Noc zastihla oba společníky na cestě pouští směrem k nějakému spoře osvětlenému městečku. Jednalo se spíš o malou vesnici, protože tohle místo bylo tvořeno jen několika zajímavě na sebe nalepenými domy, jež byly vzájemně propojeny důmyslným systémem schodišť. Mladík si pomyslel, že tak zvláštní architekturu ještě v životě neviděl. Došli k jednomu z těch domů a starý indián požádal mladíka, aby ustoupil pár kroků stranou a zůstal stát skrytý ve stínu. Zpovzdálí slyšel mladík podivný šustot a tlumený signál v podobě rytmicky se střídajícího klepání na dveře. To v zápětí vystřídaly tlumené hlasy více lidí. Zničehonic se ze strany objevila v temnotě hlava starého indiána. "Pojď dál, jsme vítáni."
Oba společníci vešli dovnitř a mladíkovy oči musely nejdříve uvyknout na podivné šero a zakouřený prostor, který, jak uviděl, se sestával z jedné větší místnosti se stolem, lavicemi, místem pro otevřený oheň a několika zvláštními lůžky, určenými zřejmě pro spaní, zavěšenými ve zvláštním útvaru pod stropem. V místnosti jej mlčky sledovalo několik párů zvědavých očí.
"Posaď se." vyzval starý indián mladíka a pokynul směrem k nejbližší lavici. Několik lidských těl v šeru se pohnulo, aby vytvořily mladíkovi prostor. Mladík se váhavě vydal k lavici a posadil se. Všiml si bělma očí, jež si ho zvědavě prohlížely.
"Dobrý den." pozdravil a pokývnul hlavou do šera. Odpovědí mu bylo hrobové ticho. Starý indián si mlčky přisedl a zašeptal do mladíkova ucha: "Z toho si nic nedělej, oni tě neslyší."
"Jaktože mě neslyší, Done Pedro?" zeptal se polohlasem mladík.
"Nemají uši." pousmál se indián.
"Jaktože nemají uši?" podivil se mladík.
"Prostě je nepotřebují," odtušil indián, "dokážou se totiž napojit na cokoli a kohokoli. Dokážou vidět a komunikovat napřímo."
"Co to znamená, Done Pedro?"
"Jsou tady jen na návštěvě." odpověděl indián. "Nejsou to lidé v pravém slova smyslu."
Mladík se po těch slovech otřásl. "Znamená to tedy, že to nejsou pozemšťané?"
"To ano, ale přicházejí z jiného času." odpověděl indián.
"Mám se začít bát?" pokusil se mladík o úsměv.
"Není třeba," odpověděl indián pomalu, "tedy pokud dokážeš být opravdu pevný."
...
Mladík se rozhlédl okolo sebe. Na první pohled se sedící postavy nelišily od běžných lidských bytostí. Přesto si všiml jisté zvláštnosti - bylo velmi těžké určit, kdo z nich je muž a kdo žena. V šeru na něj zvědavě problikávala bělma jejich očí. Mladík pocítil zvláštní tlak v hrudi, jenž se postupně víc a víc stupňoval. Přidalo se k němu zvláštní horko, jež zalilo celé jeho tělo. Všechny tyhle pocity sílily. Přestával místy dýchat a cítil, jak se mu točí hlava. Zmocňovala se ho nějaká zvláštní únava a malátnost. Začal ztrácet kontrolu nad sebou samým, tlak v hrudi sílil a pak se to najednou stalo. Jedna z těch podivných bytostí k němu přiskočila a dýchla mu silně do obličeje. Mladíkovo vědomí vyklouzlo ven z těla, které se bezvládně sesulo na lavici. Mladík uviděl okolo sebe prostor, jenž mu připadl známý, a přece zcela neznámý. Pohyboval se v podobné místnosti, do které vešel s Donem Pedrem, ovšem už to nebyl ten temný a zakouřený prostor jako prve, ale zajímavě průstojná - tohle zvláštní slovo ho napadlo, zatímco se zcela volně a bez zábran pohyboval prostorem - místnost, jež byla naplněna volně se vznášejícími útvary, připomínajícími malé polární záře. Mladík si uvědomil dvě zásadní věci: že nemá tělo a že dokonale vidí a cítí. Kupodivu ho to nijak nevyvedlo z míry a rozhodl se tento nový stav prozkoumat. Pohyb fungoval na základě myšlenky. Když se chtěl někam přiblížit, prostě na to pomyslel a vyputoval tím směrem. Vybral si jeden z těch polárně zářivých objektů v místnosti a pomalu k němu doplul. Prohlížel si jeho pestrobarevnou světelnou krásu a napadlo ho, že něco tak krásného ve svém životě ještě neviděl.
