Zvuk je základní tvořivou i ničivou silou celého Vesmíru. Harmonické rezonance staví překrásné obrazce uspořádání a bytí v Řádu, jež jsou následně rozmetány a přeskládány do nových a nových kompozic podle frekvence kmitající energie. Souzvuk plodí soulad, přeskupujíc hmotné částice do nových harmonických uskupení. Středem zvuku je ticho. Je to přesně to místo, jež podle tibetské sakrální terminologie, leží uprostřed hromu a bývá zobrazováno pomocí diamantové čtyřramenné vajry. Zvuk vychází z tohoto středového místa ticha a do něj se také navrací. Jde o prazáklad tvořivé síly Univerza, jejímž nosičem je světlo. To se stává poslem zjevných obrazů odrazu skutečnosti, jež jsme se naučili vnímat ve viditelné rovině jako realitu.
ॐ
Esoterika vychází z odpovídajícího pochopení, když v tom, co je pevné, vidí hmotný živel země, v tom, co je kapalné, duševní živel vody, a v tom, co je plynné, duchovní živel vzduchu. Rovina kmitání se od tělesného směrem k duchovnímu zvyšuje. Tělo jako výraz hmotného světa má nejnižší frekvenci kmitání, duševní rovina střední a duchovní nejvyšší. Abychom tedy vyzvedli na duševní rovinu téma, které jako tělesný symptom kleslo na nejnižší rovinu kmitání, musí být přivedena energie. Ještě více energie je nutné k tomu, aby se téma dostalo na duchovní rovinu. Tato energie musí být dodána formou uvědomění a záměrem.
Boltec vnější část ucha, má přijímající ženskou formu. Tam, kde je oko přístupné aktivní kontrole, poslouchá ucho pasivnější zákon. Zůstává vždy otevřené, i v noci, v ženské polovině, nelze je řídit a kontrolovat a podle toho se také může méně koncentrovat. Proto přirozeně neexistuje ani žádný bod nejostřejšího slyšení. Zatímco oko libovolně zatmívá skutečnost a v zásadě je omezeno na její jednu polovinu, na právě dané zorné pole, ucho nemůže vypnout, a je proto informováno stále a rozsáhleji. I když si zdřímneme a ležíme přitom na jednom uchu, zůstává bdělé ještě druhé ucho. Okruh frekvencí vnímaný na elektromagnetické škále daleko přesahuje okruh, který vnímá oko. To, že ušní boltec nemá ve srovnání s očním víčkem takovou pohyblivost, rovněž zdůrazňuje pasivnější povahu tohoto smyslu, který je umístěn typicky nikoli uprostřed jako oči, nýbrž na okrajích obličeje. Pozorně někoho vyslyšíme nebo nastavujeme uši, zatímco pohledy pouze vrháme kolem sebe. Skutečnost, že zvířata jsou schopna hýbat ušima a i někteří lidé mají ještě rudimentární aktivní schopnost hýbat boltci, dává tušit, že tuto schopnost jsme v průběhu vývoje zanedbávali, a tedy ztratili. Pouze v přeneseném smyslu jsme ještě schopni nastražit uši. Jak daleko jsme došli, to snad dokládá fakt, že schopnost hýbat ušima dnes považujeme za komickou, nepohyblivé oči jsou vsak pro nás tragédie. Rozdílné hodnocení těchto dvou smyslu se projevuje i v tom, že se stále spoléháme na naše vidění, ale jen zřídka jsme jedno velké ucho, ba zapomněli jsme téměř naslouchat druhým.
