Motto: Vesmír i člověk podléhají v podstatě společným zákonům, že člověk je malý kosmos a není oddělen od velkého kosmu žádnou pevnou bariérou. Zde i tam vládnou tytéž zákony a přechod z jednoho stavu do druhého je otevřen. Psýché a kosmos se chovají jako vnitřní svět a vnější svět. Člověk se tudíž podílí na vesmírném dění a je do něho nitrem i vnějškem zapojen.
Carl Gustav Jung
Světový názor materialistické vědy
Podle západní vědy je vesmír nesmírně složitým souborem materiálních částic, který se v podstatě vytvořil sám. Život, vědomí a inteligence jsou nedůležití a víceméně náhodní opozdilci na kosmické scéně. Tyto tři aspekty existence se údajně objevily pouze jako zanedbatelná část nesmírného kosmu až po miliardách let vývoje hmoty. Život vděčí za svůj vznik náhodným chemickým reakcím v prehistorickém oceáně, v němž se atomy a anorganické molekuly přeměnily na organické sloučeniny. Tento organický materiál nabyl pak dalším vývojem schopnost sebezáchovy, reprodukce a buněčné organizace. Jednobuněčné organismy se shlukovaly ve stále větší a větší mnohobuněčné formy života, až se nakonec vyvinuly v bohatství druhů obývajících tuto zemi včetně Homo sapiens. Tvrdí se nám, že se vědomí vyvinulo v pozdním stadiu této evoluce ze složitého souboru fyziologických procesů v centrální nervové soustavě. Je produktem mozku a jako takové je omezeno na vnitřek lebky. Viděny takto jsou vědomí a inteligence funkcemi vyhrazenými lidským bytostem a vyšším živočišným druhům. Nepochybně neexistují ani nemohou existovat nezávisle na biologických systémech. Podle tohoto způsobu chápání reality je obsah naší psýché víceméně limitován informacemi získávanými z vnějšího světa našimi smyslovými orgány od okamžiku našeho narození. V tomto smyslu v podstatě souhlasí západní vědci se starým výrokem britské empirické filosofické školy: ,není ničeho v intelektu, co nebylo dříve ve smyslovém orgánu." Tento postoj, který poprvé zformuloval John Locke v 18. století, samozřejmě vylučuje možnost mimosmyslového vnímání {extrasensory perception - ESP) - přístup k informacím jakéhokoli druhu, které nezprostředkovávají smysly, jako je telepatie, jasnovidectví nebo mimotělní zážitky (out-of-body experiences - OOBE) s přesným vnímáním vzdálených míst. Kromě toho jsou druh a rozsah našich smyslových vjemů určovány fyzikálními charakteristikami prostředí, fyziologickými vlastnostmi a omezeními našich smyslů. Nemůžeme například vidět předměty, od nichž nás dělí neprůhledná stěna. Ztratíme z dohledu loď, jakmile se dostane za obzor, a nejsme schopni pozorovat odvrácenou stranu měsíce. Obdobně neslyšíme zvuky, pokud se akustické vlny vytvořené vnějším zdrojem nedonesou k našemu sluchu s dostatečnou intenzitou. Jsme-Ii v San Francisku, nevidíme a neslyšíme, co dělají naši přátelé v New Yorku, pokud nám to samozřejmě nezprostředkuje nějaký technický vynález jako televize či telefon.
