Po tisíce let byly vize vyvolané halucinogenními houbami uchovávány a uctívány jako skutečné náboženské mystérium. Většina mých myšlenek za posledních zhruba dvacet let se soustřeďovala na snahu popsat a rozebrat toto mystérium. Houby, přísně střežené chaoticky nádhernými anděly – „Každý anděl vyvolává strach,“ napsal Rilke, a navíc je zároveň svatý i profánní –, se v mém životě objevily stejně náhle, jako se mohou zjevit v některém budoucím okamžiku historie lidstva. Pro vyprávění tohoto příběhu jsem zvolil literární jazyk. Živoucí mystérium na sebe může vzít jakýkoli tvar – je vládcem místa i prostoru, času i ducha – a přesto mě moje pátrání po jednoduché formě, jíž bych toto mystérium sdělil, přimělo následovat tradici a napsat normální chronologický příběh, který je pravdivý a zároveň neuvěřitelně bizarní.
Někdy na počátku osmdesátých let jsem si při své návštěvě Esalenského institutu, kam mě přizvali na konferenci o šamanismu, uvědomil, že můj vrozený irský dar vyprávět příběhy se extrémně rozvinul léty užívání psilocybinových hub. Díky mé víře v psilocybin a zážitku v La Chorrera jsem se zjevně stal jakousi hlásnou troubou pro znovuzrozený Logos. Dokázal jsem elektrizujícím způsobem hovořit k malým skupinám lidí o vysoce transcendentálních záležitostech. Tyto verbální performance mi nepřišly nijak zvláštní v okamžiku, kdy se odehrávaly, ale teprve když jsem je zpětně poslouchal z magnetofonu, zdálo se mi, že začínám chápat, co na nich mohlo jiné lidi fascinovat. Bylo to, jako by mou obyčejnou, poměrně všední osobnost někdo vypnul a použil ji k zprostředkování hlasu. Jiného, hlasu, který byl klidný, nenaléhající a výstižný – hlasu, který toužil informovat ostatní o moci a příslibu, skrývajících se v psychedelických dimenzích.
Desítky, dnes už možná stovky vystoupení a přednášek byly zaznamenány na magnetofon, distribuovány, občas i ve formě pirátských nahrávek, kolovaly mezi přáteli a dostaly se do vysílání malých undergroundových rozhlasových stanic. Začal jsem se živit jako autor přednášek a učitel v nejrůznějších lázních a střediscích duchovního růstu. Poté mě objevil neúnavný Roy z Hollywoodu, jehož noční rozhlasová show ze mě udělala undergroundovou minihvězdu, přinejmenším mezi náměsíčníky z Los Angeles. Pouhé vyprávění o událostech v La Chorrera ze mě udělalo lokální celebritu. Postupně moje pověst řečníka a významné undergroundové postavy západního pobřeží dosáhla až do skleněných věží podél Páté avenue v samotném Gothamu. Vydavatelé, u nichž bych nečekal, že mi věnují byť pět minut ze svého dne, náhle projevovali živý zájem o mou práci. Doufejme, že pokud budete mé knihy číst, přispěje to k šíření podivných myšlenek, které obsahují. Můj život se tak stane pohodlnějším a z jiných to udělá boháče.
Celá tato záležitost je vlastně podivný paradox: mé myšlenky se ocitly na veřejné scéně a procházejí neformálním plebiscitem. Pokud se rozšíří, stanou se populárními a budou působit jako katalyzátor společenských proměn, potvrdí se to, že mají zvláštní osudový význam. Pokud se ale jen ohřejí na slunci a poté přestanou veřejnost zajímat, má práce a má vize budou zřejmě odsouzeny stát se jen dalším prchavým momentem v naší surrealistické a paranoiou nakažené kultuře. Nemám potuchy, kam až mohou tyto myšlenky vést. Faktem je, že v La Chorrera se událo něco výjimečného, něco, co má význam až možná historický. Mluvící houby, na které jsme tam narazili, totiž stvořily celý nový mýtus a seznámily nás s poměrně detailním proroctvím globální proměny vědomí, která zachrání naši planetu. Předpověděly všechno, co se událo v posledních dvaceti letech mého života, a předpověděly, že mnohem víc zajímavého se ještě odehraje v budoucnosti.