"Děkuji." rozhlehl se prostorem milý ženský hlas.
Mladík se i ve své nehmotné podobě lehce otřásl a odtáhl. Nechápal, odkud ten hlas vycházel a naléhavé myšlence, že to bylo ze středu toho světelně barevného objektu se nechtěl podvolit. Odplul před další z nich a napadlo ho, že tento je neobyčejně hluboký.
"Oceňuješ hloubku." ozval znovu tentokrát mužský hlas. "To je dobře."
"Kdo jste?" vyšel najednou z nitra mladíka naléhavý hlas. Ten hlas se nesl volným prostorem a byl překvapivě pevný a jasný.
"Čistá vědomí starých čarodějů, která se slétají z různých světů, aby se zúčastnila velkolepého momentu v dějinách Země." Mladík si uvědomil, že odpověď byla pronesena sborově mnoha mužskými i ženskými hlasy najednou a zněla jako překrásná chorálová hudba.
"A kdo jsem já?" zeptal se mladík znovu.
"Vypadá to, že teď jsi jeden z nás." uslyšel znovu sborovu odpověď.
"A proč jsem tady?" zeptal se nakonec.
"Přišel jsi se nechat uvidět." dostalo se mu odpovědi.
Zničehonic ucítil mladík podivný tah zespodu. Jeden z těch světelných objektů na něj vztáhl svá světelná chapadla a začal ho pomalu stahovat k sobě. Mladíka popadla panika. Sice si ještě pořádně neuvykl na ztrátu lidské formy, nicméně ještě víc se mu nyní nelíbilo, že by se měl někam vracet. Tolik ho ta nová zkušenost pohltila, že toužil po jediném - prozkoumat v tomhle stavu všechno, co se prozkoumat dá. Tlak zespodu sílil a mladík cítil, jak jeho vědomí, částečně proti jeho vůli, vklouzává zpět do těla. Ozvala se silná rána a mladík se úlekem posadil. Za ramena ho držel starý indián a ustraraně sledoval jeho tvář.
"Je to dobré." pobouchal mladíka radostně po zádech, "Jsi zpátky."
Před mladíkem vzápětí přistál talíř, plný kukuřičné kaše, ze které se kouřilo a která příjemně voněla. Pustil se do něj bez váhání, protože si uvědomil, že je to několik dní, co pořádně nejedl. Z přítmí se najednou vynořil Don Pedro a v ruce svíral pár starých bot. "Na, budou ti slušet," usmíval se od ucha k uchu a podával boty mladíkovi. "Ale garantuji, že nebudou ani z poloviny tak pohodlné jako ty, jež jsi nosil doposud."
Mladík s povděkem přijal pár bot, jež padly jako ulité a poté co dojedl poslední lžíci hutné kukuřičné kaše se rozhlédl okolo sebe. Jeho oko padlo na sítě, volně zavěšené pod stropem místnosti. Při celkovém pohledu tvořily zvláštní energetický obrazec.
"Done Pedro, mohl bych se někam natáhnout? Cítím se tak strašně unavený." otočil se na starého indiána.
"Ustel si na lavici u stolu a dej si pod hlavu svoji bundu." opáčil indián.
Mladík se nadechl, ale indián pokračoval dál. "Na ty sítě se raději moc nedívej. Slouží ke zcela jinému účelu."
"A k jakému účelu slouží, Done Pedro?" zeptal se mladík.
"Ke komunikaci. Vím zcela jistě, že spánek v nich by se ti vůbec nelíbil."
