Uspořádání vesmíru

Dostaly se mi do pozornosti dva texty, popisující uspořádání vesmíru. První pochází z vidění starých šamanských čarodějů, jež zpracoval do moderního šamanského textu Carlos Castaneda. Úryvek druhého textu, jenž se velmi obsáhle zabývá moderní kvantovou fyzikou jsem našel na českém webu Mnohovesmír. Přečetl jsem si oba a znovu jsem zůstal zcela fascinován tím, jak dokonale se doplňují. Jako kdyby dvě lidské bytosti z naprosto odlišných kultur a časů popisovaly ten samý jev a hovořily o něm svým jazykem prostřednictvím jejich unikátní zkušenosti.

Šamanský text:
Vesmír je nekonečná aglomerace energetických polí, která připomínají světelné nitky. Tato energetická pole, nazývaná Orlovy emanace, vyzařují ze zdroje nepředstavitelných rozměrů, který se metaforicky nazývá Orel. Lidské bytosti se také skládají z nesčíslného množství stejných nitkovitých energetických polí. Tyto Orlovy emanace vytvářejí zapouzdřené aglomerace, které se projevují jako světelné koule velikosti lidského těla s rozpaženými pažemi a připomínají obrovská světelná vejce. Jen velmi malá skupinka energetických polí uvnitř této světelné koule je ozařována intenzivně jasným bodem, který je umístěn na povrchu koule. Vnímání nastává tehdy, když energetická pole v ozářené skupince bezprostředně obklopující jasný bod rozšíří svoje světlo tak, aby osvítilo stejná energetická pole vně koule. Protože vnímatelná jsou jedině ta energetická pole, která ozařuje onen jasný bod, říká se tomuto bodu "bod, který shromažďuje, spojuje vnímání" nebo jednoduše "bod spojení". Bod spojení se může pohybovat ze své obvyklé polohy na povrchu světelné koule na jiné místo, jak na povrchu, tak také uvnitř. Protože zářivost bodu spojení může osvítit každé energetické pole, s nímž přijde do styku, posune-li se bod spojení do nové polohy, okamžitě ozáří nová energetická pole, která se takto stanou vnímatelná. Toto vnímání se nazývá vidění. Když se bod spojení posune, umožní vnímat zcela odlišné světy, stejně objektivní a fakticky skutečné jako je svět, jejž vnímáme normálně.
Čarodějové chodí do těchto druhých světů, aby získali energii a sílu, aby našli řešení obecných nebo konkrétních problémů nebo aby stanuli tváří v tvář nepředstavitelnu. Záměr je všepronikající síla, která způsobuje, že vnímáme. Neuvědomujeme si svět proto, že ho vnímáme, nýbrž je to spíše tak, že vnímáme důsledkem tlaku a pronikání záměru. Cílem čarodějů je dosáhnout stavu absolutního vědomí, aby mohli prožívat všechny možnosti vnímání, které jsou člověku k dispozici. Tento stav vědomí znamená dokonce i alternativní způsob smrti. Vně našeho energetického pole (vajíčka), se nachází jasný bod, který ozařuje jen nepatrnou část našeho energetického těla. Tento zářivý bod se nachází na povrchu našeho obalu a nazývá se "bod spojení". Pokud posuneme tento bod, a ten tak ozáří jinou část energetického pole, nastává změna vnímání. Vnímáme tak zcela odlišné světy, stejně skutečné jako ten "náš" svět. Takto čarodějové našli velké množství míst, kam přemísťovali svůj bod spojení a tím se ocitali v jiných světech. Bod spojení se nám posouvá třeba po drogách, holotropním dýchání, bdělém snění, meditaci, horečce, ohrožení života, ale i v každodenních náladách se nepatrně vychyluje třeba při smutku, bolesti, lásce, radosti. Čarodějové se pokoušeli tento bod spojení uvolnit, ze své stálé pozice. Bod spojení se u normálního člověka nemůže pohybovat, protože je fixován na svém místě denní rutinou, myšlením a životním stylem. To je také důvod proč všichni lidé vnímají stejnou skutečnost. Všechny techniky čarodějů, směřují k uvolnění tohoto bodu spojení.