Na počátku února 1971 jsem se svým bratrem a několika přáteli projížděl jižní Kolumbií na výpravě do kolumbijské Amazonie. Naše cesta procházela Florencií, hlavním městem provincie Caquetá. Strávili jsme tam několik dní čekáním na letadlo, které nás mělo dopravit do našeho výchozího bodu na Riu Putumayo, řece, jejíž široký tok vytváří hranici mezi Kolumbií a jejími dvěma jižními sousedy, Ekvádorem a Peru. V den našeho odjezdu bylo mimořádně horko a my jsme opustili neutěšené prostory našeho hotelu nedaleko hlučného ústředního tržiště a autobusového nádraží. Kráčeli jsme na jihozápad a ušli jsme směrem z města asi jednu míli. Dorazili jsme k teplým vodám Ria Hacha, které se vinuly na dohled od nás za pastvinami porostlými vysokou trávou. Zaplavali jsme si v řece a prozkoumali jsme hluboké tůně vymleté teplým proudem do černého čedičového dna. Poté jsme se vydali pastvinami na cestu zpátky. Kdosi obeznámenější s tím, jak vypadá houba límcovka kubánská (Stropharia cubensis), nás upozornil na osamělý velký exemplář vyrůstající z vyschlého kusu kravského hnoje. Impulzivně jsem na radu svých společníků celou houbu snědl. Trvalo to jen chviličku a my jsme pokračovali v cestě příjemně unaveni plaváním. Od východních svahů andských Kordiller, kde leží Florencia, se k nám blížila tropická bouře. Kráčeli jsme asi čtvrt hodiny v podstatě beze slov. Unaveně jsem svěsil hlavu, takřka hypnotizován pohledem na pravidelný pohyb svých bot prodírajících se trávou. Abych ulevil svým zádům a setřásl letargii, zastavil jsem se a protáhl, s pohledem upřeným na horizont. Pocit nekonečnosti oblohy nade mnou, který jsem připisoval účinkům psilocybinu, mě poprvé v životě zaplavil. Požádal jsem přátele, aby se na chvíli zastavili, a ztěžka jsem dosedl na zem. Zdálo se, že tichá bouře roztřásá vzduch přede mnou. Všechno se mi zdálo být úplně nové a naplněno novými významy. Ten pocit se dostavil a přelil se přese mne jako vlna právě v okamžiku, kdy první nápor tropické bouřky zaduněl nad našimi hlavami a promočil nás od hlavy k patě. Ten čirý pocit, že se nějaký jiný rozměr či stupeň bytí prolnul s jasným tropickým dnem, trval několik minut. Byl prchavý, ale intenzivní a nepřipomínal nic, na co jsem si dokázal vzpomenout. V našem vlhkostí nasáklém útočišti následoval další podivně vibrující moment, kterému jsem ovšem v rámci našeho kvapného odjezdu nevěnoval příliš pozornosti. Došlo mi, že můj zážitek byl vyvolán požitím houby, ale nechtěl jsem se tou myšlenkou svazovat, protože jsme šli za cílem větších rozměrů. Představoval jsem si, že jsme na výpravě do džungle, která pátrá po halucinogenech jiného druhu: po rostlinách obsahujících orálně aktivní drogu dimethyltryptamin (neboli DMT) a po psychedelickém nápoji ayahuasca. Tyto rostliny byly odedávna spojovány s telepatickými schopnostmi a paranormálními jevy. A přesto průvodní znaky jejich užívání, unikátně omezeného na amazonskou džungli, dodnes nikdo plně neprostudoval. Jakmile můj houbový zážitek skončil, přestal jsem se jím prozatím zabývat.
