Být živý je otázka vědomí

Život je jedno nekonečné hluboké tajemství. Nikdy nedohlédneme na jeho dno, abychom uviděli všechny zákruty velkého plánu Ducha. Být živý, to je otázka vědomí. Mezidruhová komunikace není nic zvláštního a často jsme to my lidé, kdo je vyzván přírodou k tomu, aby překročil svou vlastní zatuhlost a vydal se vstříc svému divokému já. V naší společnosti chybí respekt k jinakosti. Kultura ve své zvykové drážce považuje sebe samu za tu nejlepší, všeznalou a všeurčující alternativu. Domnívá se, že má právo mluvit naprosto do všeho. Proto nám do životů neustále zasahují různá ministerstva s životuodporujícími nařízeními všeho druhu, proto jsou tady od života odtržení úředníci, policisté a soudci. Jsou tady pro ty, jimž chybí kontakt s vlastním srdcem a potřebují, aby jim nějaká autorita nalinkovala život do srozumitelných, leč bezduchých, linií.

O to víc potěší každý příběh, jenž je prodchnutý Duchem a v němž divokost překoná všechny naše umělé bariéry, aby v nás vzbudila skutečný život. Jedním z nich je nádherný kanadský dokumentární film 'Jak zachránit kosatku Lunu' z roku 2007, v němž se starý indiánský náčelník po své smrti vrací ke svému lidu v podobě nesmírně přátelské kosatky, jež přišla aby svým přátelským chováním postupně bořila jednu bariéru za druhou a učila lidi o tom, kým ve skutečnosti jsou. Hluboký příběh o síle přátelství, dobrém lidském srdci, hloubce a tajemství života. Ale také o našich ministerstvech, úřednících a nekrofilních sousedech. Jak se praví v jednom z komentářů k filmu: "Znovu se potvrdilo, že člověk je jedním z největších nepřátel přírody."