Chcete být šťastní? Zpomalte.

Photo: Courtesy of Matthieu Ricard


Motto: Osvícení eliminuje duševní zmatek, nenávist, žárlivost, mentální jedy a tužby. To je velice jednoduché a přímočaré. Zdali ho ale můžete dosáhnout, nebo ne, to je jiná věc.
- Matthieu Ricard


Matthieu Ricard: V roce 1972 měl před sebou Matthieu Ricard slibnou kariéru v biochemii, když se snažil rozkrýt tajemství bakterií E. coli. Náhodné setkání s buddhismem mu ale zásadně změnilo život a Ricard strávil posledních 40 let v Himálaji, kde studuje uvědomění a štěstí. V rámci TED Global v říjnu 2014, mluvil Ricard s novinářem a spisovatelem Pico Iyerem o tom, co se během let strávěných v prostředí budhistické Himálaje naučil o duševním zdraví a bytí v uvědomění.

Pico Iyer: "Když mi bylo kolem dvaceti, měl jsem nádhernou kancelář v 25. patře Rockefeller Centra v centru Manhattanu - a měl jsem opravdu radostný život, jak jsem si tehdy aspoň myslel. Psal jsem o světových záležitostech pro časopis Time a bylo to skutečně vzrušující. Nikdy jsem neměl možnost zjistit, jestli mě to opravdu naplňovalo, nebo jestli jsem byl šťastný i v hlubším slova smyslu, protože jsem byl neustále takříkajíc šťastný v tom nejpovrchnějším slova smyslu. A tak jsem to všechno nechal za sebou. Přestěhoval jsem se do jedné místnosti na zadní ulici v japonském Kjótu a jsem zřejmě jediný novinář na světě, který nikdy nepoužívá mobilní telefon. Bydlím s manželkou v dvoupokojovém bytě v Japonsku. Nemám auto, ani kolo, žádné médium, žádnou televizi, které bych rozuměl. A zásadně žádný internet. Stále vydělávám a podporuji své blízké jako spisovatel a novinář zaměřený na cestování. Díky odstupu od světa jsem začal vidět jeho proporce a začal mít možnost třídit nepodstatné od podstatného. Mám pocit, že mnoho z nás nyní stojí dva kroky od neskutečně přeplněné, hlučné a neustále se měnící velké obrazovky, a že ta obrazovka jsou naše životy. A jen pokud poodstoupíme, máme možnost uvidět, co ta obrazovka vlastně komunikuje."


Photo: Courtesy of Matthieu Ricard



Pico Iyer: Matthieu, v 1972 jste byl molekulární genetik ve Francii. Právě jste dokončil váš doktorát a udělal jste rozhodnutí, jež vám změnilo život. Dokážete popsat vaši cestu?

Matthieu Ricard: Měl jsem fantastické dospívání. Můj otec byl filozof a moje matka je malířka, takže tito lidé, spisovatelé a myslitelé, byli odjakživa součástí našeho domova. Sám jsem byl hudebník - v 16 letech jsem se setkal se Stravinským. Můj strýc byl výzkumný vědec, a já se najednou ocitl v laboratoři se dvěma nositeli Nobelovy ceny za medicínu. Nemohli byste si přát lepší možnosti pro start do života. A pak, když mi bylo 20, jsem jednou viděl dokumentární filmy o všech velkých tibetských mistrech, kteří utekli po komunistické invazi Tibetu. A když jsem uviděl ty tváře, tak jsem si pomyslel: "Wow, tohle je živoucí Sokrates, i svatý František z Assisi. Musím se tam vydat!" Tak jsem se tam vydal. A pak v jednu chvíli jsem si pomyslel: "No, to je hezké studovat buněčné dělení E. coli, ale kdybych tak mohl mít trochu vhled do mechanismu štěstí a utrpení ..." Tak jsem odešel když mi bylo 26 a započal studia v Himalájích, jež trvají 45 let.



Pico, když jste se poprvé setkal s Mathieu Ricardem, právě jste pracoval na knize o Dalajlámovi. Je to dnes již více jak deset let. Co vás na něm tak zaujalo?

