Všechny jevy, které byly vlastní starověkému Egyptu před jeho kolapsem, probíhaly také v ostatních zaniklých civilizacích. Mnohé z nich charakterizují i naši společnost. Není divu, lidský mozek se za posledních 40 tisíc let příliš nezměnil, stejně jako naše chování. Upadající státy mají typické rysy: sílící moc úřednictva a zájmových skupin, řetězení krizových momentů, nízkou legitimitu vládnoucí garnitury. „Stát řídí stále více stále méně kompetentních lidí,“ říká k tomu světoznámý egyptolog Miroslav Bárta. Spolu s geologem a filozofem Václavem Cílkem jsou duchovními otci projektu Krize, kolaps a regenerace, v němž upozorňují na rizika přehlížení varovných signálů. A zároveň tvrdí, že není pozdě, pokud politici, ekonomové, finančníci a hlavně občané jejich argumenty vyslyší. Z lidí, kteří by s tím mohli cosi dělat, jim zatím naslouchá jen předsedkyně sněmovny a možná budoucí prezidentka Miroslava Němcová. Pod její záštitou se také tento uskutečnil už druhý seminář na dané téma.
Hovoříme spolu po přednáškách, během nichž jsme slyšeli, co všechno lidstvu hrozí, počínaje nedůvěryhodností vládnoucích elit až po možnou energetickou a potravinovou krizi, eventuálně dramatické změny klimatu. Není skoro lepší složit ruce do klína a v klidu čekat, až ta katastrofa přijde?
Rozhodně ne. Nihilistický postoj nikdy nepřináší duševní klid. My teď píšeme knihu, která se týká praktických receptů, jak se chovat v chudé společnosti. Říkáme tomu návody po konci světa, protože podle mne už konec světa byl, takže není třeba se ho bát. Mluvím samozřejmě o světě, který jsme doposud znali.
Se svými kolegy jsem si všiml, že všichni jsou v šílené depresi, protože přemýšlejí o tom, co bude, až se to stane. A tak jsme začali hledat prosté odpovědi týkající se běžných věcí. To nám přináší velké uspokojení, protože v okamžiku, kdy přestanete nadávat na politické poměry a podíváte se na to z pohledu své rodiny a lehce zvládnutelných kroků, hrozně se vám uleví.
Pokud chci být uvědomělou matkou rodu, která má strach z budoucího vývoje, co mám podniknout?
První věc je nemít dluhy nebo jich mít málo. Důležité je být připraven na to, že se vám nějakou dobu může dařit hůř, že peněz bude méně. A připustit, že o to může být váš život veselejší. Vezměte si třeba relativně chudá 60. léta, kdy se i při určitém stresu z režimu lidé uměli bavit. Hráli na kytaru, chodili do přírody a v tom šedém životě bylo plno veselých okamžiků. Můj kolega pobýval nějaké roky na Kubě a pak také v Bruselu a vždycky říkal, že na té Kubě byla větší sranda.
Možná to souvisí s tím, co říká psychiatr Max Kašparů, totiž že má ordinaci plnou zdravých, ale nešťastných lidí.
Víte, pocit štěstí je zvláštní kategorie, nedá se hledat, protože se dostavuje mimoděk. Většinou platí, že štěstí je dopad dobře cíleného aktivního života. Když se ale bavíme o uspokojení v souvislosti s kolapsem, jde o něco jiného. První věc je, že k většině katastrof, jako jsou třeba zemětřesení nebo tsunami, dochází v noci. To znamená, že lidé by měli mít po ruce baterku. Mimochodem, dělají se i baterky na kličku, stejně jako rádia. Američané je mají doma běžně. Když by byl blackout a nešla by elektřina, nebude možné ani vybírat peníze z bankomatů, proto je dobré mít u sebe peníze v drobnějších bankovkách zhruba na 14 dní. Druhou věcí po baterce je voda. Je tedy důležité mít ve spíži o jedno balení vody víc a k tomu cirkulační systém, který ji čistí. Doporučuji i keramický filtr katadyn, který používali vojáci v Indočíně. Ten čistí 99 procent bakterií. To pak stačí sejít k Vltavě a napumpovat si vodu.