Mladík byl nakonec rád, že na světě ještě existuje místo, kde bude moci složit hlavu a na chvíli vypnout. Měl pocit, že od momentu, co potkal toho pošetilého starého indiána uplynulo snad sto let. Podivné postavy posedávaly v místnosti a nevypadalo to, že by se chystaly ke spánku. Indián vytáhl svoji malou fajfku, kterou nacpal stejnou fosforeskující směsí jako tehdy u ohně a poslední co mladý muž viděl byly jeho žhnoucí oči pokaždé, když indián potáhl z dýmky.
Bylo to někdy uprostřed noci, když se mladík z ničehonic probudil. Zřejmě ho vzbudilo nezvyklé ticho, protože když se zadíval do zakouřeného šera zjistil, že je v celé místnosti úplně sám. Samota ho trochu vyvedla z míry a to především proto, že ho zajímalo kam a proč všichni tak najednou zmizeli. Pomalu sundal nohy na zem a boty, jež mu předtím přišly jako zcela padnoucí podivně tlačily. Vypadalo to, jako by byly úplně nové a nerozchozené, a to přesto, že to byly na první pohled staré, použité a dobře prochozené boty. Pomalu vstal a vydal se směrem ke dveřím. Divné bylo, že nebyly zcela dovřeny a malou škvírou se tak dalo protáhnout ven, aniž by na sebe upozornil. Venku uviděl něco, co mu vyrazilo dech.
Před domem se nacházelo podivně vyhlížející místo kruhového tvaru, na kterém planulo zvláštní kruhové světlo neznámého původu. Prostředkem kruhu se pak do čtyřech světových stran rozkládal pravoramenný kříž sestávající ze stejného světelného zdroje. Vypadalo to, jako kdyby světlo přicházelo seshora z nějakého obřího projektoru, což ovšem nebylo možné, protože jakýkoli kontakt s ním nezpůsoboval žádný stín. To světelné místo tam prostě bylo samo o sobě. Mladík chvíli váhal, ale zvědavost byla silnější. Přiblížil se magickému obrazci a rozhlížel se pátravě okolo. Nic nenasvědčovalo tomu, že by ho někdo sledoval, nebo že by byl vystaven jakémukoli jinému druhu nebezpečí. Pomalu vkročil dovnitř a postavil se doprostřed kruhu. Samovolně roztáhal ruce do stran a narovnal páteř. Cítil zvláštní šimrání na středové ose svého těla, ztratil obvyklý cit v rukou i nohou a celé jeho tělo podivně ztuhlo. Najednou ucítil prudký pohyb prostředkem páteře směrem dolů. Něco ho vytáhlo z těla a on se ocitl v prazvláštním světě. Okamžitě si ho spontánně pojmenoval jako 'dolní'. Nebyl moc podobný tomu, co znal. Širá nekonečná pole, plná husté trávy tmavě zelené barvy, nad hlavou tmavě modrošedá obloha, kde chybělo slunce a měsíc, za zády vnímal obrovský strom, o kterém intuitivně veděl, že "po něm slezl". Stál tak nějakou chvíli a pak ho napadlo: "Přišel jsem, abych poznal své spojence." Ta věta z něj vyšla zcela spontánně a zarezonovala s tichem místa, jež ho obklopovalo. Cítil, že přítomný svět vzal jeho požadavek na vědomí a odpověděl podobným druhem rezonance. Z dálky se k němu začaly přibližovat nějaké stíny. Zvláštní bylo, že se vůbec nebál. Cítil se naprosto přirozený a pevný. Prostě stál a čekal, jakoby odjakživa veděl na co. Stíny se začaly přibližovat. V jednom z nich poznal lva. Ani ho to neudivilo. K jeho nohám se ovšem jako první doplazil malý zelený had, jenž se mu lehce otřel o nohy, proplazil se ke stromu, po kterém se hbitě dostal na jednu z větví, na niž se zavěsil tak šikovně, že zůstal viset mladému muži doslova tváří v tvář. "Má smysl pro humor." napadlo ho, zatímco sledoval hadovu tvář, která připomínala pobavený úsměv. Mezitím naprosto klidně dorazil lev, následován huňatým medvědem a bílou polární liškou. Z nebe se chvíli na to spustil orel a všechny tyto zvířecí bytosti se usadily do trávy. Seděly a mlčky sledovaly mladého muže, jenž byl touto tichou scénou malinko vyveden z míry. Sepjal ruce někam do výše srdce a uklonil se. "Vítám vás milí spojenci." řekl. "Přišel jsem, abych vás poznal." Zdálo se, že všechna zvířata pokynula hlavou k přátelskému pozdravu. Had se rozhoupal na větvi a přátelsky se šklebil mladíkovi přímo do obličeje. "Jsou to staří známí." napadlo ho po chvíli. "Čekali tady na mě." dodal pro sebe vzápětí. Had se rozhoupal ještě víc a svůj radostný škleb doplnil hlasitým zasyčením.
