O život můžeme přijít různě, smrt je jen jednou z možností


To co se běžným lidem jeví jako reálné, hodnotné a normální, čarodějové považují za klamné, bezvýznamné a směšné. Je-li pro běžného člověka smrt nepřítelem a hrozbou, pro čaroděje je smrt nejlepším pomocníkem a jediným protivníkem hodným souboje. Je-li pro běžného člověka denní realita skutečnější než sen, čaroděj tvrdí opak, protože je schopen sny měnit a vyvíjet. Spoléhá-li běžný člověk na rozum a logiku světa, čaroděj se tomu vysměje, protože celá logika je pouze jakýmsi popisem, který nám byl od dětství vnucován, a který jsme nakonec přijali za svůj, a rozum je jen omezující překážkou, jíž je nutno překročit, abychom došli skutečného poznání. Běžný člověk se snaží něčeho dosáhnout, někým být a něco po sobě zanechat; čaroděj naopak usiluje být nikým, nepovšimnut a beze stopy zmizet z tohoto světa. Běžný člověk často mění své slovo, ale smrt je pro něj nezměnitelná. Čarodějovo slovo je dané jednou provždy, zato může manipulovat se svou smrtí. Chápe li běžný člověk svět a předměty v něm jako věci, jež existují samy o sobě, čaroděj vše považuje za vlnění energie; věci i svět existují jen proto, že je zde někdo, kdo je tak vnímá. A jednou z hlubokých pravd čarodějů je fakt, že s vnímáním může být nepředstavitelně manipulováno.

Člověk si při narození s sebou přináší určité množství síly, kterou však obyčejně promrhá na světské věci a zemře tak nevědomý - nebo spíše ještě nevědomější, než se narodil. Spousta neviditelných, leč skutečných věcí pro něj neexistuje, protože nemá dost síly je vnímat, poznat, ovládat. Proto se mu také příběhy a učení čarodějů jeví jako nesmyslné bláboly. Bojovník však neplýtvá svou silou. Naopak ji podle starých osvědčených pravidel poznává, loví, krotí a rozmnožuje. A uspěje-li na svém lovu, stává se člověkem poznání. První, co musí udělat každý, kdo chce být bojovníkem, je uspořádat svůj život tak, aby se stal přístupným síle. To především znamená zbavit se všech nesmyslných činností, dát svému životu pevný cíl, osvojit si disciplínu bez doktríny a spoustu nových zvyků, které jeho život učiní silným a neotřesitelným, aby mohl dospět k životnímu zlomu, k jakémusi čarodějnému satori - do bodu, v němž zastaví svět a nechá jej zkolabovat. K rysům bojovníka nezbytně patří osvojení si zodpovědnosti za všechny své činy, poněvadž vše, co jsme v životě udělali, se k nám tím či oním způsobem vrátí. Mám-li to stále na zřeteli, jednám vždy tak, abych svého jednání nemusel v budoucnu litovat; abych se jednoho dne nedostal před nepřekročitelnou překážku, která je výsledkem mých minulých činů. Pomocnou technikou k tomu je i smazání osobní historie. Bojovník se vždy snaží být neznámým a nepovšimnutým, pokud nemá dobrý důvod k opaku. Běžný člověk se musí v každém okamžiku vyrovnávat s přítomností i minulostí, kterou za sebou vleče jako svou osobní historii - musí být stále sám sebou. Bojovník naopak utíká z místa na místo, až už se nenajde jediný člověk, který by ho doopravdy znal, který by znal jeho minulost. V tom okamžiku bojovník smazal svoji osobní historii. Sám a podle okolností si určuje, kým chce být, odkud a kam jde, a ať řekne o sobě cokoli, není to lež, protože není nikdo, kdo by to vyvrátil. Je volný jako pták a čelí pouze přítomnosti, v roli, kterou si sám vybral.




