Jako dítě jsem si často představoval, jaké by to bylo, kdyby se vše okolo mě zastavilo. V osmdesátých letech minulého století jsme ještě neměli v kulturálním popisu Matrix a jeho ztvárnění časoprostoru, takže šlo o takové moje malé soukromé pre-matrixovské snění. Představoval jsem si, jaké by to bylo, kdyby se zastavil čas a všechny jeho (pro)jevy. Chodil bych v tom volném prostoru a zkoušel různé věci. Zkusil bych všechno, co se 'normálně' nedělá. Zakusil bych absolutní volnost a svobodu, ale asi by mě to v tom 'bezčasí' samotného brzo přestalo bavit. Tak nějak jsem si to tehdy představoval. Toužil jsem umět si 'odskočit' do světa bez času, hranic a forem a umět se jím pohybovat řízeným způsobem. Umět jím záměrně cestovat a nacházet v něm nové poznání. Dnes už vím, že jsem celý život toužil stát se šamanem. Něco ve mně odjakživa vědělo, že to o čem ostatní hovoří jako o realitě nemůže být to jediné, co máme k dispozici. A že někde musí existovat nějaký druh umění, jež mě dokáže s tím, co je za oponou, spojit.
To umění existuje a jmenuje se 'Mistrovství Šamanismu'. Učí šamana ovládnout cesty do jiných světů. Učí ho do nich záměrně a řízeně chodit proto, aby uviděl věci z jiných úhlů pohledu. Cestuje světy bez časů a prostorů, jak je známe a jak si je dokážeme představit. Komunikuje s nejrůznějšími bytími, otvírá své kosmické oko a umí být naráz na několika místech, aby 'uviděl' skutečnou podstatu jevů a událostí. Chodí do čirého neznáma, aby vydoloval poznání a přinesl o něm zprávu. Je tak trochu kvantovým metafyzikem, trochu lékařem a trochu pošetilým hercem, který si jen tak hraje o život. O tom co vidí přináší zprávy a pomáhá vidět ostatním všude tam, kde je pro ně jen mlha a tma. Umění řízeně 'odskočit' do 'bezčasí' a přinést z něj poznání a zprávy je podmíněno osobní silou. Tohle všechno šaman ví, a proto jí nemrhá na tak zbytečné věci jakými je kulturální uznání a pochopení. Všechny původní kultury Člověka na Zemi měly instituci šamana jako jeden ze základních prvků, nutných pro své přežití. Současná kulturní stigmatizace všeho ryzího a původního v nás, pramenící z historického potlačení naší přirozenosti, jen dokonala ten obrovský zmatek, ve kterém se nyní ocitáme.
Každý neseme kus šamana v sobě. Přichází a promlouvá k nám z hloubi nitra přes vzpomínky na sebe samé. Možná se to někomu z vás už stalo. Ocitli jste se poprvé v životě na místě, o kterém jste si pomysleli 'tady to znám'. Vybavila se vám událost, která se nikdy nestala. Zažili jste pocit zvláštního 'vědění' někde v hloubi vašeho těla o jevech nebo událostech, které se objektivně neodehrály v této realitě. Naše kultura má pro tyto stavy
pojem Déjà vu a přiřazuje jim výhradně psychologický nebo psychiatrický popis. Nevědomky tak dál stigmatizuje to ryzí v nás a pokračuje v práci, kterou započala svatá inkvizice. Ikdyž i zde jsme učinili malý pokrok. Už se nemusíme bát upálení, ale jenom blázince, který se stal hranicí nové doby. Každý neseme někde hluboko v sobě vzpomínku na celek, jehož jsme nedílnou součástí. Jsme jen dokonalou (sou)částí celku, která v sobě nese úplnou informaci. Jsme malé hologramy nesoucí informace o všem, co se kdy v Univerzu odehrálo. Stoprocentně inteligentní a vědomé bytosti, která si jen dosud na sebe nevzpomněly a dál sní ten podivný sen o nemocné realitě světa 1.0, který udělá cokoli, aby se udržel při životě.
