Moje vzpomínka letí nad ztichlou noční krajinou. Ani vánek nepohne se. Ani stébelko nezachvěje se přicházející zimou. Sen ptáka, přirostlého ke koruně stromu, probudí mě - zpívá o tom, že zůstanu li probuzený, zůstanu naživu. Navždy v přítomnosti, vyrostlé z prázdnoty 'nikdy'.
Letím nad tou noční krajinou, o které tuším jen to, že mě to vždycky táhlo na východ, protože vstříc novému. Po každé noci příjde den, po každém dni sen. Vidím, spíš než tuším, co příjde nevím. A tak letím, odevzdaný, sám, ve spojení snad.
Nad horami přeletím. Jim zanechám svou poslední vzpomínku, protože jsou bránou do života věčného - amen, sakra, pravím si - a v tom ucítím na tváři záchvěv Orla. Není vidět, ale je tu. V jeho přítomnosti, můj čas jakoby lehce pokulhával a ztrácel. Vědomí dotklo se vědomí. Čistá plocha přímého spojení, co nejdřív bolí a potom nechá běžet. Nechám se jít. Aha, to je řešení té hádanky - "Dvanáct rohů, žádnou nohu, žádné ucho, oko, nic!" - nechám se jít, nechám se jít. Prostě se nechám jít.
Maok - Kľúčik
Tweet