Ve světě v kterém loví smrt, není čas na lítost a pochybnosti. Existuje jen čas k rozhodování. Nezáleží na tom, jaká ta rozhodnutí jsou. Nic nemůže mít větší či menší důležitost než to ostatní. Ve světě, kde smrt je lovec, nejsou malá či velká rozhodnutí. Jsou jenom rozhodnutí, která bojovník musí učinit tváří v tvář své neodvratitelné smrti.
Carlos Castaneda

Aby dal bojovník svým činům váhu, aby dokázal správně rozlišit, který čin udělat a který ne a jakou cestou se má dát, bere si před každým jednotlivým aktem za poradce smrt. Tím jeho konání nabývá pravé síly a dostává řádný směr, neboť rádce - smrt - mu říká, že život se může skončit každým okamžikem, a tento pocit dává každému bojovníkovu činu punc poslední bitvy na Zemi. Proto bojovník nemůže být ničím překvapen a zaskočen. Vše je pro něho poslední pozemskou bitvou, a proto je vždy a všude připraven zaujmout své poslední útočiště. Stálé vědomí vlastní smrtelnosti a dočasnosti je vynikajícím rádcem. Předně nutí bojovníka, aby nic nebral příliš vážně, a pomáhá mu zbavit se pocitu sebedůležitosti. Pocit vlastní důležitosti je největší překážkou na cestě poznání. Je nutno jej všemi prostředky vykořenit. Jen tak se lze na všechny věci dívat nezaujatě a správně. A také až po ztrátě sebedůležitosti se člověk stává skutečným přínosem pro druhé. Člověk jdoucí po cestě by měl stále mít v sobě pokoru bojovníka, který se před každým skloní, ale nikdo jej neohne - a zároveň ovšem nikomu nedovolí, aby se před ním ohýbal. Chce li být člověk přístupný síle, musí se naučit ji lovit. Musí se naučit rozpoznávat, jak a kdy se síla projevuje, a udělat z ní svoji kořist. Svět se pro bojovníka musí stát jeho loveckým revírem. A každý řádný lovec zná praktiky a zvyky všeho, co loví, a on se musí učinit nedostupným, nepředvídatelným a musí zrušit všechny své životní rutiny, aby se sám nestal kořistí. Celá tato řada rysů člověka poznání kulminuje osvojením si duše bojovníka: konečným pochopením, že to, co v životě prožíváme, nezpůsobil nikdo jiný, než my sami, že každému se vše děje jen proto, že si to sám vybral - je zde a v této pozici proto, že sem celý život směřoval. Mít duši bojovníka znamená mít nad sebou plnou kontrolu a zároveň v tom stejném okamžiku sám sebe opustit. Bojovník počítá se vším. To je kontrola. Když jeho kalkulace končí, uvolní se a nechá skrze sebe jednat sílu. Spustí vše, co v sobě má, vše, co se naučil, bez ohledu na cokoli. To je opuštění. Nikdo ho nepřiměje jednat proti jeho nejlepšímu soudu. I když je bojovník zraněn, nikdy není uražený, smutný či sebelítostivý. Pro bojovníka není ze strany druhých lidí nic nepříjemného, protože v jeho duši jsou si všechny věci rovny - lidé, zvířata, předměty, přírodní jevy. Ve všem vidí tutéž kosmickou sílu.
Zdroj: Gato, Učení Nagualů


Mellen-Thomas Benedict je umělec, který přežil zážitek blízké smrti v r. 1982. Byl mrtev více než hodinu a půl. Během této doby vystoupil ze svého těla a šel do světla. Protože se zajímal o vesmír, byl vzat daleko do vzdálených hlubin existence, a dokonce za, do energetické pustiny nicoty za velký třesk. Významný výzkumník zážitků blízké smrti dr. Kenneth Ring řekl: „Jeho příběh je jedním z nejpozoruhodnějších, se kterými jsem se setkal při svém rozsáhlém výzkumu zkušeností blízké smrti.“



Příběh zážitku blízké smrti Mellen-Thomase Benedicta

V r. 1982 jsem zemřel na rakovinu. Můj stav nebyl operovatelný. Zvolil jsem si neprojít chemoterapií. Bylo mi dáno šest až osm měsíců života. Předtím jsem byl stále zoufalejší kvůli jaderné krizi, ekologické krizi a tak dále. Dospěl jsem k víře, že příroda udělala chybu – že jsme pravděpodobně rakovinným organismem na planetě. A to mne nakonec zabilo. Před mým zážitkem blízké smrti jsem vyzkoušel všechny možné alternativní léčebné metody. Nepomohla žádná. Takže jsem se rozhodl, že je to mezi mnou a bohem. Nikdy jsem opravdu boha neuznával. Ani jsem se nezabýval nějakou spiritualitou. Ale má blížící se smrt mi poslala na cestu hledání více informací o spiritualitě a alternativní léčbě. Přečetl jsem různá náboženství a filosofie. Daly mi naději, že na druhé straně něco existuje. Neměl jsem žádné zdravotní pojištění, takže úspory mé ženy zmizely přes noc na testy. Nechtěl jsem do toho zatáhnout svoji rodinu, a tak jsem se rozhodl vypořádat se s tím sám. Skončil jsem v hospicu s andělem - svou pečovatelkou, které budu říkat „Anne“. Stála při mně ve všem, co následovalo.

