Motto: "Čarodějové říkají, že žijeme uvnitř bubliny. Do této bubliny se dostáváme v okamžiku našeho narození. Zpočátku je bublina otevřená, ale potom se začíná uzavírat, až se kolem nás zcela uzavře. Tato bublina je naše vnímání. Uvnitř této bubliny žijeme celý náš život a to co spatřujeme na jejich zaoblených stěnách, je odraz nás samých... Tento obraz je naším nazíráním na svět, který je zpočátku popisem, jenž je nám dán v okamžiku našeho narození, až do chvíle, kdy je jím upoutána veškerá naše pozornost, a popis se stává nazíráním skutečnosti."
Možná to znáte z počítačové terminologie - aplikace na pozadí jsou programy, které běží na pozadí (nejsou vidět) a díky nim bezproblémově funguje celý náš systém a programy, které používáme. V bohatých arabských státech fungují miliony chudých Indů, Pákistanců a Bangladéšanů jako aplikace na pozadí. Tamnější svět stojí na práci všech těch neviditelných jedniček a nul z asijských zemí, díky kterým je život pro domácí pány snažší, příjemnější a pohodlnější. Je to novodobá forma otroctví a produkt kultury. Vsadím se, že kdyby ropa (nebo jiná surovina podobně strategického významu) tryskala ze země např. v Bangladéši, tamnější kultura by vybudovala obdobný otrocký řád v němž by napříkal sloužili dnešní zadavatelé - tedy obyvatelé zemí arabského poloostrova, jejichž jedinou zásluhou je, že pod jejich nohama proudí cosi, co svět 1.0 nutně potřebuje ke svému fungování. Přesto se nemůžu se zbavit dojmu, že skutečný život spíše plyne rukama těch, kdo dobývají chléb svůj vezdější utvářením luxusních kulis pro znuděné arabské šejky, kterým se svět paradoxně zužuje, protože platí přímá úměra - čím víc kulturálních možností, tím méně skutečné volby.
V našem teritoriu díkybohu podobné starosti nemáme, přesto i nám naše kultura poskytuje celou řadu možností, jak žít život jako aplikaci na pozadí. Jsou to všechny ty práce, kde jsme stoprocentně a kdykoli nahraditelní. Místa, kde je úplně jedno, jsme li tam my nebo někdo zcela jiný. Jsou to všechny ty neoriginální, lehce zaměnitelné a nahraditelné pozice, na kterých lpíme abychom měli na složenky, nebo protože jsme díky nim NĚKDO -
"Víš ty vůbec, kdo já jsem?". Je to především o výběru, jakým způsobem se rozhodneme život žít a odejít z něj. Paradox je, že možnosti výběru v naší současné kultuře jsou omezené na jedinou možnost - hřbitov. Říká se, že ve smrti jsme si všichni rovni a že se sejdeme na hřbitově. Je to kulturálně tak JASNÉ, až to JASNÉ vytváří STÍN. V něm žijeme a nevidíme díky němu, že by to třeba mohlo být i jinak. Představte si to: vaše vědomí by se mohlo čarodějně proměnit a neodejít tak, jak obyčejně vědomí běžně žijícího člověka naší kultury odchází, tedy s morbidní dechovkou a pláčem příbuzných - někam do ztracena. No nebylo by to skvělé?!
Pro mně osobně ano. Byla by to, když ne nic jiného, alespon nová možnost a naděje, že
"všechno je jinak", jak řekl ten moudrý rabín, ve slavném židovském vtipu, na smrtelné posteli předtím, než naposledy vydechl. Znamenalo by to, že mohu přestat být otrokem sociálního systému, tedy mohu přestat žít život jako aplikaci na pozadí a dokola obsazovat nesmyslná místa, která vytvořila kultura, aby potvrdila sebe samu. Znamenalo by to, že bez ohledu na svůj strach z neuživení se a sociální jinakosti můžu začít zkoumat, co je na pozadí, o čem se běžně nemluví a co se běžně nebere v potaz. Znamenalo by to, že mohu začít svůj život žít naživo a vpustit do něj pojmy jako duše, Duch, energie, síla, nepředstavitelno, nebo neznámo. Vždyt celý ten pomalu se hroutící sen, jenž dnes žijeme, vede k jedinému - v kulturální nabídce světa 1.0 máme k řešení na výběr z farmacie, psychiatrie nebo márnice. Přičemž etymologický původ slova "farmacie" pochází ze 16. století, kam do latiny přišel z řečtiny a doslova znamená "místo, kde se připravují jedy a medicíny". Etymologického původu psychiatra se dopátráme až v 19. století a pochází opět z řečtiny - má to být ten, kdo léčí duši (je evidentní, že duše není ve své skutečnosti v moderní psychiatrii brána vůbec v potaz). No a márnice, to už vám asi naskakuje, je místo, kde už je všechno marnost sama. Není to málo? Pro mě tedy rozhodně ano.