Lidé pobývající v Kolumbii dlouhou dobu mě ujišťovali, že zlatohlavá Stropharia se vyskytuje výhradně na trusu hovězího dobytka zebu, a já jsem usoudil, že ve vnitřní džungli – kde jsme měli zanedlouho být – těžko narazíme na dobytek nebo pastviny. Zahnal jsem myšlenky na houby ze své hlavy a připravoval jsem se na nesnáze naší chystané plavby po Riu Putumayo až k cíli naší cesty, zapadlé misii La Chorrera. Proč vlastně přišla taková banda tuláků, jako jsme byli my, do parné džungle amazonské Kolumbie? Bylo nás pět, poutalo nás přátelství, extravagantní představivost, naivita a záliba v cestování a exotických zážitcích. Ev, naše překladatelka a moje nová milenka, byla v naší skupině jediným nováčkem. Byla to Američanka stejně jako my ostatní. Strávila několik let v Jižní Americe a cestovala po Východě (kde jsem se s ní jednou kratičce střetl na letišti v Káthmándú v situaci, která byla velmi nepříjemná – to je ale jiný příběh). V současnosti neměla žádný dlouhodobější vztah. Byla svou vlastní paní, a protože neměla nic lepšího na práci, přidala se k naší skupině. V době, kdy jsme dorazili do La Chorrera, jsme spolu my dva nebyli déle než tři týdny. Zbylými třemi členy naší skupiny byli můj bratr Dennis, nejmladší a z nás všech nejméně zcestovalý, student botaniky a dávný přítel; Vanessa, moje spolužačka z doby studií na experimentální fakultě v Berkeley, která se vyznala v antropologii, fotografování a cestování na vlastní pěst; a Dave, další starý přítel, homosexuál praktikující meditaci, výrobce keramiky, autor výšivek na džínsy a Newyorčan stejně jako Vanessa. Čtyři měsíce před naším odjezdem do vodního zásvětí dolního toku Ria Putumayo, jsme s mým bratrem prožili smutnou zkušenost – zemřela naše matka. Předtím jsem celé tři roky strávil cestováním po Indii a Indonésii, potom jsem pracoval jako učitel angličtiny v Tokiu, a když už to opravdu nešlo vydržet, prchl jsem do Kanady. Ve Vancouveru se naše skupina dala dohromady a naplánovala si tuto amazonskou výpravu ke kořenům psychedelického zážitku. Záměrně toho o nikom z nás nevyprávím mnoho. Možná že naše kvalifikace nebyla ideální, ale naše vzdělání bylo každopádně kvalitní. Nikomu z nás nebylo víc než pětadvacet let. Skupinu zformoval politický kvas, probíhající v době, kterou jsme společně strávili v Berkeley. Byli jsme vědomými odpadlíky společnosti, o které jsme byli přesvědčeni, že ji stravuje nenávist k sobě samé a vnitřní rozpory. Prošli jsme si ideologickou nabídku a rozhodli jsme se naplno projít psychedelickou zkušeností jako nejkratší cestou k nadcházejícímu miléniu, do nějž jsme pod vlivem našich politiků vkládali naděje. Netušili jsme, co nás v Amazonii čeká, ale snažili jsme se shromáždit veškeré dostupné etnobotanické informace. Z nich jsme se dozvěděli, kde je možno jednotlivé halucinogeny hledat, ne už však co se stane, až je najdeme. Přemýšlel jsem o tom, do jaké míry jsme disponováni pro zážitky, které nás případně mohly potkat. Často jsme odlišným způsobem popisovali situace, které jsme spolu prožili, což je obvyklé u kolektivu silných osobností či svědků neobvyklých událostí. Náš přístup k životu byl komplexní, jinak bychom totiž asi nedělali to, co jsme dělali. Ve svých čtyřiadvaceti jsem za sebou měl už téměř deset let obcování se záležitostmi, které většina lidí pokládá minimálně za výstřední. Můj zájem o drogy, magii a ta nejobskurnější zákoutí přírodní historie a teologie by spíš odpovídal excentrickému florentskému princi než mladému člověku v samém srdci Spojených států. Dennis všechny tyto mé zájmy k rozčarování našich konvenčních a tvrdě pracujících rodičů sdílel. Byli jsme z nějakého důvodu od samého dětství podivíni a osud nás předurčil k zážitkům podivnějším, než si lze představit. Zjistil jsem, že Dennis měl už v dopise napsaném jedenáct měsíců před zahájením naší expedice jasnou představu o tom, co nás čeká. V dopise, který jsem obdržel při svém pobytu na Tchajwanu v roce 1970, píše: Vzhledem k významu ústředního šamanského zážitku včetně toho faktu, že jeho absolvování může skončit fyzickou smrtí – což zajisté je odrazující faktor –, bych rád věděl, co si o této možnosti myslíš a proč. Nepřemýšlel jsem o tomto tématu v souvislosti se smrtí, ačkoli jsem přesvědčen, že tím způsobem, jako živí lidé, můžeme vědomě překročit práh, který mrtvý překonávají den co den.