Do světla

Vzbudil jsem se ve 4:30 ráno a věděl jsem, že je to ono. Umíral jsem. Zavolal jsem pár přátelům a řekl jim sbohem. Probudil jsem Anne a přiměl ji slíbit, že mé mrtvé tělo zůstane nedotčeno po šest hodin, protože jsem četl, že když zemřete, dějí se různé zajímavé věci. Opět jsem usnul. Další věcí, kterou si pamatuji, bylo, že jsem byl zcela při vědomí a vstával. Přesto mé tělo leželo v posteli. Zdálo se, že jsem obklopen temnotou, přesto jsem mohl vidět místnost v domě, a střechu a dokonce i pod dům. Svítilo světlo. Obrátil jsem se k němu a byl jsem si vědom jeho podobnosti tomu, co další popsali v zážitcích blízké smrti. Bylo to nádherné a reálné, lákavé. Chtěl jsem jít ke světlu, jak bych asi chtěl jít do ideální náruče mé matky nebo otce. Jak jsem se vydal ke světlu, věděl jsem, že když do světla půjdu, budu mrtev. Takže jsem řekl/cítil: „Počkejte prosím. Rád bych si předtím, než půjdu, s vámi promluvil.“ Celý zážitek se zastavil. Objevil jsem, že tento zážitek řídím. Má žádost byla splněna, rozmlouval jsem se světlem. To je nejlepší způsob, jakým to mohu popsat. Světlo se změnilo na různé postavy, jako Ježíš, Buddha, Krišna, archetypální obrazy a znamení. Zeptal jsem se jakousi telepatií: „Co se tu děje?“ Byly mi přeneseny informace, že naše víra utváří jakousi zpětnou vazbu, které se nám dostává. Pokud jste buddhista nebo katolík nebo fundamentalista, dostanete zpětnou vazbu vašich vlastních obrazů. Začal jsem si být vědom matice vyššího já, kanálu ke zdroji. Všichni máme vyšší já, nebo část nadduše naší bytosti, kanál. Všechna vyšší já jsou spojena jako jedna bytost. Všichni lidé jsou spojeni jako jedna bytost. Byla to ta nejkrásnější věc, kterou jsem kdy viděl. Bylo to jako všechna láska, kterou jste kdy chtěli, byl to ten druh lásky, která léčí, uzdravuje, regeneruje. Byl jsem připraven v tu chvíli jít. Řekl jsem: „Jsem připraven, vezměte si mne.“ Pak se světlo změnilo na nejnádhernější věc, kterou jsem kdy viděl: mandalu lidských duší na této planetě. Viděl jsem, že jsme nejnádhernější stvoření – elegantní, exotická… vše. Nedokážu prostě říct dostatečně, jak to změnilo můj názor na lidské bytosti, během okamžiku. Řekl jsem/pomyslel si/cítil: „Ach bože, nevěděl jsem.“ s údivem jsem zjistil, že v žádné duši neexistuje žádné zlo. Lidé mohou dělat strašlivé věci kvůli nevědomosti a nedostatku, ale žádná duše není zlá. “Co všichni lidé hledají – co je vyživuje – je láska,“ řeklo mi světlo. „Co lidi deformuje je nedostatek lásky.“ Odhalení pokračovala a pokračovala. Zeptal jsem se: „Znamená to, že lidstvo bude spaseno?“ Jako zvuk trumpety se sprškou rotujících světel světlo „promluvilo“ a řeklo: „Zachraňujete se, vykupujete z léčíte se sami. Vždy jste tak dělali a dělat budete. Byli jste stvořeni s mocí tak činit před počátkem světa.“ V tom okamžiku jsem pochopil, že jsme již byli spaseni. Poděkoval jsem světlu boha z celého srdce. Nejlepší věcí, která ze mne mohla vyjít, bylo: „Ach drahý bože, drahý vesmíre, drahé velké já, miluji svůj život.“ Zdálo se, že mne světlo vdechlo ještě hlouběji, absorbovalo mne. Vstoupil jsem do další sféry, opravdovější než ta minulá, a byl jsem si vědom enormního proudu světla, velkého a plného, hlubokého. Zeptal jsem se, co to bylo. Světlo odpovědělo: „To je řeka života. Napij se této manové vody, aby naplnila tvé srdce.“ Pil jsem zhluboka, v extázi.

