Od dětství jsme kulturou (rodiče, školka, školy, kamarádi, média) zpracováváni a připravováni na to, že abychom v dnešním světě obstáli, MUSÍME vydělávat peníze. A že pro peníze MUSÍME chodit do práce. A že ta práce je něco jako nutné zlo. Znáte to: nejdřív práce, potom zábava! Co vlastně v životě doopravdy musíme? Nic. Je to absurdní tvrzení? Já osobně jsem k tomuhle poznání přišel zhruba před dvěma lety a byl jsem nezřízeně nadšený. Na potkání jsem blízkým sděloval, že jsem přišel na to, že nemusím nic a že budu dělat jen to, co si sám vyberu a budu doopravdy chtít dělat. Naivně jsem se domníval, že blízcí mi porozumí, podpoří mě a nadšeně mi poklepou po rameni, na co jsem to přišel. Opak byl pravdou. Kamarád se se mnou téměř shádal, že přece MUSÍM platit účty a MUSÍM chodit do práce a vozit děti do školy. Žena upadla do deprese, protože si to přeložila nejméně vhodným způsobem - představila si, že si sednu na gauč a budu koukat do stropu a jeden kamarád to nakonec trumfnul slovy:
"Ale přece si MUSÍŠ dojít alespoň na záchod!" Až po čase jsem pochopil, že to se mnou nemluví oni, ale jejich prostřednictvím promlouvá kultura, která se pokouší obhájit mou roli v ní. Nenarodil jsem se jako otec, šéf, manžel, podnikatel, motorkář, cestovatel, spisovatel nebo kouč. Tím vším se MOHU na základě svobodné volby stát a opět na základě svobodné volby tím MOHU přestat být. Přece ničím NEMUSÍM být na doživotí jen proto, že jsem tomu kdysi přitakal. Problém ovšem spočívá v tom, že výše uvedené kulturální role (a jsou jich desítky, stovky, možná tisíce) na sebe bereme ne zcela vědomě a v ne zcela vyjasněných vztazích. A tak jsme schopni žít cizí životy a necítit se v nich dobře. Čekáme na bájné "až" - až se vdám, až budu šéf, až budu mít děti, až budu mít velké děti, až bude dovolená, až budu v důchodu - prostě čekáme na svou vlastní smrt.
Jak z toho špatného snu ven? Běžný člověk za den vysloví zhruba třistakrát, že něco MUSÍ, v angličtině na to dokonce mají skvělý výraz - MUSTURBATION (Musturbace). Běžně žijící člověk se stává vězněm toho, co musí. Musí vstávat, musí s dětmi do školy, musí do práce, musí na oběd, musí vyzvednout děti ze školy, musí být někde včas, musí stihnout to a ono, prostě pořád něco MUSÍ. Doopravdy musí? Zkuste si na chvíli představit jednoduchou proměnu jazyka. Představte si, že nahradíte slovo "musím" slovy "chci", "potřebuji", "rád bych" apod. I touto zdánlivě malou změnou si přivodíte velkou proměnu života. Zjistíte, že ve vězení MUSTRUBACE vás udržuje kultura, protože chce, abyste fungovali podle pravidel, které vyhovují jí. Stačí udělat docela malinkou vzpouru - začít žít podle vlastních pravidel, které vyhovují vám samým. A k tomu stačí málo, změnit jazyk. Garantuji okamžitý výsledek.
No a jak to je s tou rekreací jako zdrojem budoucích příjmů? Je to docela jednoduché. Zavřete na chvíli oči a představte si, že nic nemusíte. Vše ve vás se okamžitě začne vzpírat. Musíte přece to a ono. Nechte to odejít, jsou to jen myšlenky, kterými vás kultura udržuje tam, kde vás chce mít. Sedněte si a vezměte si čistý list papíru - přesně takoví jste se narodili. Vším čím dnes jste, jste se stali. Sepište si čím nebo kým dnes jste, budete možná překvapeni. Jsou všechny kulturální role, jež jste na sebe vzali dobrovolné a cítíte se v nich dobře? Za jakých okoloností a v jakých vztazích jste na jednotlivé role přistoupili? Zkuste jít do hloubky a odpovědět si PROČ jsem jednotlivé role na sebe přijal/a, CO se odemně v jednotlivých rolích očekává, KDO je se mnou v jednotlivých rolích ve vztahu, KDY má role začala a kdy ji mohu ukončit, KDE se jednotlivé role odehrávají a JAK můžu změnit pravidla hry ve svůj prospěch.
Nyní máte před sebou kulturální mapu svého života a zjistíte, že doopravdy NEMUSÍTE vůbec nic. Všechno je otázkou vaší svobodné volby. Role na které jste přistoupili, jste na sebe vzali svobodně a stejně svobodně je můžete kdykoli změnit nebo zrušit. Samozřejmě je dobré, pokud lidé, s nimiž jste v jednotlivých rolích ve vztahu, jsou o vašich záměrech informováni s dostatečným předstihem. Jisté je, že každé takové rozhodnutí o změně nebo zrušení závazku role s sebou přináší konsekvenci, na kterou je potřebné si zvyknout, akceptovat ji a unést ji. To co nás totiž drží v kulturálním vězení mustrubace je většinou naše vlastní pohodlnost. Nechuť zabojovat za svoje.
"Já už to tak nějak doklepu s někým koho vlastně nemám rád, v práci kterou nesnáším, s lidmi, kteří mě docela serou a v prostředí a podle pravidel, které mi vůbec nevyhovují." Ruku na srdce, tohle žije osm z deseti z nás.
Naproti MUSTURBACI stojí REKREACE a zve každého nás do svého nitra. Teď nemyslím rekreaci v Bulharsku nebo v Řecku. To je spíš dovolená - podivně zmutovaný nástroj kultury, jenž nám dovolí alespoň na chvíli zažít iluzi volnosti s svobody, aby nás s nově nabytými silami opět semlela ve svém soukolí. Rekreace pochází z angličtiny a dá se přeložit jako "znovu-vytvoření" nebo "znovu-nabytí". Čeho? Našeho přirozeného potenciálu. Pamatujete? Narodili jste se jako čistý list papíru. Když zjistíte, co všechno nemusíte, dostaví se na chvíli pocit velké prázdnoty (přece jen zvyk je zvyk), ale ta je vzápětí vystřídána pocitem nových možností. Jednoduše řečeno, kulturou vložené "musím" je najednou vystřídáno tím, co "můžu". A to je úplně jiný životní pocit. Tady se začíná psát nový příběh člověka, jenž objevil nové bohatství. O tom, jak ho objevit, pojmenovat a začít vytěžovat zase někdy přístě.
