Každé druhé manželství v České republice končí krachem. Tuhle zprávu přinášejí média opakovaně do zblbnutí už někdy od druhé poloviny 90. let. Zcela jistě to pro vás není novinkou a určitě znáte někoho ze svého okolí, pakliže jste se sami nestali (třeba i opakovaně) tou méně úspěšnou polovinou statistiky. Je to tak, lidské vztahy údajně založené na něčem tak křehkém jako je láska a náklonost krachují.
...
"Nové vědomí nebude mít co do činění s institucemi jako je manželství. Nový člověk bude mít přirozenou nedůvěru k manželství jako instituci. Vztah muže a ženy má pro něj hlubokou hodnotu, pouze když je rostoucím, proudícím vztahem pro oba. Bude si málo vážit manželství jako formality nebo slibů trvalosti, které se ukazují jako vysoce nestálé. Bude milovat okamžik a prožívat ho v jeho totálnosti. Manželství nemá žádnou budoucnost. Láska má budoucnost."
...
Předně je třeba si uvědomit základní kulturální vklad v podobě behaviorálního kódu, jenž dostáváme na svůj ještě relativně čistý hard disk někdy v období mezi třemi až pěti lety věku. Každý to přece velmi důvěrně známe: princ - budoucí manžel (macho), princezna - budoucí manželka (kráska), drak - svoboda ženy (nespoutaná síla). Princ jede zachránit princeznu a utká se s drakem - tedy jde ji obrat o její volnost a svobodu, - zabije draka - tedy zbaví ji svobodné vůle - a odvede si ji na svůj zámek, kde žijí šťastně až do srmti - tedy princ se postará o živobytí a žena, jež byla zbavena svobodné vůle, rodí děti a pak v celé své zašlé kráse zemře.
...
"V minulosti nebyla láska realita, realitou bylo manželství. V budoucnosti láska bude skutečností a manželství se bude stávat více a více neskutečné. V minulosti se lidé vdávali jeden za druhého, od té doby se postupně začali mít rádi a milovat. V budoucnosti se lidé budou milovat a mít rádi jeden druhého, pouze pak budou žít společně. V minulosti nejprve přišlo společné soužití, a přirozeně, když žijete společně, vzrůstá náklonnost, vzrůstá závislost. Byl to potřebný jev. Manžel potřeboval manželku, manželka potřebovala manžela, a potom děti potřebovali, aby rodiče byli spolu. Byl to, více či méně, ekonomický fenomén; ale nevycházelo to z lásky."
...
Vypadá to, že jsme někomu pěkně nalítli. Kultuře. Jde jí totiž o jediné - přežít. A moc dobře si je vědoma faktu, že přežije jedině tak, když v ní lidé setrvají v maximálním nevědomí a když se budou ve svém nevědomí množit. Proto pro nás připravila hrozby založené na strachu, jako byla svátost manželství a s ní spojený smrtelný cizoložný hřích (v temné minulosti), nebo ekonomické vyhnanství v podobě kulturálně neúnosné pozice 'samoživitelky' (v dnešní době). Manžeství 1.0 je produkt kultury, protože vyhovuje primárně kultuře a ne individuálním záměrům svobodného člověka. Říká se přece, že existujte čas "za svobodna", kdy jsem si mohl dovolit víc a chodíme přece s kamarády "zapíjet svobodu", abychom veřejně potvrdili, že se jí vstupem do manželství zbavujeme. To mi přijde jako jasný indikátor toho, že někdo se nás o naši svobodu pokouší (většinou úspěšně) obrat. A ten někdo není naše manželka nebo mažel. Ti jsou v úplně stejné bezvýchodné situaci jako my. Myslíte si, že pohádky se scénářem princ-princezna-stěstí až do smrti končí naším odchodem ze školky? Nenechte se mýlit! Pokračují po celý život, akorát v nich už nejezdí princové na bílém koni, nýbrž bohatí byznysmeni v bílé limuzíně...
...
"Budoucnost pozná odlišný druh vztahu, který je založen čistě na lásce, a který bude trvat v existenci pouze dokud bude trvat láska. A nebude touha po jeho stálosti, protože v životě není nic stálé; pouze plastické květiny jsou stálé. Opravdové růže se rodí ráno a odchází večerem. A to je jejich krásou: jsou překrásné, když přicházejí a jsou překrásné, když jejich okvětní lístky začínají uvadat. Jejich život je překrásný, jejich zrození je překrásné, jejich smrt je překrásná, protože je zde živost. Plastická květina se nikdy nerodí, nikdy nežije, nikdy neumírá."
...
Nakonec vám zbude místo princezny manželka a na místo prince manžel. Nekoná se žádné "žili šťastně až do smrti", ale "chodili nešťastně do práce až do smrti". Oba zjistí, že takový život je pro ně - pokud jim zbyl v těle alespoň kousek touhy po svobodě - neúnosný. A tak se vydají kulturálně falešnou stopou, která se nabízí: ženy přesměrují svou pozornost do dětí a aktivitám kolem nich, no a muži začnou sbírat trofeje v podobě kariérních úspěchů a milenek. Většinou to skončí tak, že si nakonec muž některou ze svých milenek vezme, "protože tahle je ti, Franto, úplně jiná, ta mi vážně rozumí!" a nechápou, proč do roka a do dne skončí v ještě větším průseru, než v jakém byli předtím. Kam dál? I zde má kultura nabídku: psycholog, psychiatr, ústav, chemie, případně elektrošoky. Behaviorální kód, jenž začal někdy ve třech letech našeho života zde končí totální ztrátou síly.
...
"Manželství bylo v minulosti plastickou květinou. Nové vědomí nemůže mít žádný respekt k manželství. Bude muset vytvořit nový druh intimnosti – přátelství. A bude se muset naučit žít s nestálým fenoménem lásky a všeho ostatního."
...
Manželství 1.0 je přežitek a obrovská kulturální past. Drží nás v zajetí svých nesmyslů, abychom se, nedejbože, nezačali zajímat o svoji vlastní svobodu a přežití. Brání nám v tom, aby se z nás staly svobodně žijící vědomé bytosti. Kultura nám místo toho nabídne bezpočet svých řešní, jež nikam nevedou. Je to jako v počítačové hře o zakletém zámku: ať otevřete jakékoli dveře, skončíte vždy na stejném místě, jen máte o život míň. Tím, že nám kultura permanentně nabízí falešnou stopu nás připravuje o to nejdůležitější - o čas a o sílu. O to jediné v téhle hře ve skutečnosti jde. Máme nějakou naději? Ano. V novém vzdělání. Nazývá se 'poznání, jež nás povede k vědomí sebe samých'. Zde ovšem začínáme psát zcela originální kapitolu nových možností člověka na Zemi.