Pustina nicoty

Náhle se zdálo, že na tomto proudu života rychle mizím od planety. Viděl jsem Zemi odlétat. Sluneční soustava prosvištěla kolem a zmizela. Letěl jsem středem galaxie, absorboval cestou více znalostí, dozvěděl jsem se, že tato galaxie – a celý vesmír – je plná mnoha různých druhů života. Viděl jsem mnoho světů. Nejsme ve vesmíru sami. Zdálo se, jako by všechna stvoření ve vesmíru proletěla kolem mne a zmizela ve světelné tečce. Pak se objevilo druhé světlo. Jak jsem procházel do druhého světla, mohl jsem vnímat navždy, mimo nekonečno. Byl jsem v pustině, v přistvoření, počátku času, prvním slovu nebo vibraci. Odpočíval jsem v oku stvoření a zdálo se, že jsem se dotkl tváře boha. Nebyl to náboženský pocit. Byl jsem prostě jedním s absolutním životem a vědomím. Jel jsem po proudu přímo do středu světla. Cítil jsem se obklopen/pohlcen světlem, jak mne opět nabíralo svým nádechem. A zjevná byla pravda, že neexistuje žádná smrt; že nic se nerodí a nic neumírá; že jsme nesmrtelné bytosti, součást přirozeného živého systému, který se recykluje do nekonečna. Trvalo by mi roku vstřebat zážitek pustiny. Bylo to méně než nic, přesto větší, než cokoliv. Stvoření je bůh zkoumající božské já prostřednictvím všemožných představitelných způsobů. Prostřednictvím každého kousku vlasu na vaší hlavě, prostřednictvím každého listu na každém stromě, prostřednictvím každého atomu. Bůh zkoumá božské já. Viděl jsem vše jako já všeho. Bůh je tu. O tom to celé je. Vše se skládá ze světla; vše je živé.

Světlo lásky

Nikdy mi nebylo řečeno, že se musím vrátit. Prostě jsem věděl, že se vrátím. Bylo to pouze přirozené, podle toho, co jsem viděl. Jak jsem se začal vracet do životního cyklu, nikdy mi nepřišlo na mysl, ani mi nebylo řečeno, že bych se měl vrátit do stejného těla. Nezáleželo na tom. Měl jsem naprostou důvěru ve světlo a životní proces. Jak se proud spojil s velkým světlem, požádal jsem, abych nikdy nezapomněl odhalení a pocity toho, co jsem zjistil na druhé straně. Smýšlel jsem o sobě jako o lidské bytosti a byl jsem šťasten, že jí jsem. Podle toho, co jsem viděl, bych byl šťasten, kdybych byl v tomto vesmíru atomem. Atomem. Takže být lidskou součástí boha… to je nejfantastičtější požehnání. Je to požehnání mimo naše nejdivočejší představy o tom, co může požehnání být. Pro každičkého z nás je být lidskou součástí této zkušenosti nádherné, velkolepé. Každičký z nás, nehledě na to, kde jsme, ždímáni či ne, je požehnáním pro planetu, přesně tam, kde jsme. Takže jsem prošel procesem reinkarnace a očekával jsem, že budu někde dítětem. Ale reinkarnoval jsem se zpět do tohoto těla. Když jsem otevřel oči, byl jsem velmi překvapen, že jsem zpět v tomto těle, zpět v místnosti s někým, kdo na mne dohlíží, se slzami v očích. Byla to Anne, má pečovatelka z hospicu. Našla mě mrtvého třicet minut předtím. Nevíme, jak dlouho jsem byl mrtev, pouze že mne našla před třiceti minutami. Ctila mé přání, aby mé nově mrtvé tělo nechala o samotě. Může dosvědčit, že jsem byl opravdu mrtev. Nebyl to zážitek blízké smrti. Věřím, že jsem pravděpodobně zažil smrt samotnou, nejméně hodinu a půl. Když jsem se probudil a viděl venku světlo, zmateně jsem se pokusil k němu jít, ale vypadl jsem z postele. Slyšela hlasité „žuchnutí“, vběhla dovnitř a našla mne na podlaze. Když jsem se vzpamatoval, byl jsem překvapen a vyděšen tím, co se stalo. Zprvu jsem na zážitek neměl žádné vzpomínky. Neustále jsem vypadával z tohoto světa a neustále se ptal: „Žiju?“ Tento svět se zdál být více snem, než to, co se stalo. Během tří dnů jsem se opět cítil normálně, jasněji, přesto jinak, než předtím. Mé vzpomínky na cestu se vrátily později. Ale po svém návratu jsem nemohl najít u žádné lidské bytosti, kterou jsem kdy viděl, nic špatného. Před svoji smrtí jsem odsuzoval, věřil, že lidé jsou velmi podělaní. Všichni, až na mne. Asi o tři měsíce později mi jeden přítel řekl, že bych se měl nechat otestovat na rakovinu. Takže jsem tam šel. Cítil jsem se zdravě. Stále si pamatuji, jak lékař na klinice vypadal „před“ a „po“ testech. Řekl: „Nemohu najít žádnou známku rakoviny.“ Vypadal nezaujatě. Ale na mne to dojem udělalo. Věděl jsem, že je to zázrak.

