Rakovina je obrazem naší doby a našeho kolektivního ob­razu světa

Motto: Srdce je je­diným orgánem, který nebyl rakovinou nikdy napaden!

K pochopení rakoviny je mimořádně důležité myslet analogicky. Musíme si uvědomit, že každý námi vnímaný nebo definovaný celek (jednotka mezi jednotkami) je na jedné straně částí nějakého většího celku a na druhé straně je složen z množství celků menších. Tak les (jako definova­ný celek) je např. částí většího celku krajiny a tvoří jej čet­né stromy (menší celky). Totéž platí pro jednotlivý strom. Je částí lesa a přitom se skládá z kořenů, kmene a koruny. Stejný vztah jako kmen ke stromu má strom k lesu a les ke krajině. Člověk je částí lidstva a sám se skládá z orgánů, které jsou částí člověka a současně jsou tvořeny buňkami, které jsou zase částí orgánů atd. Lidstvo očekává od jednotlivého člověka, že se bude pokud možno chovat tak, jak to vyho­vuje potřebám rozvoje a přežití celku. Člověk očekává od svých orgánů, že budou fungovat tak, jak je to nutné pro jeho přežití. Orgán očekává od svých buněk, že budou plnit svoji povinnost, aby i on mohl přežít. V této hierarchii, kterou bychom mohli dále rozšiřo­vat na obě strany, se každý individuální celek (buňka, or­gán, člověk) nachází ve stálém konfliktu mezi zájmy vlast­ního života a podřízením se zájmům nejbližšího vyššího celku. Každá komplexní struktura (lidstvo, stát, orgán) je ve svém fungování odkázána na to, že se všechny části po­kud možno podřídí společnému záměru a budou mu slou­žit. Každý systém se bez ohrožení své celistvosti vyrovná s úbytkem menšího množství svých částí. Existuje však jis­tá hranice, při jejímž překročení je existence celku ohrožena. Stát se dokáže vypořádat s několika občany, kteří ne­pracují, chovají se asociálně nebo zaujímají ke státu nepřá­telský postoj. Jestliže však skupina, která se nechce s cíli státu identifikovat, početně roste a dosáhne určité velikosti, stává se pro stát nebezpečnou a může jej jako celek ohrozit. Stát se obvykle pokouší bránit takovému vývoji a hájí svou existenci, jestliže se mu to ale nepodaří, je jeho zřícení jis­té. Nejjistější způsob záchrany tkví v tom, že malé skupiny občanů narušujících systém budou opět začleněny do stá­vajícího uspořádání poskytnutím atraktivních možností, jak se podílet na společných cílech. Utlačování a násilná paci­ fikace jinak smýšlejících nemá z dlouhodobého hlediska naději na úspěch, spíše urychluje vývoj k chaosu. Z hlediska státu jsou opoziční síly nebezpeční nepřátelé, kteří nemají jiný cíl než zrušit starý dobrý pořádek a zavést chaos.