Oduševnělý vesmír
Po silných transpersonálních zážitcích se naše vidění světa rozšíří a zahrne některé prvky kosmologií různých domorodých a starobylých kultur. Tato změna je zcela nezávislá na naší inteligenci, vzdělání či profesi. Věrohodné a přesvědčivé zážitky ztotožnění s vědomím zvířat, rostlin či dokonce anorganických látek a procesů nám usnadňuje pochopení víry vyznavačů animistických kultur pohlížející na celý vesmír jako na oduševnělý. Z jejich pohledu se jako cítící bytosti jeví nejen všechna zvířata, nýbrž i stromy, řeky, hory, slunce, měsíc a hvězdy. Zážitek, o kterém se teď zmíním, ukazuje, jak je možné v holotropním stavu vnímat anorganické objekty jako božské. John, inteligentní a vzdělaný Američan, silně prožil ztrátu své běžné identity a zároveň vědomé ztotožnění se žulovou horou při táboření s přáteli v pohoří Siera Nevada ve velké nadmořské výšce. Odpočíval jsem na velké ploché žulové desce s nohama ponořenýma v čistém potůčku stékajícím v kaskádách z hory. Vyhříval jsem se na slunci a sál do sebe jeho paprsky celou svou bytostí. Čím víc jsem se uvolňoval, tím hlouběji jsem v sobě pociťoval mír, hlouběji, než jsem si kdy dovedl představit. Čas se postupně zpomaloval, až se zdálo, že se zastavil. Pocítil jsem dotyk věčnosti. Začal jsem postupně ztrácet pocit svého ohraničení a splynul jsem v jedno se žulovou horou. Veškeré mé vnitřní zmatky a nejistoty se zklidnily a nahradilo je naprosté ticho. Cítil jsem, že jsem u cíle. Byl jsem ve stavu konečného spočinutí, v němž byly všechny mé touhy a přání uspokojeny a všechny mé otázky zodpovězeny. Náhle jsem si uvědomil, že tento hluboký bezmezný mír má cosi společného s charakterem žuly. Zní to neuvěřitelně, ale cítil jsem, že jsem se stal vědomím žuly. Náhle jsem pochopil, proč Egypťané tesali žulové sochy bohů a proč hinduisté spatřovali v Himálaji odpočívající postavu Šivy. Uctívali stav vědomí, který je nevyrušitelný ze svého klidu. Teprve po milionech let naruší útoky počasí žulu, ale jen na povrchu. Za tu dobu dozná nestálý organický svět nesčetné změny — vznikají nové druhy, určitou dobu trvají a poté zanikají, zakládají se dynastie, určitou dobu vládnou a pak je vystřídají jiné dynastie a tisíce generací prožijí svá pošetilá dramata. Žulová hora zde stojí jako majestátní svědkyně, podobna božstvu — nehybná a nedotčená žádným děním.
C. G. Jung a univerzální
archetypy
V holotropních stavech zjišťujeme, že naše psýché obsahuje četné panteony mytologických postav i oblastí, jež obývají. Podle C. G. Junga jde o projevy primárních univerzálních vzorců, které představují nedílné a vzájemně propojené součásti kolektivního nevědomí. Archetypální postavy spadají do dvou rozdílných kategorií. Studovali a popsali je Jung a jeho následovníci a rozdělili je do dvou různých kategorií. V první jsou laskavé a hněvivé bytosti ztělesňující různé univerzální role a funkce. Nejznámější z nich jsou Velká bohyně matka, Ničivá bohyně matka, Moudrý stařec, Věčné mládí (Puer Eternus či Puella Eterna), Milenci, Smrt s kosou a Taškář. Jung také objevil, že muži mají ve svém nevědomí zobecněný ženský princip, který nazval Anima. Jejím protějškem, zobecněným představitelem mužského principu v ženském nevědomí, je Animus. Zastoupení nevědomé temné ničivé stránky lidské osobnosti se v Jungově psychologii nazývá stín.
V holotropních stavech zjišťujeme, že naše psýché obsahuje četné panteony mytologických postav i oblastí, jež obývají. Podle C. G. Junga jde o projevy primárních univerzálních vzorců, které představují nedílné a vzájemně propojené součásti kolektivního nevědomí. Archetypální postavy spadají do dvou rozdílných kategorií. Studovali a popsali je Jung a jeho následovníci a rozdělili je do dvou různých kategorií. V první jsou laskavé a hněvivé bytosti ztělesňující různé univerzální role a funkce. Nejznámější z nich jsou Velká bohyně matka, Ničivá bohyně matka, Moudrý stařec, Věčné mládí (Puer Eternus či Puella Eterna), Milenci, Smrt s kosou a Taškář. Jung také objevil, že muži mají ve svém nevědomí zobecněný ženský princip, který nazval Anima. Jejím protějškem, zobecněným představitelem mužského principu v ženském nevědomí, je Animus. Zastoupení nevědomé temné ničivé stránky lidské osobnosti se v Jungově psychologii nazývá stín.
V holotropních stavech mohou všechny
tyto principy ožít jako složitá próteovská
zjevení zhušťující holografickým způsobem
nesčetné osobité příklady toho, co
představují. Jako příklad uvádím svůj
vlastní zážitek ze setkání se světem
archetypů.
