Díváte se do zrcadla. Do zrcadla starého sedmdesát miliónů let. Zrcadlí se v něm vše, čím jsme. Inteligentní, živé, vědomím prodchnuté bytosti. Sedmdesát miliónů let. Matka Země mrkla svým nádherný okem a z jejích řas upadlo smítko prachu, ze kterého povstala nová forma, jež si sama sobě dala jméno 'lidská bytost'. Pak jsme si nastolili pravidla. Paleolitické malby v jeskyních chráníme státem, současné graffiti státem trestáme. Něco vynášíme na vrchol, něco zatracujeme do hlubin. A divíme se, když pak na nás vykoukne tam nahoře něco z hlubiny a v temné hlubině narazíme na to nejvznesenější. Má se to rádo. Doplňuje se to. Druží se to s dobrem. Pořád se díváme do zrcadla starého sedmdesát miliónů let (tedy pokud připustíme iluzi linearity času), nebo sto, dvěstě, sedmset miliónů let... Komu záleží na počtu? Zjevně pouze nám, zakletým do svých vlastních představ o světě, ale především o sobě.
Díváte se do zrcadla.
Co v něm vidíte?
Co v něm vidíte?
P.S. Video má české titulky, nezapomeňte si je zapnout.
Tweet