Představuji si to jako jakousi hyperprostorovou astrální projekci, která umožňuje hyperorgánu, vědomí, okamžitě manifestovat sebe sama v jakémkoli bodě časoprostorové matrix či dokonce ve všech bodech zároveň. Jeho dopisy z té doby zřetelně prokazovaly, že během let, kdy dokončoval střední školu v našem malém rodném městě v Coloradu, jeho představivost žádnou atrofií netrpěla. Trvalý přísun science fiction učinil z jeho imaginace hravou záležitost, na kterou bylo radost se podívat, ale mě především zajímalo, jestli to myslí vážně. UFO je ve své podstatě hyperprostorový mobilní psychický vír a psychedelický trip může provázet kontakt s některou z ras, obývajících hyperprostor. Takové setkání se pravděpodobně bude podobat „lekci létání“; bude to instrukce jak užívat transdimenzionální Kámen, jak se pohybovat hyperprostorem či možná úvodní kurs kosmické ekologie. Dennis se snažil stejně jako já nějak zařadit zážitek s psychickými krajinami zabydlenými skřítky, které člověk navštěvuje pod vlivem dimethyltryptaminu neboli DMT. Jakmile jsme jednou okusili DMT v psychedelicko-surrealistické atmosféře Berkeley uprostřed vrcholícího „léta lásky“, stalo se pro nás ústředním mystériem a jasně nejefektivnějším nástrojem pro pokračování v našem snažení. Opuštění tělesné formy se za takových podmínek zdá být spíš otázkou volby než nezbytností; zároveň by to ale mohlo být poněkud jedno, protože v hyperprostorové síti jsou všechny existující fyzické projevy otevřené. Řekl bych, že čas nehraje v těchto souvislostech prakticky žádnou roli s výjimkou faktu, že vymírání kmenových kultur, které hodláme kontaktovat, děsivě nabírá na obrátkách. Fantastické barevné světy nebyly jediným důvodem, proč jsme se soustředili na halucinogeny typu DMT. Naše vědomá snaha odhalit tajemství halucinogenní dimenze nás k nim přitahovala zrovna tak. Důvodem bylo to, že ze všech psychoaktivních látek, které jsme znali, byl účinek halucinogenů obsahujících DMT sice velmi krátký, ale zjevně nejintenzivnější. Zážitek s DMT se vymyká obvyklé zkušenosti, dokonce i mezi psychonauty vnitřního prostoru. A proto je namístě o něm něco říct. Ve své čisté syntetické formě je DMT krystalickou pastou nebo práškem, který se kouří ve skleněné dýmce bez jakýchkoli přísad. Po několika vdechnutích následuje v neuvěřitelně krátké době mezi patnácti až šedesáti vteřinami nástup halucinogenní zkušenosti. Ta trvá od tří do sedmi minut a nedá se k ničemu přirovnat. Je tak bizarní a intenzivní, že se do ní řídce pouštějí i ti nejzapálenější aficionados halucinogenů. Přitom DMT patří k nejobvyklejším a nejrozšířenějším halucinogenům v přírodě a je základem a někdy i jediným komponentem většiny halucinogenních směsí užívaných domorodými kmeny v tropické Jižní Americe. V přírodě se jako produkt rostlinného metabolismu nikdy nevyskytuje v koncentracích, v jakých vychází z laboratoře. Přesto jihoameričtí šamani, kteří si různými způsoby vypracovali chemickou dispozici pro jeho působení, dosahují stejných úrovní intenzivního narušování reality, jakého lze dosáhnout s čistým DMT. Jeho podivuhodnost a síla předčily účinky ostatních halucinogenů do té míry, že dimethyltryptamin a látky jemu chemicky příbuzné, v posledku rozhodně alespoň pro naši malou skupinku, znamenaly prostředek maximálního proniknutí – nejradikálnějšího a nejbohatšího projevení – halucinogenní dimenze, které lze absolvovat bez vážného ohrožení psychické a tělesné integrity. Mysleli jsme si proto, že náš fenomenologický rozbor halucinogenních dimenzí by měl začít lokalizací