V závěru sezení jsem měl vizi obrovského jasně osvětleného jeviště, umístěného kdesi mimo čas a prostor. Mělo krásně zdobenou oponu se složitými vzory, které, jak to vypadalo, znázorňovaly celé dějiny světa. Intuitivně jsem pochopil, že jsem se dostal do Divadla kosmického dramatu, v němž vystupují síly utvářející dějiny lidstva. Stal jsem se svědkem velkolepé přehlídky záhadných postav. Přicházely na jeviště, představovaly se a pomalu odcházely.
Uvědomil jsem si, že vidím zosobněné principy - archetypy, které díky složité vzájemné souhře vytvářejí božskou hru, kterou staří Indové nazvali lila. Byly to próteovské osobnosti soustřeďující v sobě mnoho totožností, mnoho funkcí a dokonce i mnoho scén. Pozoroval jsem je a ony neustále měnily svůj tvar s krajně složitým holografickým sebeprostupováním - byly současně jedinci i množinou. Pochopil jsem, že mají řadu různých významových podob, úrovní a rozměrů, ale nebyl jsem schopen se na nic výlučně soustředit. Každá z těchto postav jako by zároveň představovala podstatu funkce, jakož i veškeré konkrétní projevy principu, který zosobňovala.
Byla tam Mája, magická éterická bytost symbolizující iluzi světa, Anima ztělesňující věčné ženství, Válečník, Mariovi podobná personifikace války a agrese, Milenci zosobňující veškerá sexuální dramata a romance všech věků, královská postava Vládce a Císaře, Poustevník, který se uchýlil do ústraní, nepolapitelný Taškář s mnoha tvářemi a řada dalších. Když
V závěru sezení jsem měl vizi obrovského jasně osvětleného jeviště, umístěného kdesi mimo čas a prostor. Mělo krásně zdobenou oponu se složitými vzory, které, jak to vypadalo, znázorňovaly celé dějiny světa. Intuitivně jsem pochopil, že jsem se dostal do Divadla kosmického dramatu, v němž vystupují síly utvářející dějiny lidstva. Stal jsem se svědkem velkolepé přehlídky záhadných postav. Přicházely na jeviště, představovaly se a pomalu odcházely.
Uvědomil jsem si, že vidím zosobněné principy - archetypy, které díky složité vzájemné souhře vytvářejí božskou hru, kterou staří Indové nazvali lila. Byly to próteovské osobnosti soustřeďující v sobě mnoho totožností, mnoho funkcí a dokonce i mnoho scén. Pozoroval jsem je a ony neustále měnily svůj tvar s krajně složitým holografickým sebeprostupováním - byly současně jedinci i množinou. Pochopil jsem, že mají řadu různých významových podob, úrovní a rozměrů, ale nebyl jsem schopen se na nic výlučně soustředit. Každá z těchto postav jako by zároveň představovala podstatu funkce, jakož i veškeré konkrétní projevy principu, který zosobňovala.
Byla tam Mája, magická éterická bytost symbolizující iluzi světa, Anima ztělesňující věčné ženství, Válečník, Mariovi podobná personifikace války a agrese, Milenci zosobňující veškerá sexuální dramata a romance všech věků, královská postava Vládce a Císaře, Poustevník, který se uchýlil do ústraní, nepolapitelný Taškář s mnoha tvářemi a řada dalších. Když
postavy přecházely po jevišti, ukláněly se
mi, jako by čekaly, že ocením jejich
jedinečný výkon v božské vesmírné hře.
Archetypální postavy druhé kategorie představují různá božstva a démony mající vztah k určitým kulturám, zeměpisným oblastem a dějinným epochám. Například místo univerzálního obrazu Velké bohyně matky se můžeme setkat s některou z jejích forem spojených s konkrétní kulturou, jako jsou Panna Maria, hinduistické bohyně Lakšmí a Párvatí, egyptská Isis, řecká Héra a řada dalších. Obdobně mohou být osobitými příklady Ničivé bohyně matky, kromě malekulanské sviní bohyně popsané v předchozím případě, indická Kálí, předkolumbijská hadí bohyně Koatliku nebo egyptská Sekhmet se lví hlavou. Důležité je znovu zdůraznit, že tyto zážitky nejsou nutně omezeny naším vlastním rasovým a kulturním dědictvím. Mohou vzejít z mytologie kteréhokoli lidského společenství, i z takového, o němž jsme se nikdy ani nedoslechli.