Pico Iyer: Co mě zaujalo u Matthieua i u Dalajlamy je přítomnost štěstí. A to ne nějakého zvláštního štěstí, dostupného pouze buddhistickým mnichům, ale něčeho, co je k dispozici všem, kdykoli to budou chtít. Jednou jsem šel na každoroční prohlídku za svým lékařem, a on řekl: "No, vaše výsledky jsou skvělé, ale stárnete a měl byste začít trávit každý den půlhodinu ve fitness klubu." Jakmile to řekl, okamžitě jsem se hned druhý den zapsal a uvedl to doslova nábožensky do praxe. A když se mě po čase jeden můj přítel zeptal: "Už jsi někdy uvažoval o tom sedět nehnutě každý den po dobu 30 minut?" řekl jsem, "To ne! Nemám čas, zvlášť teď, když trávím každý den 30 minut na běžeckém pásu. " Nepomyslel bych si, že sedět v klidu může být pro mé blaho a štěstí (a pravděpodobně i moje fyzické zdraví) mnohem důležitější, než běžecký pás.

Matthieu, co pro vás znamená pojem klid/ticho/nehybnost? (angl. "stillness")

Matthieu Ricard: Existuje vnější klid, který nyní převládá v této místnosti, ale je tu i vnitřní klid. Skutečnou otázkou je, jak můžete tyto dva integrovat dohromady?
Často máme pocit, že všechny naše naděje, obavy a strachy můžeme umístit někam ven, někam mimo nás: "Až budu mít to a to, či ono, pak budu šťastný a všechno bude v pořádku. Dokud to nemám, nemohu být opravdu šťastný." Samozřejmě, že bychom měli zlepšit stav světa. Já sám jsem zapojený do 140 humanitárních projektů, takže vím, co to je být ve službě druhým, a raduji se z toho, ale nakonec se stejně musíme vypořádat se svou myslí, a to od rána do večera. A to může být náš nejlepší přítel, nebo náš nejhorší nepřítel. Dokud neuzpůsobíme naše nakládání s vnitřním prostředím tak, aby se nám dobře vedlo, tak se ocitáme v nesnázích. To je to, co nazývám vnitřním klidem - ne to klišé o meditaci, že si vyprázdníte mysl a budete relaxovat. Klid je, pokud zabráníte chaotickému aspektu mysli, a můžete nakládat s myšlenkami a emocemi, nebo prostě jen tak sedět a odpočívat v čistém přirozením stavu vědomí. To je místo obrovského míru.

Pico Iyer: Co říkáte na to, když lidé říkají: "Tady jsme v Riu, kde jsou asi tři miliony lidí bez dostatku potravy, jsou tu obrovské problémy s kriminalitou na ulicích... Není to sobecké jít a zkoumat mysl, nebo se odebrat do ústraní, nebo sedět v klidu?"

Matthieu Ricard: Slýchávám to často. A pokud byste se tam odebrali jen proto, abyste se vyhnuli placení daní, nebo neodbytným lidem, pak by se samozřejmě jednalo o nějaký druh sobeckosti. Ale pokud je jedním z vašich hlavních cílů zbavit se sobeckosti, jak by to mohlo být sobecké? Je to jako říkat někomu: "Proč chcete postavit nemocnici? To trvá roky! Měli byste začít operovat hned teď na ulici!" Když budete stavět nemocnici, tak samotné instalatérské nebo zednické práce samozřejmě nevyléčí nikoho, ale když už je pak nemocnice připravena, všichni víme jak mnoho může pomoci. Vidím, jak pracuji v humanitární světě, že jakmile začneme pomáhat ostatním lidem, ocitneme se často vykolejení konfliktem ega, korupce - lidských nedostatků. Takže to nejlepší, co teď můžete udělat, namísto školení jak spravovat nevládní organizace, je stát se lepším člověkem, abyste mohli lépe sloužit druhým a ne se rozptylovat snažením o to, aby všichni byli dokonalí. To je úkol pro Buddhy, to není vaše práce.

Je klid/ticho/nehybnost (angl. stillness) fyzický akt  a jedná se o to samé jako v případě ztišení (angl. quiet)?

