Šangri-La je smyšleným místem, které se objevuje v knize Lost Horizon (1933, v češtině Ztracený obzor) od britského autora Jamese Hiltona. Šangri-La je v této knize popsána jako mystické údolí nacházející se na západním konci hor Kunlun, které je vedeno klášterem lámů. Šangri-La se stala synonymem pro ráj na zemi, ale jedná se také o mýtickou himalájskou utopii, zemi žijící v neustálém míru a štěstí, izolovanou od okolního světa. Toto slovo také připomíná snění o exotickém Orientu, který je pro mnohé obyvatele tzv. Západního světa místem záhad a tajemství. Příběh o Šangri-La je také založený na mýtu o místě zvaném Šambala, které má své místo v tibetské budhistické tradici.
...
Když jsem poprvé vycestoval do budhistické země - bylo to Thajsko - přivezl jsem si s sebou obrovskou spoustu pozitivních předsudků. Jsa tehdy nadšeným západním budhistou, představoval jsem si zemi, jež bude prodchnuta živým spiritem probuzení Gautamy Buddhy. Kecal bych, kdybych řekl, že se jednalo o vyložené zklamání, protože kdo tuhle kouzelnou zemi poznal, ví že lidi jsou tu nesmírně milí, usměvaví a naprosto v pohodě. Kdyby nic jiného, tak tohle je fajn. Když jsem ale postupně viděl nejrůznější druhy lidového 'pánbíčkářství', moje pozitivní předsudky byly ty tam. Dnes už vím, že to bylo naprosto v pohodě, protože lidem jde přece vždycky především o přežití a tomu přizpůsobují i svoji spiritualitu. Mé zklamání vycházelo z mých vlastních obrazů a předsudků o tom, jak má vypadat budhistická země a Thajcům bylo mé zklamání srdečně u prdele.
Tibet byl přesný opak. Šok pro tělo i pro duši. Nádherná čistá krajina mocně zatlačila do mého středu. Dny, které jsem trávil posedáváním uprostřed Jokhangu byly pro mou duši jako balzám i jako živá voda. Odmítal jsem platit vstupné, jež po mě chtěli coby po bílém turistovi, ne proto že bych nemohl dát těch pár drobných, ale protože u mě nešlo o žádné turistické návštěvy. Trval jsem na tom, že moje každodenní návštěvy jsou součástí mé - cora - tedy spirituálního putování okolo svatých míst ve směru hodinových ručiček. Čas tady plynul úplně jinak a moje tělo se prosvěcovalo. Seznámil jsem se s mnichem Lhakpou, který mě vzal k sobě do kláštera a ukázal mi pečlivě ukrytý plakát Dalajlámy. Na oplátku jsem mu dal fotografii, na které si s ním podávám ruku a on se rozplakal. Pouštěl jsem mu - a dalším klukům z kláštera, které pozval - Dalajlámova učení v tibetštině, jež jsem měl úplnou náhodou v iPodu. Sledoval jsem je a tentokrát jsem měl blízko k slzám já sám. Živé. Tolik živého je přítomno v Tibetu, navzdory světu 1.0, jehož reprezentantem je Čína a její místní představitelé.
Ráj na zemi existuje. Jmenuje se Šangri-La, paradíso, nebo jak chcete. Nemusíte kvůli němu nikam daleko cestovat, abyste ho hledali někde mimo sebe. Ikdyž je fajn takhle někam vyrazit, aby se mu člověk alespoň trochu přiblížil. Ten ráj se nachází přesně v středu nás samých. Cesta k němu je vlastně docela jednoduchá a stojí za to se na ni vydat, protože trvá celý život. Průvodcem je nám naše srdce a tělo je naším kompasem. Šangri-La je Tibet mysli a leží v každém z nás. To je celé tajemství.