Při mé práci se zvlášť často objevovala setkání či přímo ztotožnění s různými božstvy z odlišných kultur, která byla zabita nebo která se sebeobětovala a později ožila. Tyto postavy představující smrt a zmrtvýchvstání mají sklon objevovat se spontánně v době, kdy proces sebezkoumání dosáhne perinatální úrovně a vezme na sebe podobu psychospirituálního znovuzrození. Mnoho lidí tehdy mívá například vizi ukřižování nebo prožívá ztotožnění s umučeným Ježíšem Kristem na kříži. Výskyt takového motivu u lidí euroamerického původu dává smysl s ohledem na to, jak významnou roli hrálo křesťanství po staletí v západní kultuře.
Pozoroval jsem však řadu intenzivních ztotožnění s Ježíšem při našich holotropních seminářích v Japonsku a Indii. Prožívali je lidé s buddhistickým, šintoistickým či hinduistickým pozadím. Mnoho Anglosasů, Slovanů a Židů se naopak během svých psychedelických nebo holotropních sezení ztotožňovalo se Sivou nebo Buddhou, s egyptským bohem Osirisem, který vstal z mrtvých, se sumerskou bohyní Inannou nebo s řeckými božstvy Persefonou, Dionýsem, Attisem a Adonisem. Ještě větším překvapením byly občasné identifikace s aztéckým božstvem smrti a znovuzrození, Quetzalkoátlem či Opeřeným hadem nebo s jedním z hrdinných dvojčat z mayského Popol Vuh, neboť jde vesměs o božstva vyskytující se v mytologiích, jež nejsou v západním světě obecně známá.
Archetypální postavy druhé kategorie představují různá božstva a démony mající vztah k určitým kulturám, zeměpisným oblastem a dějinným epochám. Například místo univerzálního obrazu Velké bohyně matky se můžeme setkat s některou z jejích forem spojených s konkrétní kulturou, jako jsou Panna Maria, hinduistické bohyně Lakšmí a Párvatí, egyptská Isis, řecká Héra a řada dalších. Obdobně mohou být osobitými příklady Ničivé bohyně matky, kromě malekulanské sviní bohyně popsané v předchozím případě, indická Kálí, předkolumbijská hadí bohyně Koatliku nebo egyptská Sekhmet se lví hlavou. Důležité je znovu zdůraznit, že tyto zážitky nejsou nutně omezeny naším vlastním rasovým a kulturním dědictvím. Mohou vzejít z mytologie kteréhokoli lidského společenství, i z takového, o němž jsme se nikdy ani nedoslechli.
Při mé práci se zvlášť často objevovala setkání či přímo ztotožnění s různými božstvy z odlišných kultur, která byla zabita nebo která se sebeobětovala a později ožila. Tyto postavy představující smrt a zmrtvýchvstání mají sklon objevovat se spontánně v době, kdy proces sebezkoumání dosáhne perinatální úrovně a vezme na sebe podobu psychospirituálního znovuzrození. Mnoho lidí tehdy mívá například vizi ukřižování nebo prožívá ztotožnění s umučeným Ježíšem Kristem na kříži. Výskyt takového motivu u lidí euroamerického původu dává smysl s ohledem na to, jak významnou roli hrálo křesťanství po staletí v západní kultuře.
Pozoroval jsem však řadu intenzivních ztotožnění s Ježíšem při našich holotropních seminářích v Japonsku a Indii. Prožívali je lidé s buddhistickým, šintoistickým či hinduistickým pozadím. Mnoho Anglosasů, Slovanů a Židů se naopak během svých psychedelických nebo holotropních sezení ztotožňovalo se Sivou nebo Buddhou, s egyptským bohem Osirisem, který vstal z mrtvých, se sumerskou bohyní Inannou nebo s řeckými božstvy Persefonou, Dionýsem, Attisem a Adonisem. Ještě větším překvapením byly občasné identifikace s aztéckým božstvem smrti a znovuzrození, Quetzalkoátlem či Opeřeným hadem nebo s jedním z hrdinných dvojčat z mayského Popol Vuh, neboť jde vesměs o božstva vyskytující se v mytologiích, jež nejsou v západním světě obecně známá.
