Motto: Pokud chcete skutečně uvidět, musíte začít naslouchat.
Tuto zdánlivě nelogickou větu jsem nedávno uslyšel z úst jednoho kvantového fyzika, zkoumajícího subatomární energetické částice hmoty. Udělala na mě ohromný dojem a zanechala pocit hlubokého smyslu. Říkal něco o tom, že v určitém bodu výzkumu se museli vědci, zkoumající elementární energetické částice hmoty přestat dívat (tedy tzv. 'objektivně' pozorovat realitu), protože ta se měnila přímo před jejich očima podle toho, co sledovali a chtěli (přáli si) vidět. "Bylo to, jako by se energetické částice přeskupovaly a tvořily před námi obrazy toho, co jsme si přáli uvidět a měřit." řekl doslova. "Uvědomili jsme si," pokračoval "že chceme li skutečně uvidět, co se děje, musíme zavřít oči a začít naslouchat." Lidský zrak je totiž předprogramovaným příjimačem vizuálních vjemů a ve stavu, kdy je vědomí uzamčeno ve své konceptuální rovině, vidíme pouze to, co si přejeme vidět. Respektive na co si vybereme zaměřit svou pozornost. Nevěříte? Tak spočítejte, kolikrát si hráči v bílém přihrají basketbalový míč.
Taky jste neviděli tančícího medvěda? No bodejť! Vidět něco tzv. 'na vlastní oči' vůbec nic neznamená, protože naše oči jsou v širším pojetí, na energii posazené skutečnosti, naprosto slepé. Neumíme se dívat. Neumíme uvidět. Jsme jen vystaveni jevové rovině skutků, na něž zaměříme svou pozornost a jimž přiřazujeme vlastní popis, zformovaný do názoru. A tak jen snímáme povrch dějů a komentujeme ho z té či oné názorové pozice, pevné až tak, že kvůli ní neváháme zabít jinou lidskou bytost. Právě jsem dokoukal dokumentární film pánů Remundy a Klusáka 'Život a smrt v Tanvaldu', který velmi doporučuji ke shlédnutí. Ne kvůli tomu, abychom se sami ještě více uplácali ve vlastním názoru na to, jací jsme 'my' ....... a 'oni' ....... (doplňte si podle vlastní názorové báze), ale právě pro trénik vlastní střízlivosti a volnosti v energii. Ten film přináší jednu zásadní informaci: něco v nás je schopno negovat a potlačit život až tak, že ho neváháme zničit. To je střed, od kterého se odvíjí veškerý děj. Ne toho, co se stalo v Tanvaldu, ale toho co se při sledování odehrává v pocitové stopě nás samých. Dokonce je ve filmu zachycen jeden zvláštní - z pozice energie naprosto pravdivý - moment, kdy 'objektivně točící filmaři' neunesli tlak celé té objektivity a prokázali svou skutečnou lidskou kvalitu, jež vyústila ve vzájemnou hádku. Klobouk dolů, takových pravdivých momentů není vidět mnoho.
Ve skutečnosti se neustále nacházíme v jevovém pásmu energetických kosmických emanací, jež si vybíráme tím, že na ně zaměříme svou pozornost. Je to stín stromu, nebo silueta Jima Morrisona? Nebo je to ještě něco jiného, na co v danou chvíli absolutně nemáme dosah? Jen díky tomu, že si určitá skupina lidských bytostí vybere malinkou výseč emanační energie, která se v určitých bodech shoduje, nestává se přece jedinou 'objektivní' realitou. To je přece naprosto směšné, a ještě směšnější je nazývat cokoli 'objektivním zpravodajstvím', nebo 'objektivní žurnalistikou', nebo dokonce 'objektivními dějinami'. Tady už by jeden vědomý propukl v nekontrolovatelný příval smíchu. Tak malinká část celku si osobuje právo na jeho popis. To je k smíchu. No a odsud už je jen krok k nadřazenosti (tedy pocitu vlastní sebedůležitosti) těch, kteří si myslí, že tvoří dějiny. Ano, významní politici, byznysmeni a mediální šíbři, ti všichni mají pocit, že sežrali svět a neuvědomují si, že energie, jež má ve své přirozené podobě nejblíž k potenciálu, nakonec bezlítostně sežere je samé. Realita je totiž jako kulička, kterou jsme ztratili někde v dětství a cesta do ní vede postupným rovzpomínáním si na sebe a návratem do svého středu.