Takové nazírání je správné - ovšem jenom z jediného hlediska. Budeme-li se ptát nespokojených občanů, uslyší­ me jiné argumenty, rovněž správné - z jejich hlediska. Jisté je však to, že se neztotožňují s cíli a požadavky svého státu, že proti nim stavějí vlastní názory a zájmy a rádi by je rea­lizovali. Stát žádá poslušnost, skupiny chtějí k uskutečnění svých vlastních představ svobodu. Obojí je pochopitelné, ne­lze toho však dosáhnout zároveň bez jistých obětí. Cílem těchto řádků není v žádném případě rozvíjet ja­kékoli politické či společenské teorie, nýbrž osvětlit průběh rakoviny v jiné rovině, abychom trochu rozšířili úhel po­hledu, pod nímž je rakovina obvykle pozorována. Rakovina není žádným izolovaným procesem, projevujícím se pouze ve známých chorobných formách. Vidíme v ní spíše velmi diferencované a inteligentní dění, které nás zaměstnává prá­vě tak v rovinách jiných. Prakticky při všech ostatních ne­mocích se tělo snaží vhodnými opatřeními odstranit potíž, která ohrožuje některou jeho funkci. Podaří-li se to, mluvíme o uzdravení (které může být méně nebo více úplné). V opačném případě o smrti. Při průběhu rakoviny však sledujeme něco podstatně jiného. Tělo přihlíží, jak stále více jeho vlastních buněk mění chování a pilným dělením nastoluje proces, který sám o sobě nevede k žádnému konci a je ohraničen pouze úplným vy­čerpáním hostitele (živné půdy). Rakovinná buňka není něco, co by ohrožovalo organizmus jako bakterie, viry či toxiny, něco přicházejícího zvenku, nýbrž je to buňka, která se do­ sud podílela na společných aktivitách orgánu a sloužila zá­jmů, celého organizmu, aby měl co největší šanci na přežití. Náhle se však mění její smýšlení a ona se vymyká společné identifikaci. Začíná rozvíjet vlastní představy o cílech a bezohledně je uskutečňovat. Končí se svou dosavadní čin­ností ve prospěch specifického orgánu a staví do popředí vlastní rozmnožování. Nechová se už jako člen mnohobu­něčné bytosti, ale sestupuje z hlediska evolučního vývoje na nižší stupeň jednobuněčné existence. Vypovídá souručenství s dosavadním buněčným svazkem, rychle a bezo­ hledně se rozmnožuje chaotickým dělením, přičemž nebere ohled na morfologické hranice (infiltrace) a všude si zaklá­ dá vlastní opěrné body (metastázy). Komplex buněk, z něhož se svým chováním vyloučila, používá jako hostitele pro svou vlastní výživu. Růst a rozmnožování rakovinných buněk probíhá tak rychle, že jim cévy nestačí přivádět dosta­tek krve. A tak tyto buňky přecházejí z dýchání kyslíku na primitivnější formu kvašení. Dýchání je společnou záležitostí (výměna), kvašení si může každá buňka obstarat samostat­ně. Úspěšné šíření rakovinných buněk dospěje ke konci tepr­ve tehdy, až člověka, z něhož si udělaly živnou půdu, doslova stráví. Do tohoto okamžiku je jejich chování úspěšné. Zůstává otázkou, proč kdysi tak hodná buňka tohle všechno dělá. Její motivace je snadno pochopitelná. Jako poslušný člen mnohobuněčného člověka musela vykonávat pouze předepsanou činnost, nutnou k jeho přežití. Byla jednou z mnoha buněk, která musí vykonávat neatraktivní prá­ ci pro „někoho jiného". Dlouhý čas to také dělala. Jednoho dne však organizmus jako rámec pro její vlastní rozvoj ztra­til přitažlivost. Jednobuněčný organismus je svobodný a ne­závislý, může dělat co chce, může nekonečným rozmnožo­váním dosáhnout nesmrtelnosti. Jako člen mnohobuněčné­ho organizmu je buňka smrtelná a nesvobodná. Proč nás tedy udivuje, že si vzpomněla na svou někdejší svobodu a zvolila dřívější formu existence, aby dosáhla nesmrtelnosti na vlast­ní pěst? Podřídila dosavadní společenství svým vlastním zá­jmům a bezohledným chováním začala uskutečňovat svou svobodu. Tedy úspěšný postup, jehož chyba se projeví teprve později, až si buňka uvědomí, že strávit svého živitele, obě­ tovat ho znamená i její zánik. V tom je malý, ale závažný omyl této koncepce dosa­ hování svobody a nesmrtelnosti. Opustíme staré společen­ství a dojde nám pozdě, že jsme jej ještě potřebovali. Ne­jsme nadšeni, máme-li obětovat svůj život za život rakovinné buňky, ale buňka našeho těla také není nadšena, má-li obětovat svůj život za nás. Rakovinná buňka má stejně dobré argumenty jako my, jenom její hledisko je jiné. Ona i my chceme žít a uskutečňovat své představy o svobodě. Oba jsme připraveni obětovat toho druhého. V příkladu se stá­tem tomu nebylo jinak. Stát chce žít a uskutečňovat své před­ stavy, pár jinak smýšlejících občanů také. Stát nejprve zku­sí rebely obětovat. Když se mu to nepodaří, revolucionáři obětují stát. Člověk operuje, ozařuje a hubí rakovinné buň­ky tak dlouho, jak jen může. Nepodaří-li se mu to, buňky obětují člověka. Je to prastarý přírodní konflikt: sežrat, nebo být sežrán. Vidíme sice bezohlednost i krátkozrakost rakovinných buněk, ale vidíme i to, že sami se chováme stejně, pokoušímc-li se přežít podle téhož konceptu?