Setkání s těmito archetypálními
postavami bylo velmi působivé a často
přinášelo nové podrobné informace. Musí překročit archetypální obrazy vázané
k vlastní konkrétní kultuře a zaměřit se na
konečný zdroj veškerých forem.
Nejdůležitějším problémem ve světě
náboženství je proto podstata nejvyššího
principu ve vesmíru.
Absolutní Vědomí
Po přímých zážitcích duchovních rozměrů skutečnosti se zdá být naivní, neudržitelnou a absurdní myšlenka, že se mohly vesmír, život a vědomí vyvinout bez účasti vyšší tvůrčí inteligence. Jak jsme však poznali, nestačí zážitky přírody jako oduševnělé bytosti a setkání s archetypálními postavami samy o sobě k tomu, aby plně uspokojily naši duchovní touhu. Pátral jsem proto ve zprávách lidí, s nimiž jsem pracoval, po popisech těch stavů vědomí, jež byly vnímány jako konečné hranice lidského ducha. Snažil jsem se zjistit, jaké zážitky jsou vnímány jako setkání s nejvyšším principem vesmíru.
Je příznačné, že lidé, kteří měli zážitek Absolutna, jenž dokonale uspokojil jejich duchovní touhu, neviděli žádné konkrétní bytosti. Jejich popisy nejvyššího principu poté, co ucítili, že dosáhli cíle svého mystického a filosofického hledání, byly krajně abstraktní a až udivující měrou si navzájem podobné. Ti, kdo o tomto konečném zjevení podali zprávu, se pozoruhodně shodovali v popisech prožitkového charakteru tohoto stavu. Sdělovali, že zážitek nejvyššího principu v sobě obsahoval překročení všech hranic analytického myšlení, veškerých rozumových kategorií a všech omezení běžné logiky.
Po přímých zážitcích duchovních rozměrů skutečnosti se zdá být naivní, neudržitelnou a absurdní myšlenka, že se mohly vesmír, život a vědomí vyvinout bez účasti vyšší tvůrčí inteligence. Jak jsme však poznali, nestačí zážitky přírody jako oduševnělé bytosti a setkání s archetypálními postavami samy o sobě k tomu, aby plně uspokojily naši duchovní touhu. Pátral jsem proto ve zprávách lidí, s nimiž jsem pracoval, po popisech těch stavů vědomí, jež byly vnímány jako konečné hranice lidského ducha. Snažil jsem se zjistit, jaké zážitky jsou vnímány jako setkání s nejvyšším principem vesmíru.
Je příznačné, že lidé, kteří měli zážitek Absolutna, jenž dokonale uspokojil jejich duchovní touhu, neviděli žádné konkrétní bytosti. Jejich popisy nejvyššího principu poté, co ucítili, že dosáhli cíle svého mystického a filosofického hledání, byly krajně abstraktní a až udivující měrou si navzájem podobné. Ti, kdo o tomto konečném zjevení podali zprávu, se pozoruhodně shodovali v popisech prožitkového charakteru tohoto stavu. Sdělovali, že zážitek nejvyššího principu v sobě obsahoval překročení všech hranic analytického myšlení, veškerých rozumových kategorií a všech omezení běžné logiky.
Tento zážitek nebyl omezen obvyklými
kategoriemi trojrozměrného prostoru a
lineárního času, jak je známe z běžného
života. Zahrnoval také veškeré
představitelné polarity v nerozborné
jednotě, čímž překračoval veškeré duality.
Znovu a znovu lidé přirovnávali Absolutno
k zářivému zdroji světla nepředstavitelné
intenzity, i když zdůrazňovali, že se zároveň
lišilo v určitých důležitých vlastnostech od
jakéhokoli světelného zdroje známého ve
hmotném světě. Popis Absolutna jako světla
však naprosto postrádá některé z jeho
podstatných charakteristik, zejména, zeje i
nesmírnou a bezmeznou oblastí vědomí
obdařeného nekonečnou inteligencí a tvůrčí
silou.