Důležitějším znakem ucha než jeho boltec ve tvaru mušle je jeho vlastní sluchový orgán ve vnitřním uchu ve formě hlemýždě. Obraz spirály je prastarým symbolem, který se na rozdíl od přímek blíží skutečnosti mnohem více. Na místě vzniku nové hmoty, v oblasti ze všech nejmenší, atomoví fyzici odhalili jeho signaturu. Astrofyzikové se s ní setkávají v obrovských rozměrech vesmíru jako se spirální mlhovinou, v dědičné látce DNK jí jsou na stopě molekulární biologové a psychoterapeuti ji znají jako spirálu, jíž začíná kruh života při početí a jíž se život na konci uzavírá, když duše opět opouští tělo. Vnímání ucha se tedy může blížit skutečnosti, především když uvážíme, že ve stvoření se vše zakládá na zvuku.
„Náda brahma, svět je zvuk.“ C. G. Carus řekl:
„Vnitřní ucho smíme označit za nejdůležitější a nejvýznamnější orgán psychického vývoje.“ Schopenhauer a Kant poukazují na vztah ucha k času, který odedávna měříme podle pohybu hvězd jejich „kruhové“ oběžné dráhy jsou ve skutečnosti spirály. „Život je rytmus“, uvedl Rudolf Steiner, a protože i čas probíhá rytmicky, je úzce spjat s naším životem. Očima vidíme povrch světa, fenomény. Svýma ušima však nasloucháme do hloubi ke kořenům našeho života. Potud jsou „fenomenální“ oči v protikladu k „radikálním“ (lat, radix kořen) uším. To nedělá uši principiálně lepšími, než jsou oči, ukazuje to však, že je používáme jiným, hlubším způsobem. Vztah obou předních smyslových orgánů se zřetelně odráží v mezilidských vztazích. Vidíme se a nasloucháme si navzájem. Zrakem navazujeme kontakt, nasloucháním se učíme vzájemně si rozumět. O kolik hlouběji se nás dotýká sluch, ukazují reakce na oslepnutí a nedoslýchavost. Na základě panujícího hodnocení považujeme oslepnutí za mnohem horší, V praxi se však ukazuje, že je snesitelné snadněji. Se sluchem ztrácíme společný rytmus a tím i pocit sounáležitosti se světem a z toho plynou psychické poruchy až po deprese. Hluchota jde ruku v ruce s necitlivostí. Člověk se „dělá hluchým“, aby se ho téma netýkalo, nebo je „hluchý ke všem prosbám“. Význam sluchu dokládá německé přísloví: „Kdo nechce poslouchat, musí pykat.“
Přijdeme-li o sluch, žijeme ve světě bez zvuku. Je to pocit vyvrženosti, pocit outsidera v nejhorším smyslu, který lze duševně sotva snést. Jako je na počátku stvoření zvuk, slyší i každá bytost od začátku tlukot mateřského srdce. Jak důležitá je tato akustická pupeční šňůra, cítí každá matka, která si své zneklidněné dítě spontánně a intuitivně přitiskne na srdce. Při kojení je to nikoli v neposlední řadě tento důvěrný zvuk, který dítě uklidňuje. Tento fenomén vidíme na každé kachní rodince. Matka nepřetržitě káchá, a dokud ji mláďata slyší, je všechno v pořádku. Jakmile se káchání zeslabuje, je čas k návratu. V ohluchnutí, příp. v nedoslýchavosti je odkaz na to, abychom přestali poslouchat směrem ven a očekávat odtud odpovědi. Nemáme již poslouchat vnější, nýbrž vnitřní hlas, na který jsme obrazem nemoci upozorňováni. Máme najít vnitřní rytmus. Přirozeně je to úkol zralejšího věku, a proto tento obraz nemoci zasahuje především starší lidi. Kdo se v pokročilém věku orientuje dále pouze směrem ven, musí počítat s tím, že osud bude jeho chybu korigovat. To se může stát uzavřením vnějších uší. Vlastní vnitřní hlas stejně jako hlas Boží jsou slyšet nezávisle na fyzických uších a zůstávají v extrémním případě naším jediným spojením. Můžeme to prožívat jako drama nebo šanci. Zde bychom mohli pomyslet na skladatele Beethovena a Smetanu, kteří navzdory vnějšímu ohluchnutí skládali a vnitřně také slyšeli božskou hudbu.