Poznání prostřednictvím kvantové fyziky:
Našimi představami o reálném světě snad nejvíce v historii otřásla Einsteinova teorie relativity. Pro málokoho je přijatelná představa, že čas pohybujících se objektů se zpomaluje či že gravitace zakřivuje časoprostor. K obdobnému otřesu dospějeme při bližším pohledu do nitra hmoty. Představíme-li si elektron jako kuličku obíhající kolem jádra atomu (fyzikové prominou tak silné zjednodušení), je zřejmé, že i u takového objektu dochází k deformaci časoprostoru. Vlivem rotačního pohybu a nenulových rozměrů elektronu probíhá čas v různých částech elektronu různě. Dochází k "rozpliznutí" elektronu v prostoru. Na elektron již nemůžeme pohlížet jako na pevný objekt, u kterého bychom mohli v každý okamžik přesně vyjádřit jeho pozici. Mluvíme zde proto o slupkách a pozici elektronu vyjadřujeme pomocí pravděpodobnosti výskytu. Na pohledu do mikrosvěta tedy vidíme, že hmota se nevyskytuje v naší realitě v přesně daném okamžiku a místě. Její chování mnohem lépe vystihuje popis pomocí pravděpodobnosti výskytu. Tento jev se samozřejmě promítá i do makrosvěta a to ve formě současné existence více variant událostí, což popularizovaně nazýváme paralelní vesmíry. Obdobné pozorování je i základem kvantové fyziky. Necháme-li procházet elektron maskou se dvěma otvory a poté ho necháme dopadnout na stínítko, chová se takový elektron jako vlna - po dopadu na stínítko vzniknou interferenční obrazce. Chceme-li však změřit, kterým z otvorů elektron prošel, zachová se jako částice, projde pouze jedním z otvorů a interferenční obrazce nevytvoří.
Tento jev kvantová fyzika vysvětluje tím, že naše vědomí ovlivňuje realitu - to co chceme měřit, to dostaneme. Otázkou je - co když se nemění realita, ale naše vědomí? Co když vědomí není přímo projevem hmoty (jako je počítačový program), ale je to substance vázaná na hmotu v daném prostoru a čase? Takové vědomí vnímá realitu ne v přesném bodě, ale zabírá širší pásmo pravděpodobností reality. Proto se elektron jeví v určité situaci jako vlna (vědomí vnímá současně určité pásmo pravděpodobností realilty) a v jiné situaci jako částice (vědomí musí zaostřit na takové pásmo pravděpodobnosti, které je schopné pojmout jako platnou realitu). Každý ví, že atomy hmoty můžeme rozložit na menší částice. Pozastavme se blíže u elektronů. Vynecháme-li složité teorie popisující mikrosvět na základě teorie superstrun, můžeme si elektron představit jako silně koncentrovanou hmotu v malém prostoru. U takové koncentrace hmoty dochází k značné deformaci okolního časoprostoru. Je zřejmé, že chování takového složitého systému nelze popsat jednoduchou Newtonovskou fyzikou. Čas v různých částech elektronu probíhá různě rychle, takže při pohybu elektronu dochází k „rozmazání“ elektronu v prostoru i čase. Strukturu atomu proto nemůžeme znázornit modelem planetárního systému, ve kterém má každá částice v určitém okamžiku své přesné místo, ale musíme použit model slupek popisujících kde a s jakou pravděpodobností se může elektron vyskytovat. Rozmazání elektronu způsobuje, že může mít povahu jak částice, tak i vlny. Jeho vlnový charakter se projeví při průchodu elektronu přes stínítko se dvěma otvory. Elektron se jeví tak, jakoby procházel více otvory současně a po dopadu vytváří interferenční obrazce. Chceme-li měřením zjistit, kterým z otvorů elektron prošel, projeví se jako částice a po dopadu na stínítko interferenční obrazec nevytvoří. Tento jev klasická kvantová fyzika vysvětluje působením našeho vědomí na okolní svět. Stejně tak je možný i opačný pohled – nemění se okolní svět, ale měníme se my. Vlnový charakter částic můžeme chápat jako současně se vyskytující paralelní reality. Naše vědomí je rozloženo přes širší pásmo paralelních realit, provedením měření se šíře pásma zúží a my pozorujeme menší množství variant. Rozložení mikrosvěta v prostoru i čase přináší i další důsledek. Mezi částicemi vzniká interakce nejen v nám známých třech rozměrech, ale i v ostatních rozměrech (zachování momentu hybnosti párových částic bez ohledu na jejich vzdálenost) a také v čase. Díky tomu lze chápat vesmír jako jeden pevně svázaný celek. Důsledkem interakce v prostoru i čase je snaha o samovolnou organizaci hmoty do vyšších celků, kerá působí proti snaze o rozptýlení hmoty a uvedení do neorganizovaného klidového stavu. Působením elektrických výbojů na směs plynů určitého složení vznikají aminokyseliny s daleko vyšší četností než by tomu odpovídalo z hlediska pravděpodobnosti. Jinak řečeno – život není náhoda. Organizovaná hmota působí zpětně do minulosti na svůj vlastní vznik tak, že si sama vybírá cestu v toku paralelních realit k maximálnímu stupni organizovanosti