Nejvyšší kosmický princip lze prožít dvěma různými způsoby. Někdy se rozplynou nebo jsou drasticky smazány veškeré osobní hranice a my zcela splyneme s božským zdrojem, vytvoříme s ním jednotu a staneme se od něho nerozeznatelnými. Jindy si podržíme pocit samostatné totožnosti a zaujmeme postavení udiveného pozorovatele, jenž je svědkem úžasného tajemství (mystérium tremendum) existence jakoby zvenčí. Anebo můžeme - jako někteří mystici - prožít extázi uchváceného milence při setkání s Milovanou bytostí. Duchovní literatura všech věků je plná popisů obou typů zážitků Božství.
,Jako když můra vletí do plamene a splyne s ním", říkají súfíové. Srí Rama-na Maháriši, indický světec a vizionář, popisuje v jedné ze svých duchovních básní „cukrovou panenku, která si šla do oceánu zaplavat a zcela se v něm rozpustila". Na rozdíl od nich se španělská mystická svatá Tereza z Avily a velký perský transcendentní básník Džaláluddín Rúmí zmiňují o Bohu jako o Milované bytosti. Obdobně bhaktové, indičtí vyznavači jógy lásky, dávají přednost zachování odloučenosti od Božství a vztahu k němu. Nechtějí se stát Šrí Rama-novou cukrovou panenkou, která zcela ztratí svou totožnost v kosmickém oceánu. Velký indický světec a mystik Rámakrišna jednou pateticky zvolal: „Chci cukr ochutnávat, ne se jím stát."
Lidé, kteří měli popsaný zážitek nejvyššího principu, vědí, že se setkali s Bohem. Většina z nich má však pocit, že pojem „Bůh" nevystihuje odpovídajícím způsobem hloubku jejich zážitku, neboť hlavní světová náboženství a kultury tento pojem pokřivily, degradovaly a zdiskreditovaly. I často používané pojmy jako „Absolutní Vědomí" nebo „Univerzální Mysl" jsou, jak se zdá, beznadějně nevhodné k vyjádření nesmírnosti a převratnosti takového setkání. Někteří lidé mají za to, že nejvhodnější reakcí na zážitek Absolutna je mlčení. Pro ně je zcela zřejmé, že „ti, kdo vědí, nemluví, a ti, kdo mluví, nevěda.
Nejvyšší kosmický princip lze prožít dvěma různými způsoby. Někdy se rozplynou nebo jsou drasticky smazány veškeré osobní hranice a my zcela splyneme s božským zdrojem, vytvoříme s ním jednotu a staneme se od něho nerozeznatelnými. Jindy si podržíme pocit samostatné totožnosti a zaujmeme postavení udiveného pozorovatele, jenž je svědkem úžasného tajemství (mystérium tremendum) existence jakoby zvenčí. Anebo můžeme - jako někteří mystici - prožít extázi uchváceného milence při setkání s Milovanou bytostí. Duchovní literatura všech věků je plná popisů obou typů zážitků Božství.
,Jako když můra vletí do plamene a splyne s ním", říkají súfíové. Srí Rama-na Maháriši, indický světec a vizionář, popisuje v jedné ze svých duchovních básní „cukrovou panenku, která si šla do oceánu zaplavat a zcela se v něm rozpustila". Na rozdíl od nich se španělská mystická svatá Tereza z Avily a velký perský transcendentní básník Džaláluddín Rúmí zmiňují o Bohu jako o Milované bytosti. Obdobně bhaktové, indičtí vyznavači jógy lásky, dávají přednost zachování odloučenosti od Božství a vztahu k němu. Nechtějí se stát Šrí Rama-novou cukrovou panenkou, která zcela ztratí svou totožnost v kosmickém oceánu. Velký indický světec a mystik Rámakrišna jednou pateticky zvolal: „Chci cukr ochutnávat, ne se jím stát."
Lidé, kteří měli popsaný zážitek nejvyššího principu, vědí, že se setkali s Bohem. Většina z nich má však pocit, že pojem „Bůh" nevystihuje odpovídajícím způsobem hloubku jejich zážitku, neboť hlavní světová náboženství a kultury tento pojem pokřivily, degradovaly a zdiskreditovaly. I často používané pojmy jako „Absolutní Vědomí" nebo „Univerzální Mysl" jsou, jak se zdá, beznadějně nevhodné k vyjádření nesmírnosti a převratnosti takového setkání. Někteří lidé mají za to, že nejvhodnější reakcí na zážitek Absolutna je mlčení. Pro ně je zcela zřejmé, že „ti, kdo vědí, nemluví, a ti, kdo mluví, nevěda.
