Den a noc

Den je plný světla, tedy plný naděje. Každé probuzení je jako malé zrození - zase jsme o něco blíž k naději na úplné probuzení a odchod do svobody. Nový den je malé bardo, malý úsek času, čekající na své naplnění. Hněteme čas svýma rukama. Někdy ho ředíme až tak, že nám proteče mezi prsty a zmizí v nekonečnu. Jen zříkdakdy se nám ho naší tvorbou podaří zahustit tak mocně, že se uloží jako pravda do kamene. Ztraceni v kráse potulujeme se světem a voníme si ke květinám zapomnění. Pro samou krásu zapomeneme, že jsme to my, kdo to leží v trávě a díky komu se točí tohle Univerzum. Bez nás by nebylo nic z toho, co jsme. Obohacujeme tento svět už jen tím, že jsme. Kolik času nám ještě projde rukama?

Noc je tichá a jemná. Hvězdy s námi hrají svoji hru na nekonečno. Vyjdeme na cestu před dům a vidíme, že končí v nekonečnu. Tím, že na ní stojíme se ho dotýkáme - dotýkáme se nekonečna v sobě, jež se ztrácí někde v nepředstavitelnu. Čekáme na světlo. Napjatě sledujeme obzor a posloucháme, aby nám neunikl první ranní zpěv ptáků. Je to lehkost, veliká lehkost, těsně před prvním rozbřeskem, kdy klid a hloubka noci pomalu mizí a my cítíme život, který se k nám blíží spolu se světlem. Pamatujeme si, jak voní čerstvě upečená bageta a uvařená káva. Vzpomínáme si na sebe, protože to živé v nás volá po záchraně. Živé do živého pomalu vchází a my víme, že stále ještě máme naději.