Tím se dostáváme k tomu, co je klíčem onemocnění ra­kovinou. Není náhodou, že náš věk trpí právě rakovinou, posedle proti ní bojuje a přitom neúspěšně. (Výzkumy americ­kého badatele Hardina B. Jonese dokazují, že životní oče­kávání neléčených pacientů se zdá větší než těch léčených!) Rakovina je obrazem naší doby a našeho kolektivního ob­razu světa. Jako rakovinu prožíváme to, čím právě žijeme. Naše století se vyznačuje bezohlednou expanzí a uskuteč­ňováním vlastních zájmů. Lidé se snaží v politickém, hos­podářském, „náboženském" i soukromém životě rozšiřovat své zájmy a cíle bez ohledu na („morfologické") hranice, všu­de zakládat opěrné body svých zájmů (metastázy) a uznávat jen vlastní představy a cíle, přičemž všechny ostatní výhod­ně získávají do svých služeb (princip cizopasnictví). Argumentujeme stejně jako rakovinná buňka. Náš růst probíhá tak rychle, že máme potíže se zásobováním. Naše komunikační systémy zahrnují celý svět, špatně se domlu­ víme jen se sousedem či partnerem. Máme volný čas a ne­víme, co si s ním počít. Produkujeme a ničíme potraviny, abychom ovlivnili ceny. Pohodlně cestujeme po celém svě­tě, ale neznáme sami sebe. Filozofie naší doby nezná jiný cíl než růst a pokrok. Pracujeme, experimentujeme, bádá­me - ale proč? Kvůli pokroku! Lidstvo je na výletu bez cíle. Musí si proto klást stále nové cíle, aby se z toho nezblázni­lo. Naše krátkozrakost a zaslepenost si s rakovinnou buň­kou v ničem nezadá. V zájmu hospodářské expanze jsme po desetiletí používali své životní prostředí jako hostitele a živitele, abychom dnes „s úžasem" zjišťovali, že jeho smrt bude i naší smrtí. Celý svět využíváme jako živnou půdu: rostliny, zvířata, suroviny... Všechno je tu jen a jen pro nás, abychom se mohli bez omezení rozlézt po celé zemi. Odkud bereme při takovém chování odvahu a drzost stěžovat si na rakovinu? Je přece jenom zrcadlem - ukazuje nám naše jednání, naše argumenty a také konec naší cesty. Nad rakovinou není třeba vítězit, stačí ji pochopit, aby­chom lépe chápali sami sebe. Jenže kdo má křivá ústa, nadává na zrcadlo a chce je rozbít. Lidé mají rakovinu pro­to, že jsou sami rakovinou. Poskytuje nám značnou šanci odkrýt chyby našeho myšlení a naše omyly. Pokusme se tedy odhalit slabiny ono­ ho konceptu, který společně používáme jako světový názor. Rakovina nakonec ztroskotává na polaritě „já, nebo spole­čenství". Vidí jenom toto „buď-anebo" a rozhoduje se pro vlastní přežití, nezávislé na okolí, a později zjišťuje, že je na něm dále závislá. Chybí ji vědomí větší, objímající jed­noty. Vidí ji jenom v rámci vlastních hranic. Toto nepocho­pení jednoty s ní máme společné. I my se stahujeme do hra­nic svého vědomí a rozdělujeme se na Já a Ty. Myslíme v „jednotkách", aniž bychom rozpoznali nesmyslnost tohoto pojmu. Jednota je souhrnem všeho bytí a mimo ni už nic není.

