Život vždy odpovídá Celku.
Celek bezostyšně pracuje v náš prospěch.
Ne ovšem v ten idiotský, na který běžně sázíme.
Všednost otevírá dveře bohatosti odstínů šedi.
Barevnost je sestra naší pružnosti.
Naše představivost nás zachrání.
ॐ
Prvním krokem do nového, už ne tolik děsivého neznáma, je ta nejjednodušší pravdivost vůči vlastnímu sebeprožívání. To je střelka kompasu naší duše. To je maják v temném moři vědomí. Vydat se za sebou, vypravit se za sebou, začít se za sebou plavit na vlnách dobrodužství. Jaký je můj kurz? Jak se mám? Odsud můžeme vyrazit a naše srdce nás povede. Projít úzkou chodbou vlastních rigidních představ je to nejděsivější, co nás může potkat. Naštěstí už víme, že všechno je tak, jak má být /tedy úplně jinak/ a nejtěžší zápas je vžycky ten, který je před námi. Nikdy nebudeme mít vyhráno. Mít vyhráno znamená přijít o všechno. Vzdát se možnosti pokračovat. Co je tam, kde není naděje?
Po cestě uviděl jsem na obloze přenádherný obrovský měsíc. Svítil nesmírně intenzivně, přesto jeho svit jakoby měl opačný směr. Jako by poutal, absorboval a vpíjel do sebe dech polospícího světa pod ním. Sestra měsíc. Naše ženská část ožívá v noci při svitu měsíce. Tehdy nás Krajina volá do tance mezi milióny zářících světlušek na oživlých lukách. Jsme než shluk tendencí, naslouchajících písním kosmickým, podle kterých tančíme. A proč trpíme? Nuž proto, že nevíme, že tančíme. Něco upoutalo moji pozornost. Bylo to veliké, polokulaté, zářivě oranžové a svítilo to na Zemi. Podle běžných měřítek to nemohlo existovat, při bližším pohledu jsem uviděl, že je to onen měsíc, zrcadlící se v řece Tigrid. Aha, napadlo mě, takhle to tedy je. Jedno bez druhého nemůže existovat a hlavní je se nezastavit.
Tweet