Kdyby volby mohly něco změnit, už dávno by je zakázali!

Tenhle nápis jsem nedávno objevil na skvělém webu cedulart.cz, kde ho sdílel můj kamrád Tomáš Hajzler. Ano, je to tak. Moc není připravena se dělit, ať už venku zrovna zuří středověk, nebo je rok 2011. Moc nikdy nestojí o to, aby se lidé doopravdy vzdělali a uviděli, jak se věci mají, protože to vždy znamená zánik moci v její současné podobě. Dovedu si představit, jaké obrovské ulehčení přinesl rozvoj humanismu na konci temného, katolickou církví ovládaného středověku, kdy "tváře andělů a světců, dříve vznešené a přísné, jsou od 12. století spíše krásné a někde dokonce i s úsměvem". Jaké obrovské uvolnění pak musela přinést renesance, kdy se celá Evropa na staletí dotkla původních ryzích antických kořenů a objevila pojmy jako antropocentrismus, individualismus, humanismus, kdy umění dostalo vědecký základ a Duch člověka se dotkl svobody a počal vzkvétat. Není divu, že právě v tomto období vznikají nejhodnotnější umělecká díla novodobé historie.

Dnes už nás nedrží pod krkem temný klér, za staletí jsme si vydobili obrovské individuální svobody, jenže bohužel často nevíme, co s nimi. Proto se tak rádi uchylujeme pod ochranu státu, odborů, případně velkých korporací. Co hledáme? Jistotu, že se o nás někdo postará. Máme doma kocoura, jemuž jsme několik let dovolovali pohyb pouze v domě. Nedávno dostal absolutní svobodu. Zajímavé je, že se neodváží vyjít do neznáma a drží se výhradně na zahradě a v jejím blízkém okolí. Samozřejmostí je každodenní večeře a přenocování v domě. Mám pocit, že přesně tohle s lidmi dělá kultura, jejíž jsme součástí. Dává nám jen iluzi svobody a spoléhá na to, že budeme rezignovat na poznání. Že zlenivíme jako ten kocour a spokojíme se s tou zahradou, kde je to vlastně docela fajn. Vůbec si nevšimneme, že nám přitom ze života pomalu ale jistě mizí tajemství, dobrodružství a krása. Zůstane jen ta posraná jistota.

V  životě každého člověka přijde bod zlomu, kdy se dotkne svého vrcholu a dostane na výběr. Může rezignovat na další osobní rozvoj a svěřit se do rukou některé z výše uvedených zaopatřoven, jež naše kultura nabízí. Co to přinese je jasné, s rozhodnutím přitakat jistotě se dobrovolně vzdáváte svobody a veškerého tvůrčího potenciálu. Dáváte se všanc kultuře a jejím nástrojům. Jako jsou například volby. Opravdu ještě věříte, že by volby mohly něco změnit? Asi ne. A co vám zbylo? Rezignace. "Oni si to stejně udělaj po svým." Myslíte, že tohle je doopravdy to jediné, co vám zbylo? Ne. Ve skutečnosti jste se jen dobrovolně vzdali jediné opravdové možnosti něco změnit. Sebe.

Včera jsem narazil na zajímavý film. Jmenuje se Tajemství (The Secret, 2006) a přestože je místy docela dost americký, místy docela dost úsměvný a místy docela skoro až fundamentalistický, jedno se mu upřít nedá. Dotýká se podstatného. Dotýká se změny. Dotýká se toho, že v životě se nám doopravdy děje to, co si nejvíc přejeme. Je to buď čarokrásné a nebo úděsné tvrzení, to záleží na míře vašeho osobního dosahu, ale je to pravda. V životě se nám děje pouze to, co si skutečně přejeme. Nic víc, nic míň. Tak jednoduché to je. Nezaměňujte ovšem "chtění" za "skutečný záměr".  Nedávno jsem viděl skvělý dokumentární snímek Heleny Třeštíkové Katka (2009). Je o feťačce, která během filmu prohlásí asi stodvacetkrát, že by chtěla přestat s drogami. Po chvíli je vám jasné, že je to jen taková hra na soucit. Ve skutečnosti nechce ani náhodou. A takhle to děláme i my. Hrajeme se sebou spoustu malých falešných her na chtění a divíme se, že nám nic nevychází, jak bychom chtěli. Pamatuji si na své angažmá v jedné nadnárodní reklamní korporaci. Třikrát týdně se top management téhle kdysi úspěšné agentury scházel na cigáru, kde padaly věty jako "Já už se tady na to můžu vysrat.", "Mě už to tady leze krkem.", "Já už se jim na to vyseru.", až jsem to jednoho dne udělal. Nedovedete si představit ten poprask, který nastal. Ale nebylo cesty zpět. Něco hluboko ve mě se rozhodlo, že takhle dál už ne. A tehdy jsem si uvědomil jednu věc. K hluboké změně stačí málo, stačí se k ní prostě skutečně rozhodnout a jednoduše se pustit toho, co jste žili dosud. Zbytek se začne dít sám a děje se ve váš prospěch.


Einstein řekl nádhernou větu: "Nemůžete očekávat jiný výsledek, pokud budete stále dokola dělat stejné věci." A přesně zde se začíná psát skutečný příběh nového bohatsví.