Rozložíme-li jednotu, dostaneme mnohost, ale ta po­řád zůstává složkou jednoty. Čím více se naše ego ohraničuje, tím více ztrácí cit pro celek, jehož je částí. Podléhá tak iluzi, že může něco dělat samo, odděleně od ostatního světa. Ve skutečnosti však žádný zbytek světa neexistuje. To si namlouvá jen naše Já. Do té míry, do jaké se zavíráme ve své ulitě, ztrácíme „religio", zpětnou vazbu na prvotní stav našeho bytí. Ego se pak snaží uspokojit své potřeby a diktuje nám další postup. Na­ šemu Já pak je milé všechno, co slouží dalšímu ohraničení a odlišení, neboť každým potvrzením hranic se cítí důleži­tějším. Strach má jenom před splynutím se vším, neboť to zna­mená jeho smrt. S velkými náklady, argumenty a inteligencí ohajuje ego svou existenci a zapřahá do svých služeb neju­šlechtilejší úmysly a nejsvatější teorie - jen aby přežilo. Tak vznikají cíle, které nic neznamenají. Pokrok jako cíl je absurdní, protože nemá žádný konec. Skutečným cí­lem může být jen změna současného stavu, nikoli pouhé pokračování toho, co tu už beztak bylo. My lidé jsme sou­částí polaritního světa, co si tedy máme počít s cílem, který je také jenom polaritní? Je-li však cílem „jednota", zname­ná to totálně jinou kvalitu bytí, než jakou prožíváme v polaritě. Poskytovat člověku, který sedí ve vězení, vyhlíd­ku na jiné vězení, třeba o něco komfortnější, není nijak při­tažlivé. Dát mu však svobodu - to je podstatně kvalitnější krok. Cíl, kterému říkáme „jednota", se však dá dosáhnout jen tehdy, obětujeme-li své Já, protože dosud trvá Já, trvá i Ty a naše polarita. „Znovuzrození v duchu" přechází vždy smrt a ta postihuje naše Já. Islámský mystik Rúmí shrnul toto téma grandiózním způsobem v této malé historce: Jeden muž přišel ke dveřím své milé a zaklepal. Hlas zevnitř se zeptal: „Kdo to je?" „To jsem Já," odpověděl. Hlas řekl: „Pro mě a pro tebe tu není dost místa." A dveře zůstaly zavřeny. Po roce samoty a strádání muž přišel zno­vu a zaklepal. Hlas se zeptal: „Kdo to je?" „To jsi ty," řekl muž. A dveře se mu otevřely. Pokud se bude naše Já hnát za nesmrtelností, skončí­ me jako rakovinné buňky. Rakovinná buňka se liší od ji­ných buněk těla přeceněním svého ega. Buněčné jádro před­stavuje mozek buňky. U rakovinné buňky získává jádro stá­le na významu, a tím roste i jeho velikost (rakovinu lze diagnostikovat i na základě morfologických změn jádra). Změna jádra odpovídá převaze egocentrického myšlení, jímž se vyznačuje naše doba. Rakovinná buňka hledá věčný život v materiálním rozmnožování a expanzi. Buňka ani člověk ještě nepochopili, že hledají uvnitř hmoty něco, co v ní není - totiž život. Zaměňujeme obsah s formou a snažíme se množením formy získat vytoužený obsah. Ale již Ježíš řekl: „Kdo chce zachovat svůj život, ten jej ztratí." Všechny staré školy vyžadují k zasvěcení opačnou cestu: obětovat formální aspekt, abychom získali obsah. Ji­ nými slovy: já musím zemřít, abychom se v sobě znovu na­ rodili. Třeba poznamenat, že mluvíme-li o sobě, nemyslíme svoje Já, ale bytí samo o sobě, které je středem nacházejí­ cím se všude. Bytí nemá žádný zvláštní přívlastek, protože zahrnuje všechno existující. Bytí nezná žádné druhé, protože všichni jsou v něm jediném. Takový cíl působí na ego samozřejmě nebezpečně a málo atraktivně. Proto se nesmí­ me divit, že podniká všemožné pokusy, aby cílem nebylo absolutní sjednocení, ale aby se jím stalo velké, silné, moudré a osvícené ego. Mnozí poutníci ztroskotají jak na cestě ezoteriky, tak náboženství proto, že se snaží