Ano, je to tak. V předchozích třech postech jste toho moc pozitivního nenašli. Nejdříve nám doktor Koukolík na vědeckém základě vysvětlil, že (a teď to hodně zjednoduším)
'jsme v prdeli, protože to zkrátka máme v genech', pak jsme se dozvěděli o příběhu zotročení, který nám na naládě taky moc nepřidal, až jsme nakonec došli k tomu, že to jediné čemu moderní člověk věřil - demokracii, selhává ve svých základech. Někdy je ovšem dobré projít si až po krk blátem, abychom procitli a uvědomili si, že nám nad hlavami září nádherné hvězdy. A že jsou to právě hvězdy, kdo k nám promlouvá jazykem nekonečna. Toto procitnutí se pokusím přinést prostřednictvím tohoto postu, který je výhradně o mých vlastních výzkumech, týkajících se vědomí a cesty k volnosti.
Lidská bytost se rodí jako kulturálně čistý, nepopsaný list papíru. Přicházíme jako svobodné bytosti, plné uvolněného vnímání a ohromného potenciálu. Jsme nositeli těla - materiálního korpusu, který nám slouží k pohybu a přežití v materiální rovině bytí. Zároveň s sebou neseme své spirituální tělo, běžně neviditelný otisk našeho bytí ve spirituálním světě. Jako děti máme zcela otevřený průchod z jedné strany na druhou a jsme zvyklí přirozeně komunikovat s našimi spirituálními spojenci (což běžně pozoruji na dětech okolo sebe). Do určitého věku to kultuře nevadí, protože si to pro sebe nazývá fantazií. Ovšem pak nastane zásadní zlom v podobě zahájení povinné školní docházky. A tady se začně lámat chleba. Nebudu se zabývat tím, co se děje s naší osobností. Děje se to, že si 'stahujeme' operační software Kultura 1.0, který nám má pomoci přežít. To je v pořádku. Problém je ale v tom, že z něj postupem doby zmizel soubor s názvem 'spiritualita' a byl nahrazen souborem 'religiozita', který je ovšem volitelný a jako pouhá kulturální náhražka vede jen k hlubokému zmatení. Povinná školní docházka je velký zásah do naší duše, tedy do naší světelnosti. Pozorujeme, že něco přirozeného v nás se nám začíná vzdalovat. Stáváme se strnulejšími a naše volné vnímání se usazuje do předem odsouhlasených schémat a mantinelů. Barvy přestávají zářit, vůně se stávají ploššími a sny začínáme odsouvat na potom... Matrix nás má.
V životě přece jen ale zažijeme pár momentů, během kterých nám dojde, co to znamená být Člověkem. Jsou to všechny ty momenty a situace, kdy nás něco jakoby překročí. Kdy nás něco přesáhne a přenese - tedy transcendentuje - jinam. Do světa Ducha. Uvidíme, nebo spíš ucítíme, že je tady i něco mimo našeho běžně viditelného světa. Získáme na to možná i částečný dosah, pořád nám ale v životě něco chybí. Chybí nám přirozený kontakt se spirituálním světem. Chybí nám druhá strana našeho bytí, na kterou jsme v průběhu doby zapomněli. Neumíme si 'odskočit', proto jsme 'ne-mrtví', ale také 'ne-živí'. Ze své šamanské praxe mohu potvrdit, že tohle je nejčastější důvod, proč si dnes lidé přicházejí nechávat pomoct. Potřebují si vzpomenout a obnovit kontakt se svou spirituální částí. Bolest z nekompletního bytí je totiž obrovská a nestačí na ni ani nejmodernější antidepresiva.
Tady to celé ovšem nekončí. Vzpomenutím si na kompletní(ho) sebe to jen začíná. Vydáváme se na nejúžasnější pouť našeho života, jakou si (ne)dokážeme představit. Začínáme lovit sílu a stopovat se. Poznávat se. Odkrývat se. Hledat své poztrácené a po-zapomenuté části. Obnovujeme svůj kontakt se spirituálním světem. Nacházíme své spojence a vydáváme se s nimi na neuvěřitelná putování. Svůj život bereme pevně do rukou a začínáme ho žít až do morku kostí. Se vším, co k němu patří, a přitom ho pozorujeme tak trochu chladně a lhostejně, jako by ani nešlo o nás. Skládáme se dohromady a víme, že čas se zhušťuje a prokluzuje nám mezi prsty a že je jen na nás, dokážeme li ho uchopit a vytvarovat z něj něco, co se nakonec uloží do kamene. Průchod se pomalu zvětšuje, naše vztahy se spirituálními bytostmi se kultivují a my začínáme přenášet Ducha do současného světa vyprahlé matérie. Jsme svědky permanentního zázraku. Každý den někdo napíše a poděkuje. Jsme na cestě bojovníka srdce. Naše tělo to ví. Ta cesta je o dokonalé rovnováze matérie a Ducha v sobě samých a my na ní záříme jako dokonalé světelné bytosti. Konečně se začínáme dotýkat volnosti.