silného domorodého halucinogenů obsahujícího DMT a následným objektivním průzkumem šamanských stavů mysli, které tento halucinogen vyvolává. Z tohoto úhlu pohledu jsme vstřebávali literaturu o tryptaminových drogách v povodí horní Amazonky a zjistili jsme, že ayahuasca neboli yagé – vývar z liány Banisteriopsis caapi s příměsemi obsahujícími DMT – se vyskytuje na poměrně rozsáhlém území stejně jako několik druhů šňupacích směsí obsahujících DMT a že také existuje jeden halucinogen obsahující DMT, jehož užívání je však přísně omezeno. Oo–koo–hé se vyrábí z plodů některých stromů rodu Virola čeledi muškátovníkovitých (Myristicaceae) smíchaných s popelem dalších rostlin a požívaných orálně v podobě jakýchsi žmolků. Na popisech přípravy tohoto vizionářského halucinogenů bylo pozoruhodné, že členové kmene Witotů z horního toku Amazonky, jediného kmene obeznámeného s tajemstvím této přípravy, hovořívali o „malých mužíčcích“ a získávali od nich informace. Tito malí mužíčci upomínají na motiv setkání s mimozemšťany a na tradiční vyprávění o lesních skřítcích a vílách. Celosvětový výskyt těchto malých lidí je zevrubně zpracován v knize W. E. EvanseWentze Víra v nadpřirozené bytosti v keltských zemích, průkopnické studii o keltských lidových zvyklostech, která ovlivnila výzkumníka UFO Jacquese Valleeho stejně jako nás. Zmínka o malých mužíčcích zarezonovala, protože moje vlastní zkušenost s kouřením syntetizovaného DMT v Berkeley byla zabydlená veselými skřítky, neustále se proměňujícími strojovými bytůstkami. Několik těchto přátelských fraktálových bytostí, vypadajících jako neustále o sebe driblující Fabergého vejce, mě obklopilo a pokoušelo se mě naučit ztracený jazyk čisté poezie. Štěbetaly mezi sebou ve viditelné a pětidimenzionální formě extatické novořeči, která obsahovala nepopiratelný emocionální náboj. Zrcadlovité valící se řeky roztaveného významu s bubláním proplouvaly kolem mne. Zažil jsem to několikrát. A právě tato transformace jazyka učinila z těchto zážitků významnou a zvláštní vzpomínku. Pod vlivem DMT se jazyk transmutoval ze záležitosti slyšitelné na jev viditelný. Syntax se stává něčím, co bezpochyby vidíme. Jedním z nejlepších příkladů pro demonstraci takového jevu se mi zdá být nádherná scéna z Disneyho verze Alenky v říši divů, ve které se Alenka setkává s Houseňákem, jež sedí na houbě a kouří vodní dýmku. „Kdopak jsi?“ ptá se Houseňák, a jeho otázka se v podobě nápisu objevuje v kouři nad jeho hlavou. Lewis Carroll byl od počátku podezříván, že základem jeho příběhu o království proměn, který napsal v devatenáctém století, byla psychedelická zkušenost. Disneyho animátoři tu zdůraznili kombinované smyslové vnímání podobné jakési synestezii a udělali to otevřeně a doslovně. To, o čem Houseňák hodlá komunikovat, neslyšíme, ale vidíme. Vznáší se to v okolním prostoru; jedná se o viditelný jazyk, jehož médiem je příjemný kouř, kterého má Houseňák dostatečnou zásobu. To neznamená, že by DMT mělo být jen jakýmsi prostředkem k vyvolání nějakých duševních karikatur. Tím rozhodně není. Pocity, které vyvolává setkání s DMT, jsou až strašidelně bizarní. Pohybují se na samé hranici stavu, po němž může následovat už jen trvalé přestrukturování vědomí. Čas od času se mě lidé ptají, jestli je DMT nebezpečné. Správná odpověď je, že je nebezpečné pouze do té míry, pokud si umíte představit smrt vyvolanou údivem a vytržením. Vlna úžasu, která provází rozpouštění hranic mezi naším světem a tímto odlišným a neočekávaným kontinuem, je tak velká, že se blíží stavu čiré extáze.