Pico Iyer: Po cestě sem jsem se ocitl v tom nejrušnějším místě, na letišti v Los Angeles. A v salónku United Airlines jsem najednou viděl tiché místo. Bylo zhruba metr od místa, kde si všichni nandávali sýr a sledovali CNN, tak jsem tam vešel a bylo to jako bych se ocitl pět kilometrů daleko. Bylo to tam jemně nasvíceno svíčkami a vše, co jsem opravdu chtěl udělat, bylo si číst, nebo zavřít oči, ale najednou to ticho (angl. quiet) bylo přímo tam. V tomto případě bylo ticho druhem aktivní přítomnosti. Nebyla to absence hluku, byla to přítomnost jakéhosi ticha, jež tam vytvořili. Myslím, že to je důvod, proč lidé jako já, kteří nejsou součástí náboženské tradice, často odejdou do ústraní kláštera, protože najednou můžete všemu naslouchat, a pořád nemluvíte, a nemusíte na všechy kolem vás dělat dojem, a nejste rozptylováni e-maily a texty... A pak, když se najednou začnete na věci skutečně dívat a začnete je skutečně poslouchat, i když jste novinář bez náboženství, svět kolem vás se stane mnohem bohatší. Někdy si lidé myslí, že odejít do ústraní je velmi asketická věc, ale podle mé malé zkušenosti tím obohacujete smysly. Najednou slyšíte ptáky, vidíte, posloucháte ševelení zvonů, vidíte detaily.



Slyšíte tep vlastního srdce.

Pico Iyer: Matthieu, moc se mi líbilo jak jsme včera potkali a vy jste hovořil o tom, že jste často v ústraní, někdy i se svou jednadevadesátiletou maminkou. Jinými slovy, jste v ústraní, ale je to o soucitu, je to o tendenci vůči svým blízkým. Takže můj pocit je, že jít do ústraní je místo, jež umožní návrat do světa, kterému najednou můžete víc dát.

Matthieu Ricard: Říká se, že žebrák nemůže uspořádat hostinu. Pokud mám co nabídnout, nemohu vás pozvat na oběd.

Pro naši kulturu není neobvyklé zaměňovat klid s nečinností nebo lenošením, což je synonymem pro ztrátu času. Čistě prakticky řečeno: jak se můžeme odebrat do tichého ústraní, i kdyby to bylo na pár minut denně?

Matthieu Ricard: To slýchávám pořád. Lidé tvrdí, jak jsou zaneprázdnění, jak by mohli obětovat 20 minut? Je to tak, jak o tom mluvil před chvílí Pico, ohledně fyzické kondice. Pokud by lidé z Nepálu přijeli do Paříže a viděli místní jak každé ráno běhají, nebo jezdí na kole bez cíle, pomysleli by si si, že se zbláznili. Vzhledem k tomu, že oni běhají v horách po celý den, tak to nepotřebují. Pokud 15 minut ticha promění 23 hodin a 45 minut zbývajího dne, včetně spánku a vašich lidských vztahů, tak je to užitečné. Dalo by se říci, že "já nemám čas" je jako jít k lékaři pro léčbu a pak, když ji uslyšíte říct: "Ach doktore, to je nemožné!"

Tak mnoho z našeho života se odehrává v našich hlavách. Ten proces k nalezení klidu mysli může být nápomocen i v procesu procházení úzkostmi, že ano? Jsem si jistý, že nejsem jediná osoba v místnosti, kdo zažil probuzení v tiché místnosti ve tři ráno, aby zjistil, že je to jeho mysl, kdo jede jako o život. Nemůžete to zastavit a není to vůbec příjemné.

Pico Iyer: Chodím do ústraní čtyřikrát ročně, za posledních 22 let do katolického kláštera, ikdyž nejsem katolík. Zpočátku to bylo jako vstupovat do čisté záře a osvobození, a já byl tak nadšený touto novou zkušeností. Ale nevyhnutelně, v určitém bodě jsem byl hozen zpět k sobě - vše, čemu jsem se snažil vyhnout ve svém každodenním životě se zjevilo jako stíny, démoni, špatné vzpomínky, hrůzy, ale pomyslel jsem si, dobře, lépe když jim budu čelit nyní, než kdybych od nich utíkal ve svém normálním životě. Pokud by se to stalo v mé ložnici, mohl bych jít a kliknout na YouTube, nebo zapnout baseballový zápas nebo něco udělat - utéct od toho, ale jsem vděčný za to, že během ústraní nebylo místo, kde bych se před tím mohl schovat.

