Tajný recept na polévku tajných přísad


Motto: "Je na čase, abych ti prozradil tajnou přísadu do polévky tajných přísad. Ta přísada je ... nic, ano, slyšíš dobře, ta přísada je NIC."
Kung-fu Panda

Všechno je to jen láska, vycházející z prázdnoty. Nic. Jeden nekonečný zázrak. Vznik celého Vesmíru, všech dalších nespočtů hyper-reálných Vesmírů, jež teprve čekají na odemčení zámků našeho vnímání ... je jedno a totéž [a přece se neustále proměňující] prázdné nic, protože to, co to je, je jen otázkou našeho vnímání, vloženého do konspektuálního popisu, jenž aktuálně vychází z poznání kolektivně uznané reality, omezené na prostor a čas. Náš popis [tedy jazyk] tvoří naše hranice. Skutečná tajná přísada do polévky tajných přísad je nic a jejím esenciálním projevem je jedno nekonečné uvolnění toho malého nic, jež vnímáme a popisujeme jako 'já', jež je zároveň vším, protože je fragmentem Celku. Uvolnění do nekonečna potenciuje splynutí s nic, jež je bez hranic. Z ničeho povstává vše a při dostatečném uvolnění může dojít k zázraku stvoření, prostřednictvím něhož se našeho živého těla dotkne síla ticha. Všechno je to jen láska, vycházející z prázdnoty. Zbytek si děláme sami svým vnímáním a popisem. Když se člověk narodí, rodiče a lidé kteří s ním přicházejí do styku mu neustále říkají, jak svět vypadá, co je správné a co ne. Jak člověk vyrůstá, tento popis světa, přijímá za svůj vlastní a nepřemýšlí, zda tomu tak opravdu je nebo ne. A tak zase ten svůj popis, ten svůj pohled na svět předává svým dětem. Představy světa jsou v nás tak zakořeněné, že je velmi těžké je všechny odhodit. Pokud se nám to přesto podaří, všechno co jsme doposud znali, nad námi ztratí moc. Včetně nemocí, stáří, dobra, zla a vůbec všeho na co si jenom můžeme vzpomenout.



Tonal a nagual jsou dvě oddělená jsoucna, ze kterých se skládá člověk a všechno kolem nás. "Tonal je všechno co známe," opakoval čaroděj pomalu. "A do toho patříme nejen my jako osoby, ale i všechno, co je v našem světě. Lze říci, že tonal je všechno, s čím se oko setkává. Začneme to pečlivě tříbit, sotva se narodíme. V okamžiku prvního nádechu vdechujeme i sílu k tonalu. Je tedy na místě, když řekneme, že tonal lidské bytosti je neodlučně spojen s jejím narozením. Tento moment si musíš zapamatovat. Pro pochopení celé věci je velice důležitý. Tonal začíná narozením a končí smrtí. Tonal je velmi zvláštním způsobem stvořitel, který nic netvoří. Jinými slovy tonal vytváří pravidla, podle nichž chápe svět. Takže můžeme říci, že svět vytváří."
Carlos Castaneda

Stejně tak vnímáme věci a bytosti okolo nás. Když se díváme na strom, nevidíme opravdu strom, ale pouze jeho popis, který jsme přijali za svůj. Pokud rozšíříme své omezené vědomí, uvidíme strom jako bytost utkanou z energie. Strom je vždy stromem, pouze my ho nevnímáme v celé šířce vědomí. Lidem k tomu, aby uznali přítomnost stromu, stačí jeden krátký letmý pohled, kterým nic zjistit nemohou. Zbytek uznání stromu představuje fenomén nazývaný přivolání záměru, v tomto případě pak záměru stromu. Celý svět lidských bytostí je stejně jako v tomto případě složen z nekonečné zásobárny možných interpretací, přičemž smysly hrají jen minimální roli (zrak se dotýká přílivu energie zvenku a činí tak jen velice povrchně). Většina lidského vnímání je současně interpretací a lidé jsou bytosti, kterým stačí minimum čisté percepce, aby vytvořili svůj svět. Nebo také, že vnímají svět jen do té míry, aby jim to umožnilo nastartovat svůj systém interpretací (např. Bílý dům - nevidíme ho, nechutnáme ho, ale je pro nás důležitý – je to výsledek našeho záměru jako projevu lidské magie).



Rodíme se jako úplné bytí s dotekem věčnosti v každém momentu sebeprožívání. Všechno v sobě ukrývá nekonečný potenciál síly ticha, projevující se jako nesmírně atraktivizující tajemství. Dobrodružství [býti druhem dobra] je naší základní výbavou, dokud ji nepohltí strach. My sami přitakáme 'jistotě' a 'rozumným řešením', či 'společenské zodpovědnosti' v sérii malých životních rozhodnutí, jež nám seberou jiskru a hloubku života a uzamknou nás v mechanické kleci, v níž zvolna mizí sebecit, jenž je naším jediným spojením s tím, co nás přesahuje.