Pocit, že se doslova nacházíte v jiném prostoru, který tyto bizarní zkušenosti s DMT vyvolávají, byl důvodem našeho rozhodnutí soustředit se na hledání tryptaminového halucinogenu. Poté, co jsme přečetli všechnu dostupnou literaturu o psychoaktivních tryptaminech, narazili jsme náhodou na průkopnickou práci etnobotanika Richarda Evanse Schultese. Jeho úctyhodná pozice profesora botaniky na Harvardu mu umožnila věnovat se celý život sbírání a katalogizaci psychoaktivních rostlin z celého světa. Setkání s jeho studií „Virola jako orálně podávaný halucinogen“ bylo klíčovým okamžikem našeho hledání. Fascinoval nás jeho popis užívání pryskyřice stromů druhu Virola theiodora jako orálně aktivní drogy obsahující DMT stejně jako skutečnost, že užívání tohoto halucinogenu se zdálo být omezeno na nevelké geografické území. Schultesova slova o halucinogenu oo–koo–hé pro nás byla zdrojem silné inspirace:
Je nezbytné dále pokračovat v terénním výzkumu v původní domovině těchto indiánů, abychom plně porozuměli tomuto zajímavému halucinogenu. Zájem o tento nově objevený halucinogen neprojevili jen antropologové a etnobotanici. Substance se totiž dotýká přímo i otázek farmakologických a vzhledem k tomu, jak vychází ve srovnání s jinými rostlinami s psychotomimetickými vlastnostmi způsobenými obsahem tryptaminů, tato nová orálně podávaná droga představuje problém, jemuž je třeba se postavit okamžitě a dospět pokud možno k toxikologickému výkladu celé věci.
Inspirováni Schultesovými názory jsme se rozhodli zanechat studií, opustit své kariéry a vydat se do Amazonie, kde jsme v okolí La Chorrera hodlali hledat oo–koo–hé. Chtěli jsme vědět, jestli nekonečně podivné dimenze, které jsme navštívili v DMT transu, budou ještě přístupnější prostřednictvím rostlinných kombinací látek obsahujících DMT, které vyvinuli šamani v Amazonii. Právě kvůli těmto šamanským posvátným nápojům jsem ignoroval houbu rodu Stropharia, na kterou jsem narazil na pastvině nedaleko Florencie. Byl jsem naplněn touhou po výpravě za exotickým, takřka neznámým oo–koo–hé kmene Witotů. Vůbec by mě nenapadlo, že brzy po našem příjezdu do La Chorrera si na pátrání po oo–koo–hé ani nevzpomeneme. Witotský halucinogen se stal naprostou podružností ve srovnání s psilocybinovými houbami, které tam rostly na každém kroku, a s podivnou energií, jež se, jak se zdálo, vznášela nad mlhou zakrytými smaragdovými pastvinami, kde tyto houby rostly. Poprvé jsem pochopil, že La Chorrera je místo výjimečné v celosvětovém měřítku, když jsme přijeli do Puerta Leguizama, odkud jsme chtěli pokračovat lodí po Riu Putumayo. Jediným způsobem, jak se tam lze dostat, je letadlo, protože neexistuje způsob, jak vystavět džunglí silnici, která by dosáhla až tam. Je to to nejzoufalejší a nejomšelejší jihoamerické město na řece, které si umíte představit. William Burroughs, který tudy projížděl při svém hledání ayahuasky v padesátých letech, Puerto popsal jako „místo, kudy se prohnala povodeň“. I v roce 1971 tento popis seděl dokonale. Ještě jsme se pořádně ani neubytovali v hotelu po svém návratu z rituální registrace cizinců, kterou je třeba projít v hraničních oblastech Kolumbie, když nám majitelka hotelu přišla říct, že hned v sousedství žije nějaký náš krajan. Připadalo nám neuvěřitelné, že by v tomto zapadlém a venkovském říčním kolumbijském městě mohl žít nějaký Američan. Když nám la señora sdělila, že ten člověk, El Señor Brown, je navíc černoch a velmi pokročilého věku, celá věc vypadala ještě zamotanější. Zmocnila se mě zvědavost a okamžitě jsem ji vyrazil ukojit v doprovodu jednoho z neposedných synů majitelky hotelu. Chlapec planul netrpělivostí a hned poté, co jsme opustili dveře hotelu, mě informoval, že muž, za kterým jdeme, je „mal y bizarro“.
