některých náboženství buddhismus nechápe zrození v nebi jako konečný cíl, jelikož i nebeské bytosti jsou smrtelné a stále podléhají koloběhu znovuzrozování. V rámci buddhismu se tedy zrození v nebeských sférách spíše chápe jako jakési zpříjemnění cesty samsárou, hlavním ukolem je realizace konečného vysvobození ze samsáry a ukončení neustálého znovuzrozování. Protože tento úkol je nejsnáze splnitelný v lidském zrození a navíc dle buddhistické kosmologie tvoří lidé jen nepatrný zlomek všech bytostí, je v buddhismu lidský život považován ze velkou vzácnost. Buddha poukázal na vzácnost lidského zrození pomocí metafory: přirovnal celý třitisíckrát složený všehosvět k velkému oceánu, na němž plave dřevěný kruh. Na dně tohoto oceánu žije slepá želva. Jednou za 100 let tato želva vyplouvá na povrch, aby se nadechla a poté se vrací na dno. Naše šance narodit se v cenném lidském těle je menší než pravděpodobnost, že se želva trefí hlavou do tohoto dřevěného kruhu.





Připravte se na zážitek a zkušenost smyslů, které nemají obdobu. SAMSARA opět spojuje režiséra Rona Frickeho s producentem Markem Magidsonem, jejíchž filmařské a hudební umění bylo potvrzeno již mnohokrát oceněnými filmy BARAKA a CHRONOS. SAMSARA ve starodávném sanskrtu znamená "věčně se otáčející kolo života“ a tvůrci se v něm snaží zachytit prchavé okamžiky, které utvářejí náš život. Film, který vznikal přes pět let ve dvaceti pěti zemích nás zavádí na posvátná místa, do postižených oblastí, průmyslových zón a míst přírodních zázraků. SAMSARA, která se vzdává dialogů a popisných textů, úplně rozvrací naše očekávání tradičního dokumentu. Namísto toho podněcuje naše niterné interpretace obrazem a hudbou, které do starého chápaní přináší nové prvky.
- CSFD.cz

K přehrání zde:






Prispej

Václav Cílek: Co se děje ve světě


Motto: Ikdyž vidíme obyčejné věci, stejně toho vidíme hodně.
- Václav Cílek

Místa jsou zrcadly některých částí nás samých, jsou to nitky vedoucí k příběhům, tajemstvím a banalitám. Jiné nitky nás ve vesmíru vztahů spojují s touto proměnlivě nejistou dobou, trpaslíky a pythickou budoucností penzijního systému. Pokoušíme se nalézt nějaké porozumění této době změn a vroucímu světu skrytému pod obalem znaků. Podle všech sociologických výzkumů prováděných na západě i východě, jihu i severu, na horách i v nížinách bude toto století stoletím osobních náboženství, nikoliv církevních institucí. Nemám žádný návod, dokonce ani pro sebe ne, ale zaznamenávám zde některé, převážně pochybné orientační body na vnitřní mapě světa. Ivan Wernish, jenž se pravidelně bdellometricky vydává do Zimohrádku, píše: „Když už není vyhnutí a vydáváme se na cestu, nesmíme zapomenout na někoho, kdo předčítá nahlas, a na někoho, kdo s námi bude hrát početní hry a hry se slovy, také na někoho, kdo napodobuje ptáky. Na osla naložíme zpytovadlo hvězd, bdellometr, xylofon, křišťály ke zmatení démonů, pikslu s kýchadlem, vycpaného orla, vše, co je nutné k vykonání cesty.“



Prispej