Uvědoměním si vlastní temnoty prosvítíte celý vesmír


Světlo prosvěcuje temnotu a temnota pohlcuje světlo. Jedno bez druhého si lze jen těžko představit. Lze dojít ke světlu jinak než skrz temnotu? A naopak, je bílá zářicí nicota sestrou nekonečné temné prázdnoty, protože jedna potenciuje a zároveň hubí druhou? Je toto jen jiným popisem šivovského principu "jednou rukou tvořím a druhou bořím", protože jedno bez druhého nemůže existovat? Upíráme li svůj duchovní zrak na jednu stránku existence, přicházíme o možnost uvidět za zrak - bod, kde se obě esenciální kvality dotknou a zastaví uprostřed temnoty a světla. Bod, kde se na malou chvíli dokonale smísí vše do Jediného. Ticho uprostřed hromu. Letmý záškub nekonečně plynoucí nicoty, který se v oka mžiku otevře a vyplivne nového člověka. Trvá to jen záchvěv teď a tady a přece na to často nestačí celý život.


Konečně jsem se rozhodl uchopit meč a rozseknout jím temný stín, ve kterém dlí líná část mého vědomí, vyčerpaně se plahočícího za jinými temnými stíny v nekonečně se opakujícím koloběhu vzájemně se podporujících utrpení...

Dokud můj život držela pohromadě alespoň zbytková síla malty toho, čemu říkáme společnost, dotud jsem věřil, že jsem. Měl jsem pro to dokonce i nějaké důkazy, které mě ubezpečovaly o tom, že jsem, a dokonce, že jsem někdo. Den, kdy z vašeho života zmízí základní kámen, který z něj činí to, čím je, je zároveň i dnem, kdy si - chtě nechtě - budete nuceni uvědomit svou vlastní temnotu. Ne temnotu - polaritu, na které jste dobří nebo zlí; ne své laskavé versus sobecké chování a už vůbec ne něco jako životní úspěchy či prohry. Vše, čeho jste dosáhli i to, co jste fakt v životě posrali se milosrdně scvrkne do malého děsivého NIC. A věřte mi, že o tomhle vás neučili na žádném víkendovém ezo semináři s karimatkama v safe zóně vzájemně se podporujících adeptů osvícení. Mluvím tady o UVĚDOMĚNÍ si vlastního nekonečně hlubokého a neznámého NIC. Nekonečné temnoty, nad kterou visí naše životy, jež silou vůle směřují naše zraky jinam. Padnout do ní je děsivá představa. Bojovat s ní, je ještě děsivější. Objemout ji? Milovat ji? Nemožné!

Představte si, co zbude, když se zebe oloupete všechny vrstvy společnosti. Žádní rodiče, žádné děti, žádní přátelé, žádný stát, žádný společenský řád, žádné prohry ani úspěchy. Ždáná láska, ani nenávist (tedy to, co za ně považujeme). NIC. Představte si to nic, co zbyde. Proti tomu je ďábel, smrt nebo chudoba nedělní škola. A přece jsou mezi námi vynikající lidské bytosti, které jdou takové výzvě naproti. Na tři roky, tři měsíce a tři dny, přinejmenším, se v ústraní noří do hlubin vědomí o pár kapkách vody a troše drobtů z chleba, zavření v jeskyni dnem a nocí zastavují ten šíleně rychlý rytmus, ze kterého jsou všichni už na pokraji globálního šílenství. Zastavují a potenciují bod spojení k Jednotě.

Podle C.G. Junga se člověk nestane osvíceným tím, že si bude představovat postavy světla, ale tím, že si uvědomí temnotu. Nejstrašnější je přijmout zcela sám sebe. Vaše vize se vyjasní teprve tehdy, když dokážete nahlédnout do vlastního srdce. Kdo se dívá ven, sní, kdo se dívá dovnitř, procitá. Jste to, co děláte, ne to, co říkáte, že budete dělat. A dokud neučiníte nevědomé vědomým, bude řídit váš život a vy to budete nazývat osudem.

Amen.