„El Señor Brown es un sanguinero,“ řekl doslova.
Zabiják? Znamená to snad, že jsem šel na návštěvu k vrahovi? To bylo nepravděpodobné. Nemohl jsem tomu uvěřit. „Un sanguinero, dice?“
Hrůza, kterou těžba gumy vnesla mezi amazonské indiány na počátku tohoto století, byla stále živá. Staří lidé si tu dobu ještě pamatovali a pro mladé indiány to byla děsivá legenda. V oblasti obklopující La Chorrera došlo k systematické redukci populace Witotů z původních čtyřiceti tisíc v roce 1905 na zhruba pět tisíc v roce 1970. Neuměl jsem si představit, že by muž, ke kterému jsem šel, byl nějak konkrétně spojen s těmito dávnými událostmi. Představoval jsem si, že se nejspíše jedná o nějakého místního podivína postupem času obklopovaného extravagantními historkami.
Brzy jsme dorazili k bráně ve vysokém plotě obklopujícím nevelký dvorek a běžné stavení. Můj průvodce zaklepal, cosi zakřičel a záhy se objevil mladík stejně starý jako chlapec po mém boku a otevřel bránu. Můj průvodce odběhl a brána se za mnou zavřela. V nejvzdálenějším a v nejmokřejším koutě ohrady leželo obrovské prase a tři schody nad ním byla veranda. Od ní se ke mně blížil usmívající, vyzáblý, stařičký a vrásčitý černoch. John Brown. Nestává se často, že by se člověk setkal s živou legendou. A kdybych toho víc věděl o člověku, který stál právě přede mnou, moje úcta a úžas by byly daleko větší.
„Ano,“ řekl černoch, „jsem Američan.“ A dodal, „Jo, sakra jo, jsem starý, je mi třiadevadesát let. Můj příběh, drahoušku, je velmi, velmi dlouhý.“ Suše se zasmál a zaznělo to jako chrastění střešních došků, když se zavrtí tarantule.
John Brown opustil Ameriku v roce 1885 jako syn otroka rozhodnutý nikdy se nevrátit zpátky. Pobýval na Barbadosu a poté se vydal do Francie, živil se jako námořní obchodník a dostal se až do Adenu a Bombaje. Kolem roku 1910 se ocitl v peruánském Iquitos. Tam z něj udělali předáka pracovní party v neblaze proslulém House of Arana, což byl hlavní nástroj nelítostného vykořisťování a masového vraždění amazonských indiánů při těžbě gumy.
Strávil jsem se Señorem Brownem několik hodin. Byl to výjimečný člověk. Zároveň blízký i tajemně vzdálený, žijící kus historie. Býval osobním komorníkem kapitána Thomase Whiffena patřícího ke čtrnácti husarům britského cestovatele, který zkoumal oblast La Chorrera v roce 1912. Brown, popisovaný v dnes takřka nedostupné Whiffenově knize Výzkum horního toku Amazonky, byl posledním člověkem, který viděl francouzského cestovatele Eugena Robuchona, jenž zmizel nedaleko Ria Caquetá v roce 1913. „Ano, měl witotskou ženu a velkého černého psa, který jej ani na okamžik neopouštěl,“ vzpomínal Brown.