dojít k vykoupení se svým Já. Málokdo si umí spočítat, že jeho Já, s nímž se dosud identifikuje, nemůže být nikdy osvíceno ani spaseno. Velké dílo vždycky znamená oběť našeho Já, smrt na­ šeho ega. Nemůžeme své Já spasit, můžeme se od něj je­ nom odpoutat a pak bude spaseno. Strach z toho, že už ne­budeme, potvrzuje, jak silně se identifikujeme se svým Já a jak málo toho víme o svém skutečném bytí. Právě tu se skrývá možnost řešení problému rakoviny. Teprve když se začneme zbavovat lpění na svém já a svého ohraničení, tepr­ve když se začneme otvírat, začneme se také prožívat jako část veškerenstva a přebírat za ně i odpovědnost. Potom také pochopíme, že jeho prospěch je i naším prospěchem, že část je zajedno s celkem. Tak dostane každá buňka souhrnnou genetickou informaci organizmu - teď by měla pochopit, že je zároveň celkem (parspro toto). „Mikrokosmos = makrokosmos," učí nás hermetická filozofie. Chyby se dopouští naše myšlení rozlišováním na Já a Ty. Vzniká tak iluze, že by naše Já mohlo mnohem lépe přežít, kdyby obětovalo Ty a využilo je jako živnou půdu. Ve sku­tečnosti se náš osud nedá od Já a Ty, ani od části a celku oddělit. Smrt, kterou rakovinná buňka přichystala tělu, se stane i její smrtí, tak jako se zánikem životního prostředí zahyneme i my. Rakovinná buňka věří, že existuje odděle­ ně od vnějšího světa, my podléháme stejné iluzi. Tato víra je smrtelná. Lékem je láska. Láska sceluje, neboť otvírá hra­nice a vpouští to ostatní, abychom se mohli sjednotit. Kdo miluje, nestaví své Já na první místo, nýbrž žije pro větší celek. Kdo miluje, cítí s milovaným, jako by jím byl on sám. A neplatí to jenom pro člověka. Kdo miluje nějaké zvíře, nemůže na ně hledět jako producent masných výrobků. Ne­máme na mysli žádnou sentimentální pseudolásku, nýbrž onen stav, kdy vědomí opravdu cítí svou spjatost se vším existujícím; nemíníme tím časté chování, kdy své neuvědo­mělé pocity viny a potlačené agrese kompenzujeme „dob­rými skutky" nebo přehnanou „láskou ke zvířatům". Rako­vina ukazuje neprožitou lásku, je to láska naruby:

Láska překonává všechny hranice a překážky.
V lásce se spojují a rozplývají všechny protiklady. Láska všechno sjednocuje, rozprostírá se nadevším a před ničím se nezastaví.
Láska se nebojí ani smrti, neboť láska je život. Kdo si toto neuvědomuje, ocitá se v nebezpečí, že
jeho láska poklesne do tělesnosti a zde se bude snažit realizovat své zákony jako rakovina.
I rakovina překonává všechny hranice a překážky. Ruší individualitu orgánů.
I rakovina se rozprostírá nade vším a před ničím se nezastaví (metastázy).
Ani rakovinná buňka se nebojí smrti.

Rakovina je láskou ve špatné rovině. Dokonalosti a sjednocení lze dosáhnout jenom ve vědomí, ne uvnitř hmoty, protože hmota je stínem bytí. V pomíjivém světě forem nemůžeme dosáhnout toho, co patří do roviny nepo­míjejícího. Navzdory snahám všech lidí, kteří chtějí napra­vovat svět, nebude svět nikdy bez chorob, bez konfliktů a problémů, bez třenic a hádek. Člověk nikdy nebude zdra­vý, bez nemoci a smrti, obklopen všeobjímající láskou, pro­tože svět forem žije ze svých hranic. Přesto je možné - kaž­dému a vždy - tyto cíle uskutečnit, jestliže prohlédneme pomíjivost světa forem a osvobodíme se ve svém vědomí. V polárním světě láska vázne, v jednotě plyne. Rakovina je symptomem nepochopené lásky. Rakovina má strach pouze z pravé lásky. Symbolem pravé lásky je srdce. Srdce je je­diným orgánem, který nebyl rakovinou nikdy napaden!

via Rüdiger Dahlke - Nemoc jako cesta