Motto: Latinský název pro člověka "homo" je odvozen z humusu, podstaty všeho živého v půdě.
Když Vergilius psal Georgika neboli Zpěvy rolnické, tak zhruba polovinu veršů věnoval praktickým radám, ale zbylá část díla sestávala z úvodů a komentářů. Básně pojednávají o tučné půdě a vhodných plodinách, ale přesto je zemědělci nikdy nečetli. Pro koho jsou Georgika určena a jak to, že je dva tisíce let doprovází úcta vyhrazená jen největším dílům lidské kultury? Jedná se totiž o dílo útěchy a záchrany. Je možné uchýlit se na venkov a sám si pěstovat potravu a díky tomu být soběstačný nejenom v materiálním světě, ale také se duchovně osvobodit od neklidného města a nebezpečné politiky? V půdě a životě rostlin, popásajících se stádech a bzukotu včel je totiž něco věčného. Je to svět, kde se vše s každým novým jarem a létem opakuje, a to člověku dodává pocit jistoty. Pečuje o pole a zahrady a tím se stará o svět. Ve městě se tato starost o svět projevuje náhražkami, jako je třeba sledování televizních zpráv. Neznám člověka, který by vstal od televizního zpravodajství a cítil se šťastnější, ale na poli nebo na zahrádce se to děje dost často.
Tento esej je sice o tom, jak si lidé v Čechách a na Moravě opatřují vlastní potravu, ale zároveň se děje ještě něco dalšího. Kontakt s půdou a rostlinami přináší útěchu. Práce učí trpělivosti, člověk se při ní pohybuje stejně rychle a přiměřeně jako plyne čas, zatímco v současném světě se něco porouchalo mezi časem člověka a časem světa. Na poli musíte hrát podle pravidel semen, oblaků a vody, zatímco ve městě máte častěji pocit, že silný jedinec si sám volí pravidla. Je to a zbytečná velká zátěž, protože pokud si sami neurčujeme způsob života, tak míváme pocit, že jsme selhali a přišli o kus svobody. Vergilius to vidí jinak. Věčnost má barvu hlíny. Radost je v květech. Čas se podobá vodě. Má několik rychlostí a občas dokonce ani neexistuje. Bohové toho moc nevědí, ale jsou tu stále a jednou za rok by jim člověk měl přinést medový koláček. Chceš důkaz nebohá prázdnoto měst? Je v každém semenu, které právě klíčí a v každém květu, který uvadl. Jenže ne vždycky se to povede. Ivo Dostál na své zahrádce v teplém, proschlém Moravském krasu sklidil úrodu jenom jednou za deset let. Mnoho mých známých vede prohraný boj se žravými slimáky (Plzák španělský – Arion lusitanicus), kteří k nám krátce po pádu berlínské zdi emigrovali z vysychajícího Španělska. Klimatické změny přinášejí sucha na jaře a koncem léta deště, takže část úrody nedozraje či shnije. Nepořádná divoká prasata opustila divočinu, žijí s lidmi a oblíbila si jejich zahrady. Srnky poprvé po desetiletích pronikají do vinohradů, kde si pečlivě vybírají keříky jen určitých nepříliš kyselých odrůd. Zahrádky se tak stávají místem nejenom útěchy, ale také lokálních válek s přírodou, která se aktivizuje. U divokých prasat můžeme dokonce hovořit o radikalizaci.