Poučení

Zeptal jsem se boha: „Jaké je nejlepší náboženství na planetě? Které je správné?“ Bůh řekl s velkou láskou: „Nezáleží na tom.“ Jaká to neuvěřitelná slušnost. Nezáleží na tom, jakého jsme vyznání. Náboženství přicházejí a odcházejí. Mění se. Buddhismus zde nebyl vždy. Katolicismus tu nebyl vždy, a všechna jsou o tom stát se osvíceným. Do všech systémů nyní přichází více světla. Mnozí budou vzdorovat a bojovat o to, jedno náboženství proti jinému, a budou věřit, že mají pravdu. Když bůh řekl: „Nezáleží na tom,“ pochopil jsem, že se musíme starat my, protože jsme starostlivé bytosti. Zdroj nezajímá, jestli jste protestant, buddhista nebo žid. Každý je odrazem, aspektem celku. Přeji si, aby to všechna náboženství pochopila a nechala se na pokoji. Není to konec jednotlivých náboženství, ale žijte a nechte žít. Každý má jiný pohled a vše se to přičítá k velkému obrazu. Přešel jsem na druhou stranu se spoustou strachu ohledně toxických odpadů, jaderných raket, populační exploze, deštných pralesů. Vrátil jsem se a miloval každý problém. Miluji jaderné odpady. Miluji hřibový oblak. Je to ta nejsvětější mandala, kterou jsme do dnešního dne kdy manifestovali, jako archetyp. Více než jakékoliv náboženství nebo filosofie na Zemi, tento strašlivý, nádherný mrak nás všechny náhle svedl dohromady, na novou úroveň vědomí. Když víme, že možná můžeme vyhodit planetu do vzduchu padesátkrát, konečně pochopíme, že jsme nyní všichni spolu. Po jistou dobu muselo vybuchovat více bomb, aby se do nás dostaly. Pak jsme začali říkat: „Už to nepotřebujeme.“ Nyní jsme v podstatě v bezpečnějším světě, než jsme kdy byli, a bude ještě bezpečnější. Takže jsem se vrátil a miloval toxické odpady, protože nás svedly dohromady. Tyto věci jsou tak velké. Mýcení deštných pralesů se zpomalí, a za padesát let bude na planetě více stromů, než jak tomu bylo dlouhou dobu. Když se zabýváte ekologií, dělejte to; jste součástí systému, který se stává povědomým. Dělejte to vší silou, ale nebuďte deprimovaní nebo sklíčení. Země se nachází v procesu své domestikace, a my jsme buňkami těla. Nárůst populace se dostává velmi blízko optimálnímu množství energie, která způsobí posun ve vědomí. Tento posun ve vědomí změní politiku, peníze, energii. Velká záhada života má málo společného s inteligencí. Vesmír není intelektuálním procesem. Intelekt pomůže; ale naše srdce jsou naši moudřejší částí. Od svého návratu jsem zažíval světlo spontánně. Naučil jsem se, jak se do toho prostoru dostat ve své meditaci téměř kdykoliv. Můžete to dělat také. Nemusíte nejdříve zemřít. Jste na to již vybaveni. Tělo je nejnádhernější světelnou bytostí, která existuje. Tělo je vesmír neskutečného světla. Nepotřebujeme rozmlouvat s bohem; bůh již komunikuje s námi v každém okamžiku!
Zdroj: near-death.com
Mellen-Thomas Benedict