Photo: Courtesy of Matthieu Ricard


Matthieu Ricard: Vzpomínám si, jak jsem jednou přeložil tisícistránkovou autobiografii jednoho velkého tibetského mistra z 18. století do francouzštiny a angličtiny. Byl to krásný životopis - a pak jsem dával rozhovor ve Francii, a někdo hovořil o životě sv. Terezie z Lisieux, jedné z těch mystiků, kteří zažili moho temných nocí, a tazatel řekl: "Vaše autobiografie je velmi inspirující, ale je trochu nudná, protože neříká nic o všech těch překážkách, o všech těch bouřích." A já jsem přemýšlel, proč se tak neděje v případě tohoto druhu praxe. A myslel jsem si, že to má co dělat s tím, jak prostupují různé duchovní tradice. Podívejte se na neodbytné pochybnosti Matky Terezy. Pokud se vše vztahuje k absolutnímu božstvu, ať už nazýváte Boha tak či onak podle různých tradic, pak samozřejmě, pokud máte naprostou jistotu, že takový subjekt existuje pak budete naplněni neuvěřitelným bohatstvím. Pokud si ale pomyslíte, že tam možná není, všechno se tak nějak se zhroutí. Jaký je rozdíl v buddhistické praxi? Je to spíš jako být na úpatí Everestu - není pochyb o tom, že ta hora tam je, ale můžete mít pochybnosti o tom, že vysoko budete moci vylézt. Budu dostatečně pozorný a dostatečně odhodlaný? V případě buddhismu nejde o tajemství. Osvícení je odstraněním duševního zmatku, eliminuje nenávist, žárlivost, mentální jedy a touhy. To je velmi jednoduché a přímočaré. Zdali ho ale můžete dosáhnout, nebo ne, to je jiná věc. Nemusíte mít žádné velké zásadní existenční pochybnosti; je to spíš o tom, že někdy se cítíte unavení a budete muset oslovit své silné stránky, ale myslím, že je to docela odlišné.

Mám pocit, že mnoho z nás řeší neklid v mysli tím, že vyhledá rozptýlení, čímž ale přichází o vzácné momenty vnitřního usebrání, klidu a ticha, že ano?

Pico Iyer: Ano. A rozptýlení je problém. Čím víc se totiž vzdálíme od problému, tím více se do něj ve skutečnosti noříme.

Pico, existuje koncept, o kterém hovoříte ve své knize, jenž popisujete jako "jít nikam". Můžete nám o tom něco říct?

Pico Iyer: Odkazuje to na dvě věci: za prvé, sedět v tichu. Měl jsem ohromné štěstí, že jsem mohl navštívit Bhútán, Velikonoční ostrovy a Etiopii, kde jsem prožil mnoho nevšedních zážitků, ale nic se nevyrovná sezení v tichu. Za druhé, to co dělají Matthieu a Leonard Cohen a také mnoho dalších, není pro pocit, že by se měli vždycky někam dostat. Když jsem vyrůstal a začal chodit na předražené školy, pořád nám říkali: "Musíš to daleko dotáhnout, mít krásný životopis, musíš přelézt přes tuto překážku a překonat tuhle překážku a tuto překážku, stát se partnerem, stát se šéfredaktorem, stát se soudcem nejvyššího soudu." A to vede, zdá se, k trvalé nespokojenosti, protože jakmile se stanete soudcem Nejvyššího soudu, chcete se stát šéfem soudu v Haagu, a jakmile dostanete Pulitzerovu cenu, začnete toužit po Nobelově ceně, takže to jsou touhy, jež nemají žádný konec. Takže si nakonec myslím, že jít nikam je v určitém ohledu slibnější alternativou, než se neustále snažit někam dostat.



Mnoho z nás si pamatuje na krásný TED Talk bratra Davida Steindl-Rasta "Chcete být šťastní? Buďte vděční.", jenž poskytl velmi jednoduchý návod pro ty, kteří hledají štěstí, a jenž spočívá v tom začít cítit vděčnost na denní bázi. Je nelezení takových míst a hledání klidu skutečně tak snadné? Není to vlastně naopak dost tvrdá práce?

