Drážka v níž máme běžně umístěno své vědomé vnímání je brutální. Kritická. Povýšená. Ke všemu a všem přezíravá. Sytý hladovému nevěří. Je to pozice, z níž kometujeme všechno a všechny okolo sebe. Na vše máme vybroušený názor, jenž máme potřebu prosadit. Ke všemu se potřebujeme vyjádřit, protože my nejlépe víme jak se věci mají. Je to pozice strachu. A je to zároveň přesně to místo, kde nás Duch návštíví, aby nás učil pokoře.
Místo zvané pokora je místo tichého zastavení. Místo kde nás Duch klepne před prsty až nám z očí vytryskne proud léčivých slz. Místo kde se uzdravuje nic menšího než celý náš svět. Zranění je díra kudy do našeho těla proudí světlo. A přijmout zranění znamená započít s jeho léčbou.
Drážka ve které míváme běžně umístěno své vědomé vnímání je jako zrcadlový sál. Vše co produkujeme se jen v zesílené podobě vrací. A čím silnější je naše produkce, tím silněji se to k nám vrací. Proto je to místo tichého zastavení tak podstatné. Duch nás z neznámého důvodu vede k polepšení, jež se nám ovšem může zprvu jevit jako pohoršení.
Pokora je v tichu a nepohybu změnit jednou provždy sebe výběrem nové ultimátní drážky v níž se odehrává můj svět.
Tweet