Sjednocení s nejvyšším principem lze přímo
prožít v holotropních stavech vědomí,
vymyká se však jakýmkoli snahám o jeho
odpovídající popis či vysvětlení. Jazyk,
kterého používáme ke komunikaci v
běžném životě, prostě na takový úkol
nestačí. Jedinci s tímto zážitkem se shodují
v tom, že jde o cosi nepopsatelného. Slova a
samotná struktura naší řeči jsou až bolestně
nedostatečnými nástroji k popsání jeho
charakteru a rozměrů, a to zejména pro ty,
kterým se tohoto prožitku nedostalo.
I přes uvedené výhrady jsem zařadil zprávu sedmatřicetiletého psychiatra Roberta o jeho zážitku, který pokládal za zážitek nejvyšší konečné reality.
Začátek mého zážitku byl velice náhlý a dramatický. Zasáhl mě kosmický blesk obrovské síly, který roztříštil a zničil mou běžnou skutečnost. Ztratil jsem úplně kontakt s okolním světem - zmizel jako mávnutím kouzelného proutku. Povědomí o mé běžné existenci, o mém životě i jménu se ozývaly jen slabou ozvěnou až na nejzazším okraji mého vědomí jako snové obrazy. Robert... Kalifornie... Spojené státy... planeta Země. Usilovně jsem se snažil rozpomenout na existenci těchto skutečností, ale náhle neměly smysl. Stejně tak se nedostavily archetypální vize božstev, démonů a mytologických oblastí, které hrály rozhodující roli v mých předchozích zážitcích.
V tě době pro mne byla jedinou skutečností vířící energie obrovských rozměrů. Zdála se obsahovat veškeré bytí v naprosto abstraktní formě. Měla zář myriády sluncí a přesto to nebylo kontinuum jakéhokoli světla, které jsem znal ze svého všedního života. Jako by šlo o čiré vědomí, inteligenci a tvůrčí energii překračující veškeré polarity. Bylo to nekonečné i konečné, božské i démonické, hrůzyplné i extatické, tvůrčí i ničivé... toto všechno mělo v sobě, ale i mnoho dalšího. Pro to, čeho jsem byl svědkem, mi chyběly pojmy i kategorie. Nedařilo se mi udržet si pocit odděleného bytí tváří v tvář takové síle. Moje běžná totožnost byla na padrť, rozplynula se — zdroj i já jsme se stali jednotou. Čas pozbyl jakýkoli význam. Ohlížím-li se zpět, domnívám se, že jsem musel zažít stav dharmakáji, čirého zářícího Prasvětla, které se podle Tibetské knihy mrtvých, Bardo Thódol, objevuje v okamžiku smrti.
I přes uvedené výhrady jsem zařadil zprávu sedmatřicetiletého psychiatra Roberta o jeho zážitku, který pokládal za zážitek nejvyšší konečné reality.
Začátek mého zážitku byl velice náhlý a dramatický. Zasáhl mě kosmický blesk obrovské síly, který roztříštil a zničil mou běžnou skutečnost. Ztratil jsem úplně kontakt s okolním světem - zmizel jako mávnutím kouzelného proutku. Povědomí o mé běžné existenci, o mém životě i jménu se ozývaly jen slabou ozvěnou až na nejzazším okraji mého vědomí jako snové obrazy. Robert... Kalifornie... Spojené státy... planeta Země. Usilovně jsem se snažil rozpomenout na existenci těchto skutečností, ale náhle neměly smysl. Stejně tak se nedostavily archetypální vize božstev, démonů a mytologických oblastí, které hrály rozhodující roli v mých předchozích zážitcích.