Matthieu Ricard: Je to snadné a těžké zároveň. Je to snadné, ale chce to čas. Dalajláma často říká: "Na Západě je ten problém, že lidé chtějí, aby osvícení bylo rychlé, snadné a pokud možno laciné." A laciným nemyslí peníze, ale spíše úroveň úsilí jako: "No, víte, já to chci dělat tak nějak ledabyle a ono to bude fungovat." Ale dobrým pianistou se nestanete okamžitě; nenarodili jsme se s uměním číst a psát. Všechno se dostavuje prostřednictvím odborné přípravy a co je na tom špatného? Dovednosti se neobjeví jen proto, že si přejete, abyste se stal více soucitným a šťastnějším. Potřebujete trvalou aplikaci těch dovedností. Ale je v tom radost, v této podobě úsilí. Každý, kdo cvičí, aby něčeho dosáhl, např. hudebníci, sportovci a tak dále, říká, že je v tom jakási radost, v tom jejich vzdělávání, ikdyž se někdy zdá, že je to kruté. Takže v tomto smyslu, to nějakou dobu trvá. Ale proč tomu nevěnovat čas? Nevadí nám vydat 15 let na školní vzdělání, tak proč ne to samé na to, abychom se stali lepším člověkem?

Pico Iyer: William James, jeden z velkých amerických psychologů, řekl: "Největší zbraň, kterou máme proti stresu, je vybrat si jednu myšlenku místo jiné." A stres je nazýván největší epidemií 21. století. Ale vybrat si jednu myšlenku místo jiné má co do činění s trénovanou myslí. Na konci dne můžete myslet na všechny ty věci, které nedopadly dobře, nebo můžete myslet na všechno, co dobře dopadlo, a jež obyčejně považujete za samozřejmost. Den co den žádají lidé Jeho Svatost Dalajlámu, aby jim poradil, jak se vypořádat s výzvou nebo ztrátou čehokoli důležitého a on říká: "Podívejte se na to v širší perspektivě a změňte svůj úhel pohledu." V tomto smyslu je to jako Shakespearova moudrost: "Neexistuje nic dobrého, ani špatného. Je to mysl, kdo to tak dělá." Máme větší moc, než si dokážeme představit, a mnoho možností na výběr se na věci podívat z libovolného úhlu pohledu.

Jistěže to není pokaždé jednoduché. Pico, přijde vám někdy, že sklouznete, nebo si prostě nedáváte dost prostoru a času, jenž potřebujete k nalezení vnitřního klidu?

Pico Iyer: Neustále uklouzávám! Celý můj život je jedno velké uklouznutí. Když jsem v sobotu přistál v Riu, uvědomil jsem si, že to bylo 12. letiště během třech a půl dní. Takže ano, cestuji mnohem víc, nabírám mnohem více informací, než bych chtěl, ale pokouším se vědomě udržet nějakou rovnováhu, a ne se jen vzdát tahu moderního momentu, který nás utápí ve více informacích, než kolik dokážeme zvládnout. Ale myslím na to v malých věcech - když jdu na běžecký pás, snažím se nezapnout televizi. Když jsem v letadle, někdy se snažím nesledovat film nebo nečíst knihu, ale jen tak v tichu sedět tam, kde jsem. Každý den se ocitáme uprostřed malých okamžiků, kdy máme na výběr: necháme do sebe vejít další a další věci, nebo se na chvíli zastavíme a pročistíme svou mysl? Snažím se o to druhé.

Ve své knize zmiňujete, že přestože na Západě dnes daleko méně pracujeme, máme paradoxně daleko méně času se věnovat sami sobě. V čem je naše současnost jiná? Co se změnilo?

Pico Iyer: Dokonce ještě před 20 lety se většina z nás neobávala informačního přetížení nebo multi-taskingu stejným způsobem, nebo se stejnou naléhavostí, jako je tomu dnes. A pamatujte, že svět se sám od sebe nezpomalí a vaše zařízení se samy od sebeneodmyslí. Za deset let budeme pracovat s technologiemi, vedle nichž budou textové zprávy a Skype vypadat opravdu staromódně. A stroje nás nenaučí, jak udržet náš smysl pro rovnováhu. Tato část je na nás. Informační revoluce přišla bez manuálu. Jedna věc, kterou nás technologie nemůže naučit je, jak nejlépe využít technologie a udržet si zdravý rozum tváří v tvář technologii. To se nenaučíme online.