"Děkuji, že jsem vás směl poznat." sepjal znovu ruce a uklonil se. Zvířata se zvedla a otočila se k němu zády, připravena k odchodu. Had se na větvi napjal, až se dostal bezprostředně před mladíkův obličej. Pobavený úsměv vystřídal upřený pohled přímo do očí.
"Jssssi Sssáámo." uslyšel hadův hlas.
"Co to znamená?" zeptal se hada.
"Tvůj Duch pochází z kořenů obyvatel severu." odpověděl had.
"A proč jsem tady?"
"Abys našel a postavil most." odpověděl had.
"Jaký most?" vzrušeně se zeptal mladý muž.
"Odsud tam a odtud sem." usmál se had. Otočil se a stejně hbitě, jako vylezl na strom z něj slezl a zmizel v husté trávě směrem za ostatními zvířaty. Mladý muž osamněl. Podíval se vzhůru nad sebe a neznámá síla ho vytáhla nahoru. Dostal se do světa, jenž byl podobný tomu našemu. Vše bylo na svém místě, jen mělo jinou, světelnou zářící podstatu. Stromy vydávaly zvláštní jemně světlou záři, kterou byly spojeny mezi sebou navzájem. Mladík uviděl, že svým spojením tvoří jednu velkou inteligentní bytost, plnou vědomí a poznání. Stejné to bylo s trávou, hmyzem a ostatními živými tvory. Dokonce i kameny, volně rozeseté jako malé světelné tečky nesly velmi statickou a velmi prastarou moudrost, kterou vyzařovaly do svého okolí. To vše tvořilo jednu velkou vzájemně propojenou síť vědomí, poznání a moudrosti, rezonující souladem a přirozenou harmonií s kmenem stromu, který měl mladý muž za zády. Mladík se podíval na své ruce, jež vyzařovaly stejnou světelnou záři jako vše živé i zdánlivě neživé okolo. Jen její okraje byly jakoby zpřetrhány. Dotýkaly se svého okolí jen velice malými, téměř neznatelnými vlákny. Vypadalo to, jako kdyby pradávné a přirozené spojení se vším okolo bylo narušeno. Přesto se ovšem drobná světelná vlákna po celém mladíkově těle bez přestání dotýkala svého okolí. Připadalo mu to, jako kdyby jeho tělo ohmatávalo svými světelnými chapadly své okolí a získané informace posílalo zpět do středu hrudi, kde se světelná vlákna shlukovala ve zvláštní světelný spletenec živého vědomí. "Aha, takhle poznáváme." napadlo ho. Rozhlédl se okolo a jeho pozornost upoutaly zvláštní světelné koule, jež se v kruhy pomalu pohybovaly kolem něj. Byly něčím podobné těm polárním zářím, jež viděl prve v domě, ovšem chyběla jim ona éterická lehkost, kterou prve postřehl. Tyto koule byly daleko více pozemsky kompaktní. Uslyšel zpěv, rytmické bubnování a zaregistroval pohyb tance. Zaměřil na ně svou pozornost a uviděl zvláštní vibraci, jež byla jejich nedílnou součástí. Z určitého místa světelných koulí vycházel zvláštní kruhový spirálovitě se vinoucí tvar, jenž se postupně rozvinul a spojil několik metrů nad zemí do zvláštní vzájemně konstruované struktury, jež jednak tvořila zvláštní ochranou střechu nad všemi zúčastněnými a druhak se dotýkala nekonečna v obou směrech svého vertikálního tvaru. Mladý muž se podíval na své nohy a uviděl, že stojí na průhledné bláně, jež odděluje 'dolní' svět od toho, ve kterém se nacházel nyní. Věděl, že jí bude moci kdykoli znovu projít, bude li si to přát. Tuto informaci si