V tě době pro mne byla jedinou skutečností vířící energie obrovských rozměrů. Zdála se obsahovat veškeré bytí v naprosto abstraktní formě. Měla zář myriády sluncí a přesto to nebylo kontinuum jakéhokoli světla, které jsem znal ze svého všedního života. Jako by šlo o čiré vědomí, inteligenci a tvůrčí energii překračující veškeré polarity. Bylo to nekonečné i konečné, božské i démonické, hrůzyplné i extatické, tvůrčí i ničivé... toto všechno mělo v sobě, ale i mnoho dalšího. Pro to, čeho jsem byl svědkem, mi chyběly pojmy i kategorie. Nedařilo se mi udržet si pocit odděleného bytí tváří v tvář takové síle. Moje běžná totožnost byla na padrť, rozplynula se — zdroj i já jsme se stali jednotou. Čas pozbyl jakýkoli význam. Ohlížím-li se zpět, domnívám se, že jsem musel zažít stav dharmakáji, čirého zářícího Prasvětla, které se podle Tibetské knihy mrtvých, Bardo Thódol, objevuje v okamžiku smrti.
Robertovo setkání s Nejvyšším principem
trvalo asi dvacet minut našeho času, byť pro
něho po celou tu dobu čas jako smysluplný
rozměr neexistoval. Během té doby neměl
žádný kontakt s okolím a nebyl schopen
slovní komunikace. Poté začal pomalu
prožívat postupný návrat do běžné
skutečnosti a napsal o tom: Po tom, co mi připadalo jako věčnost, se
začaly v mém prožitkovém poli formovat
konkrétní snové obrazy a vjemy. Náhle jsem
měl pocit, že skutečně kdesi existuje cosi
jako zeměkoule s velkými kontinenty a
určitými zeměmi, ale všechno mi připadalo
velice vzdálené a neskutečné. Postupně
přede mnou vykrystalizoval obraz Spojených
států a Kalifornie. Později jsem dosáhl
spojení se svou běžnou totožností a v mysli
se mi začaly promítat prchavé obrazy z mého
současného života. Nejdřív byl kontakt se
skutečností krajně mlhavý. Chvíli jsem si
myslel, že umírám a že prožívám bardo,
přechodný stav mezi současným životem a
příštím vtělením, jak jej popisují tibetské
texty.
Jak se obnovoval můj kontakt s běžnou skutečností, dosáhl jsem bodu, kdy mi bylo jasné, že tento zážitek přežiji. Ležel jsem na pohovce s pocitem extáze a posvátné hrůzy z toho, co mi bylo zjeveno. Na tomto pozadí se mi promítaly různé dramatické situace, knimž došlo v různých částech světa v průběhu staletí. Vypadalo to, jako by šlo o scény z mých dřívějších inkarnací, z nichž mnoho bylo nebezpečných a bolestných. Ruku v ruce s tím se mi začaly škubat a zachvívat skupiny svalstva, tělo mne bolelo a umíralo v různých situacích. Přestože se v mém těle odehrávala karmická historie, nacházel jsem se ve stavu hluboké blaženosti a dokonalého odpoutání od těchto dramat. Po řadu následujících dní bylo pro mne hračkou dosáhnout při meditaci stavu míru a vyrovnanosti. Jsem si jist, že tento zážitek bude mít trvalý vliv na můj život. Je přece nemožné, aby se člověku dostalo takového zážitku, a přitom se ho hluboce nedotkl a nezměnil ho.
via Stanislav Grof Kosmická hra
Jak se obnovoval můj kontakt s běžnou skutečností, dosáhl jsem bodu, kdy mi bylo jasné, že tento zážitek přežiji. Ležel jsem na pohovce s pocitem extáze a posvátné hrůzy z toho, co mi bylo zjeveno. Na tomto pozadí se mi promítaly různé dramatické situace, knimž došlo v různých částech světa v průběhu staletí. Vypadalo to, jako by šlo o scény z mých dřívějších inkarnací, z nichž mnoho bylo nebezpečných a bolestných. Ruku v ruce s tím se mi začaly škubat a zachvívat skupiny svalstva, tělo mne bolelo a umíralo v různých situacích. Přestože se v mém těle odehrávala karmická historie, nacházel jsem se ve stavu hluboké blaženosti a dokonalého odpoutání od těchto dramat. Po řadu následujících dní bylo pro mne hračkou dosáhnout při meditaci stavu míru a vyrovnanosti. Jsem si jist, že tento zážitek bude mít trvalý vliv na můj život. Je přece nemožné, aby se člověku dostalo takového zážitku, a přitom se ho hluboce nedotkl a nezměnil ho.
via Stanislav Grof Kosmická hra