Co zásoby potravin?
Je několik měřítek krizí. První je zhruba desetidenní. Po Fukušimě nebo Katrině přišla efektivní pomoc zhruba po osmi dnech.. Každý by tedy měl mít zásoby minimálně na těch deset dní. Musíte je ale mít na čem uvařit. Ideální je plynová bomba a k ní vařič. A pro jistotu je fajn mít i tzv. horský vařič na petrolej či benzin.
Už raději dost, protože teď jste vyděsil půlku národa.
Právě naopak, půlku národa jsme právě zklidnili.
Opravdu je nezbytné činit taková opatření?
V Americe je dělají běžně, je to součást jejich kultury, říkají tomu rodinná připravenost. My si pod pojmem katastrofa nebo krize představujeme hollywoodské filmy, v nichž jde o přežití s pomocí pistole a nože ve stylu comandos. To je na nic. Lidé by se měli připravovat na úplně jiný typ krize, včetně finanční.
Skutečně tak bohatému kontinentu, jakým je Evropa, hrozí to, co zaznělo na semináři, tedy například pokles ekonomického růstu o 40 procent, zdražování ropy a zemního plynu, růst ceny benzinu na dvojnásobek?
Definice budoucnosti podle Encyklopedie Britannica je to, co nemůžeme znát. Čili nevím. Ve svém rodinném scénáři počítám, i když nerad, s tím, že můj plat bude v příštích deseti letech stagnovat. Že ceny potravin porostou o třicet procent a ceny benzinu a nafty dvojnásobně. Po této prognóze si kladu logickou otázku, jak za této situace mohu prožívat kvalitně svůj život. Takže delší cesty do ciziny asi ne, ale po Čechách ano.
Nejlépe asi na kole.
Nebo pěšky a vlakem. Úspory energie budou nezbytné. Pak je tu strašně zajímavá otázka potravin. Vezměte si, že všechny chudé kuchyně jsou dobré. Příklad je bulharská kuchyně, která je lepší než německá. Třeskutě chudá je původně italská kuchyně, která je založena na pizze a těstovinách. To je mouka, vajíčko, voda, olej, sýr a co dá zahrádka. Výsledek je ovšem velmi chutný, zdravý a laciný. V řadě západních zemí také začíná být módní mlýnek na obilí. Problém je v tom, že český zemědělec vám obilí neprodá, protože pravidla EU zakazují prodej ze dvora. To je škoda, neboť u toho farmáře si vytipujete, jaký má vztah ke zvířatům a k poli. Pravděpodobně zjistíte, že si nemůže dovolit drahá hnojiva, takže jeho obilí bude napůl bio. Je třeba si jen pohlídat jeho uskladnění. Pak stačí sáhnout po mlýnku, kuchařce dobrých i levných jídel a nezaměstnaný člen domácnosti může hned začít pracovat pro rodinu.
Mimochodem ve své přednášce jste říkal, že zahrádky kdysi zachránili Kubu a Argentinu.
Ano, Kubu po roce 1990 a Argentině hodně pomohly. Je třeba samozřejmě třeba rozlišovat, co je možné doma pěstovat. Obilí je nesmysl. Brambory jsou přijatelné a zelenina je nejlepší. Prostě normální užitkové zahrádky, jak je známe ze 70. let minulého století u nás.
Návrat k prapůvodní podstatě se jeví jako možná metoda záchrany i v jiné oblasti. Většinou přežívají společenství, která drží generačně při sobě. Uváděl jste příklad vietnamské komunity v USA po zničujícím hurikánu Katrina.