pro sebe nazval 'vzpomínkou' a uviděl, jak se mu ukládá do těla ve formě malého světelného chuchvalce. Cítil zřetelně, jak něco zaklaplo na místo, kam to odjakživa bytostně patřilo. Podíval se na sebe a vztáhl ruce směrem nahoru, jakoby se chystal skočit nebeskou šipku. Ucítil, že jeho prsty se zachytily něčeho sice neviditelného, přesto hmatatelného. "Ha! Neviditelný samozdvižný žebřík." pousmál se té myšlence. Vytáhlo ho to nahoru. Ocitl se ve světě, jenž byl složen ze všech existujících odstínů krystalické modři. Krásou ani nedýchal. Dívat se zde přímo bylo takřka nemožné, protože takový pohled oslepoval a nutil člověka k pláči, jenž se samovolně dral z hrudi na povrch. Rozhlížel se proto jen úkosem a pomalu otáčel hlavou, aby jeho zrak neulpěl příliš dlouho na jednom bodu. Vše okolo bylo nesmírně lehké, éterické a plné vznešené moudrosti a dobra. "Člověk musí být hodně lehký, aby se sem dostal." napadlo ho.
"Ano, to máš pravdu." ozval se hlas za ním.
Mladík se prudce otočil, ale nikoho neviděl. Najednou ucítil, jak ho prostoupila zvláštní milost a pocit velké blaženosti. Bylo to jako neviditelná mlha, které byl plný až po okraj.
"Kdo jsi?" zeptal se a vyslal do okolí pocit hluboké úcty a vděku.
"Esence." dostalo se mu odpovědi. "Jsem tady, abych tě učila."
"Jsi tady všude, nebo jen uprostřed mně?" zeptal se mladík.
"Jsem známá pod mnoha jmény a jsem naráz úplně všude. Prostupuji vše zdánlivě živé i zdánlivě neživé na Zemi i mimo ni."
"Jsi moudrost?"
"Moudrost je ve mně obsažena, ale stojím mimo ni. Jsem Boží Esence neustále přítomná v permanentním vznikání i zanikání všeho existujícího v tomhle Univerzu."
"Těší mě." vyblekotal mladík. "Je to obrovská čest tady být."
"Můžeš tady být stále."
"Jak?" zeptal se mladý muž.
"Prostřednictvím své bezchybnosti. Díky ní můžeš dosáhnout velké lehkosti a pohybovat se paralelně v běžném i tomto světě."
"Jak dosáhnu bezchybnosti?" otázal se mladík.
"Tím, že budeš žít bezchybný život." dostalo se mu odpovědi.
"Znamená to, že mám přestat hřešit?" otázal se.
"Ano, ale ne tak jak myslíš."
"A jak myslím?"
"Tak jak jsi zvyklý."
Mladík na chvíli zastavil svůj pohled a uviděl obrys někoho, kdo mu přišel zcela důvěrně známý. Bližší než nejbližší přítel. Víc než vlastní bratr. Jako by to byl on sám, kdo si jde v ústrety. Poklekl, sklonil hlavu, napřáhl ruku k pozdravu a rozplakal se. "Companiero." řekl třesoucím se hlasem do ticha.
"Ano, pochopil jsi to správně. Největším hříchem Člověka na Zemi je zapomenout na sebe." ozval se hlas z prostoru.
Mladíkovi se zatočila hlava a ztratil pevnou půdu pod nohama. Vše se s ním zhouplo a cítil, že se velkou rychlostí propadá někam dolů. Zavřel oči. Ozvala se rána a když je zase otevřel uviděl, že leží na zemi pod lavicí, na kterou včera v noci ulehl. Místnost byla zcela prázdná, chyběly závěsné sítě u stropu, do domu vnikal sluneční svit a nedovřenými dveřmi se dovnitř nesla stará indiánská píseň Dona Pedra. "Je skvělé být tady." napadlo ho, zatímco se sbíral ze země a začal si pomalu skládat svůj obraz nového dne.