John Brown mluvil witotsky a po mnoho let žil ve společné domácnosti s witotskou ženou. S oblastí, kam jsme se chystali vyrazit, byl důvěrně obeznámen. Nikdy v životě neslyšel o oo–koo–hé, ale ayahuasku poprvé okusil v roce 1915 – a bylo to v La Chorrera. Jeho popis vlastních zkušeností jenom posílil mou touhu se do těch míst dostat.
Až po svém návratu z Amazonie jsem se dozvěděl, že tento muž byl tentýž John Brown, který podal britským úřadům svědectví o nelidském řádění gumovníkových baronů v okolí Ria Putumayo. Mluvil nejdřív s Rogerem Casementem a poté s britským konzulem v Riu de Janeiru, který se v červenci 1910 vydal do Peru, aby si Brownovo vyprávění ověřil. Dnes si po všech těch hrůzách, které provázely dějiny dvacátého století, jen málokdo pamatuje, že před Guernicou a Osvětimí se stala experimentálním prostorem pro neméně šílenou epizodu mechanizované dehumanizace tak typické pro náš věk i horní Amazonka. Britské banky ve spolupráci s klanem Arana a dalšími nemilosrdnými ziskuchtivci financovaly bezohledné zastrašování, násilí a vraždění, jejichž účelem bylo donutit pralesní indiány ke sklízení přírodní gumy. John Brown byl mužem, který se s Casementem vrátil do Londýna a vydal svědectví před Královskou vyšetřovací komisí.
Navštěvoval jsem Johna Browna po následující dva dny, zatímco probíhaly přípravy na naši cestu po proudu řeky. Imponovala mi jeho otevřenost, hloubka, s jakou byl schopen mě pochopit, něčím, co už dnes takřka upadlo v zapomnění – světem, který jsem znal jen z letmých zmínek na stránkách Joyceova Odyssea – a tento svět teď přede mnou ožíval v našich dlouhých vášnivých rozhovorech na Brownově verandě.
Můj nový známý dlouze a zajímavě vzpomínal na La Chorrera. Nenavštívil tuto oblast od roku 1935, ale brzy jsem měl přijít na to, že se od té doby příliš nezměnila. Zimnicemi pronásledované staré město na pláni za jezerem už neexistovalo, ale pranýře pro indiánské otroky ještě nezmizely. Rozpadající se ocelové kruhy byly stále pevně zakotveny do vlhkých čedičových sloupů. Neblaze proslulý House of Arana dávno zanikl a Peru už dávno přestalo uplatňovat své nároky na tuto oblast vůči Kolumbii. Rozpadající se zbytky města La Chorrera působily strašidelně a nejinak tomu bylo i na staré gumové stezce řečené trocha, po níž jsme ušli sto deset kilometrů, které dělí La Chorrera od Ria Putumayo. V roce 1911 na dvacet tisíc indiánů položilo své životy, když vysekávali tuto stezku hlubokou džunglí. Indiánům, kteří odmítali pracovat, dozorci mačetami usekávali nohy v kotníku a sedací svaly. A jaký to všechno mělo smysl? Byl to jen surrealistický výlev světovlády typický pro technokolonialismus, jehož motivovala snaha, aby po celé délce stezky bylo v roce 1915 možno jet automobilem. Byla to jízda odnikud nikam.
Když jsme kráčeli po nehostinné liduprázdné stezce, často se mi zdálo, že slyším mumlání hlasů a řinčení okovů na nohou. Vášnivé monology Johna Browna nebyly s to mě připravit na tento podivný zážitek. Ráno toho dne, kdy naše výprava vyrážela na cestu lodí po proudu řeky, jsme se cestou k přístavišti zastavili v jeho domě. Oči i kůže mu doslova zářily. Byl strážcem brány do plutonického světa, který nás čekal v cíli naší výpravy, a byl si toho dobře vědom. Cítil jsem se před ním jako malý kluk a John Brown stejně dobře věděl i to.
„Šťastnou cestu, děti moje, šťastnou cestu,“ provázelo nás jeho suché rozloučení.
Konec první části.
- Terence McKenna: Pravdivé halucinace