My máme představu, že v době krize je nutné mít peníze, ale ona je zapotřebí hlavně sociální soudržnost, ať už v rámci rodiny, nebo nějaké větší skupiny. Co se stalo po Katrině? V překonávání následků byli nejúspěšnější Vietnamci. Jejich čtvrť byla evakuovaná do nejrůznějších center, ale dobrovolníci si udělali adresář, aby věděli, kde kdo je. Domluvili se na postupném návratu, a protože asijské kultury chovají velkou úctu ke starším lidem, vytvořili harmonogram pomoci pro seniory. Zároveň všichni dali k dispozici nástroje na obnovu obydlí i své dovednosti. Poměrně rychle se tedy vrátili a začali obnovovat svoje živnosti. Místní farář došel na elektrické podniky, ukázal fotky z již zabydlených domků a požádal o zavedení proudu. Když si vezmete úspěšnost regenerace, tak nejhůř dopadly chudé černošské čtvrti, kam se vrátilo 30 procent lidí, bohatí lidé se často báli, zpět jich přišla asi polovina, ale u Vietnamců to bylo 80 procent.
Obyčejná lidská pospolitost, tedy i vzájemná pomoc, komunikace a poslouchání se navzájem, jsou nejlepší obranou proti krizi?
Víte, já hodně věřím na evangelická společenství s velkým sociálním nábojem. Lidská sounáležitost a podpora je jedním z největších zdrojů. Když třeba mluvím se starosty malých měst, říkám jim, aby nezastavovali veškerou dobrou půdu za obcí, ale část jí pronajímali a v době krize ji rozdělili mezi lidi na zahrádky. Dobré je myslet i na nějaký prostor, kde si lidé mohou vyměňovat potraviny. Já si například budoucnost Facebooku představuji tak, že se babičky s jeho pomocí domluví na směně hlávek zelí za mrkev nebo cibuli. Mimochodem kvašené zelí je jeden z nejlepších způsobů, jak přečkávat zimu a dostat do sebe vitamíny. Pro mne je tedy budoucnost směsicí starých osvědčených postupů a Hi-tech. Jde jen o to, vyspekulovat, jak je účelně propojit. Ale mezi námi je tolik kutilů, že nemám strach, protože my jsme národ Přemka Podlahy. Ta řešení existují, jen o nich zatím nevíme.
Profesor Bárta i vy jste připomínali chaotičnost a nervozitu současné doby, kdy z malého impulzu může vzejít velký požár. Proto naléhavě doporučujete zklidňovat atmosféru a místo arogance nasazovat vlídnost. Jenže jde to vůbec, například v odraze odposlechové aféry Bém-Janoušek? Lze být nenaštvaný v situaci, kdy si kmotři porcují tuhle zemi?
Před pěti lety, kdy se tohle dělo, řada lidí o všem věděla. Mávlo se ale nad tím rukou a zůstal pocit jemného znechucení. Teď se situace změnila. Lidé žijí v mnohem větším stresu, napětí a strachu. Stačí poměrně málo, aby vyšli do ulic. Může snadno dojít k rozšíření pocitu zmaru, kdy nikdo nevěří nikomu. Proto je hodně důležité, aby se lidé pokud možno hádali méně než jindy.
Vás ty řeči Kolibříka a Mazánka, či jak se to oslovovali exprimátor a jeho lobbista, nerozčilují?
Ale ano, ale mám na to svoji teorii. Myslím, že řada těch skandálů je účelová. Jak to, že ty odposlechy unikly právě teď? Podle mého názoru může být současné hledání korupčních viníků druhou fází nespravedlnosti.
Aby se jím zakryly daleko větší kšefty a nechutnosti?
Ano. Politici si začínají uvědomovat, že lidé jsou naštvaní a že se to neobejde bez obětí. Teď jde o to, koho jim předhodit.
Nejlépe toho, kdo už nemá reálný vliv.
Který je vyřízený, ano. Jenže v okamžiku, kdy lidem dojde, že nejde o spravedlnost, ale o pokračování nespravedlnosti, může být naštvání o to větší.
via denik.cz, autor: Kateřina Perknerová