"V okamžiku narození a chvíli po něm je člověk jen nagual. Potom však pocítíme, že k tomu, co máme, potřebujeme protějšek, abychom mohli fungovat. Tonal nám chybí a to nám dává od samého začátku pocit neúplnosti. Tehdy se tonal začíná rozvíjet. Stane se nanejvýš důležitý pro naše fungování, tak důležitý, že zastíní záři nagualu a zcela jej přemůže. Od té chvíle, kdy se staneme pouze tonalem, pak už neděláme nic jiného, než že stále zvětšujeme ten starý pocit neúplnosti, který nás provází od chvíle narození a který nám neustále připomíná, že nám chybí ještě naše druhá část, abychom mohli být úplní."
Carlos Castaneda

Svět se nám nedává přímo. Mezi námi a světem stojí popis světa. Takže přesně vzato, jsme vždycky o krok jinde a naše prožívání světa je vždycky vzpomínkou na toto prožívání. Neustále se rozpomínáme na okamžik který se zrovna odehrál, který právě uplynul. Pořád se rozpomínáme, rozpomínáme a rozpomínáme. A je-li celá naše zkušenost světa vzpomínkou, pak není zas tak nemyslitelné, že by čaroděj mohl být současně ve dvou rovinách. Není tomu tak z hlediska jeho vlastního vnímání, protože tak, jako všichni ostatní, i čaroděj se musí rozpomenout na skutek, který právě udělal, aby mohl prožívat svět. Musí se rozpomenout na událost, jíž byl zrovna svědkem, na zkušenosti, které právě prožil. V jeho vědomí je pouze jedno jediné rozpomínání (skákání na zadku pozadu). Hutnost a tělesnost jsou jsou vzpomínky. Je to paměť, kterou akumulujeme tak, jako sbíráme paměť všeho, co cítíme ze světa. Vzpomínky na popis. Ty si pamatuješ moji pevnost, stejně tak máš vzpomínky na komunikaci prostřednictvím slov.




Jsme jako organismy obdařeni ohromující schopností vnímání, která ale bohužel vede k vytváření klamné kulisy. Lidé obracejí celý přítok čisté energie ven do světa a proměňují ho ve smyslové údaje, které interpretují podle přísného systému interpretací, nazývaného čaroději lidská forma. Tento magický akt interpretace čisté energie vyvolává nepochopení, mylné přesvědčení lidských bytostí, že jejich interpretační systém je jediný, který existuje.
Carlos Castaneda

A pak už jen celý život chodíme do kostela, do nějaké spirituální skupiny, účastníme se a pořádáme mraky víkendových seminářů na jakákoli témata, to vše jen proto, abychom si vzpomněli na svou druhou - nagualskou - část, jenže strach, jenž už docela ovládl naši představu o sobě a jenž býval dobrým sluhou se mezitím, zcela nepozorován, stal zlým pánem. Zastínil v nás vše živé, okleštil naši představivost a uzavřel nás do stístěné reality 'všedního dne', kterou jsme nuceni uměle rozšiřovat o tak zvané zážitky. Nuda je totiž všudypřítomná a žere nás zaživa. Docela nám uniká, že realizaci opravdového vnitřního člověka lze dospět jedině skrze „smrt“ staré osobnosti.



Čas a prostor se stanou pevnými hranicemi naší představivosti. Často nepomohou ani 'výlety' do jiných typů realit prostřednictvím vizionářských rostlin, či technik. Středobodem veškerého našeho snažení je totiž neustále to malé 'já', v jehož existenci jsme uvěřili tak silně, že jsme díky tomu schopni a ochotni přijít o život. Jsme si dozorcem, který organizuje náš svět - jsme si vším, co známe a děláme jako lidi - chráníme své bytí – jsme si strážcem - naší nedílnou vlastností je být opatrný a žárlivě střežit, co sami děláme - z ochránce se měníme na dozorce, který je despotický a úzkoprsý - jsme vším, co jsme, vším, co známe a vidíme – jsme tak mocní - začínáme narozením a končíme smrtí - naší funkcí je posuzovat, odhadovat, být svědkem - jsme zvláštním stvořitelem, který si vytvořil pravidla, podle nichž chápe svět, který vytváří.

Nesmíme mít na ostrově tonalu kupu harampádí. Je ho potřeba zamést a potom udržovat v čistotě. Potom neklade žádný odpor. Zachovávat řád je být dokonalým tonalem a být dokonalým tonalem znamená uvědomovat si všechno, co se děje na ostrově tonalu. Řád našeho vnímání je výlučnou doménou tonalu. Jenom tam mají naše činy posloupnost, jenom tam jsou schody, kde můžeme počítat jednotlivé kroky. V nagualu nic takového není. Proto je náhled tonalu nástrojem a tento nástroj jako takový je nejen nejlepší, ale také jediný, který máme. Rozum pouze zrcadlí vnější řád a nic o tomto řádu neví. Nedokáže ho vysvětlit, stejně tak nedokáže vysvětlit nagual. Může být svědkem tonalu a jeho působení, ale nikdy mu nemůže porozumět nebo ho rozluštit. Sám fakt, že myslíme a mluvíme, ukazuje řád, který dodržujeme, aniž bychom věděli, jak to děláme, a co ten řád vlastně je. Svět každodenního života vůbec nelze brát jako něco osobního, co má nad námi moc, něco, co nás může vytvořit nebo zničit, protože bitevní pole člověka neleží v boji se světem kolem něho. Jeho bitevní pole se nachází až za obzorem, v místech, která jsou pro obyčejného člověka nepředstavitelná, v místech, kde člověk přestává být člověkem. Jsme neustále tlačeni, taženi a testováni Vesmírem samotným. Vesmír je maximálně kořistnický (predátorský), ale ve smyslu provádět neustále zkoušky vědomí. Tvoří na všechny nátlak, nutí nás pozvedávat své vědomí a tímto způsobem se Vesmír pokouší být si vědom sebe sama. Samo vědomí je cílem. Neexistuje žádný okolní předmětný svět, je jen Univerzum Orlova vyzařování.