Eros, tedy příjemné spojování s bytostmi a věcmi, nejspíš nemůže existovat bez Chaosu neboli Sváru. Ale přesto mívá příběh domácí zahrádky dobrý konec, protože nakonec alespoň něco vyroste. A je-li i v malé zahrádce obsažen celý svět, pak to je svět klidné kultivace i bezohledného postkoloniálního masakru všeho, co na dané místo nepatří. Při psaní tohoto textu jsem začal objevovat svět, ve kterém jsem roky víceméně bezmyšlenkovitě žil. Pochopil jsem, že zahrádka a sad jsou součástí kultury trvající tisíce let. Během té doby se proměnily stromy i člověk. U koček a psů jasně vnímáme, jak si ochočili člověka, ale ono to platí v nějaké jiné míře i pro vinnou révu či ovocné stromy. Stačí, když stromům přiznáte nějaký druh inteligence, kterou určitě mají, jinak by totiž nedokázaly číst prostředí a učit se jiným místům a zacházení s nenasytnými housenkami barevných motýlů. Pak si uvědomíte, co jste tušili jen v hodně hluboké části mysli. Stromy si nás velice jemně vychovávají ke svému obrazu. Obděláváme půdu, ale ona si nás také kultivuje. Nejsme na světě sami. Naši průvodci jsou podivní a skoro beztvaří. Může to být lesní mycelium o ploše několika čtverečních kilometrů, které je staré deset tisíc let, ale i drobný půdní organismus, pro kterého 1 mm představuje celodenní výlet do neznáma a týden je pro něj věčnost. A není to metafora, o čem zde hovořím. Americká společnost pro mikrobiologii zkoumala vliv půdních mikroorganismů, jako je Mycobacterium vaccae, na inteligenci myší a podobně již deset let probíhá intenzivní výzkum orgánů pomocí, kterých rostliny myslí – tedy zpracovávají informace. Tohle je věda. Co naopak spíš souvisí s uměním či poezií, je způsob, jak prastará vegetativní duše rostlin zachází s duší člověka. Skrze půdu, zahradu, stromy a květiny se nám otevírá paralelní vesmír. Instinktivně mu rozumíme, protože i my v sobě neseme kus vegetativní, rostlinné inteligence. Mnohem mladším a v jiným způsobem fungujícícím rozumem či dokonce vědeckým myšlením jej málokdy pořádně uchopíme, protože rostlinný svět ještě nepracuje se slovy. Zatím bych však nezacházel tak daleko a raději se věnoval úplně přízemním záležitostem souvisejících s rytím, pěstováním, zaléváním a jídlem obecně.
Nikdy bych se nepustil do textu o zahradě, kdyby mně k němu nevyzvala americká fotografka Morna Livingstone okouzlená jihočeskými zahrádkami. Kdybyste měli pocit, že se chvílemi zabývám úplně triviálními a jindy složitými záležitostmi, tak to je prostě tím že, píši jak pro amerického, tak i pro českého čtenáře. Myslím, že v zásadě existují dva důvody, proč se zahrádkami a ovocnými sady zabývat. Ten první spočívá v poznání staré kultury, kde strom či květ nese podobnou krásu jako obraz v muzeu. Stromy jsou sochy a květy jsou působivé barevné skvrny. Při dotyku s hlínou se člověk nějak automaticky napojuje na dlouhé generace předků a přejímá jejich postoje. Jde to i přes stromy, jenom obilí je v poslední době tak bezradné. Druhý důvod je ještě jednodušší. Svět potřebuje stále méně pracovních sil, protože vše včetně služeb vyrábíme a poskytujeme stále efektivněji. Směřujeme do stavu, kdy víc jak třetina lidí nesežene práci a zadlužené státy je nebudou moct zaměstnat. Jednou to může dojít tak daleko, že půlka národa bude sedět doma a pobírat přiměřenou mzdu, tedy podíl na národním zisku. Lidé bez práce ztratí smysl života. Kvalitní potraviny, zejména ovoce a zelenina, budou drahé a pro většinu z nich nedostupné. Průměrná délka života se opět začne snižovat. Viděli jsme to v Anglii, Řecku, USA a na mnoha dalších místech. Jedno z řešení tohoto stavu jsou rodinné či komunitní zahrádky. Lidé se k nim většinou neradi vracejí, protože mají pocit, že by klesli do nějaké horší sociální třídy. Třeba ani nejsou líní, ale mylně věří, že by „si měli udržet určitou úroveň“. Snažím se na historických příkladech ukázat, že práce s hlínou a rostlinou je noblesní zaměstnání. Za velmi rychlým počítačem dnes stále častěji vysedává digitální proletariát, ale vypěstovat si vlastní rajčata zvládne jen zkušený člověk.
Vytvořit informaci je drahé, ale zkopírovat ji je prakticky zadarmo. Proto jsme zavaleni obrázky a slovy. Říká se, že každé dvě minuty vznikne tolik fotografií jako za celé 19. století. Sedíme na obrovské hromadě nepřebraných informací a zjišťujeme, že nám schází znalosti. Většina z nich se týká zacházení s hmotným světem. Kuchařský recept je informace, ale příprava jídla je znalost. Bez zkušeností s hmotou zůstáváme dětmi, což znamená, že skutečným dítětem se již nebudeme moci stát, protože jsme nikdy nedospěli. Stále častěji mám pocit, že žiji v rozmarné a nedospělé společnosti, které bych nejraději naordinoval nějakou manuální činnost, aby vůbec dozrála. Mladší virtuální generace již odešly tak daleko, že k nim hlas rodičů či školy nedosáhne a svoji cestou domů si budou muset najít sami. Pokud je někdo poučí, bude to jejich nové prostředí a ne my.
- Václav Cílek, Res rustica Bohemica (Zahrada malých dobrodiní v čase velké proměny světa)