NOVÉ BOHATSTVÍ: listopadu 2013

Život je odraz měsíce v Tigridu

Život vždy odpovídá Celku.

Celek bezostyšně pracuje v náš prospěch.

Ne ovšem v ten idiotský, na který běžně sázíme.

Všednost otevírá dveře bohatosti odstínů šedi.

Barevnost je sestra naší pružnosti.

Naše představivost nás zachrání.

ॐ

Prvním krokem do nového, už ne tolik děsivého neznáma, je ta nejjednodušší pravdivost vůči vlastnímu sebeprožívání. To je střelka kompasu naší duše. To je maják v temném moři vědomí. Vydat se za sebou, vypravit se za sebou, začít se za sebou plavit na vlnách dobrodužství. Jaký je můj kurz? Jak se mám? Odsud můžeme vyrazit a naše srdce nás povede. Projít úzkou chodbou vlastních rigidních představ je to nejděsivější, co nás může potkat. Naštěstí už víme, že všechno je tak, jak má být /tedy úplně jinak/ a nejtěžší zápas je vžycky ten, který je před námi. Nikdy nebudeme mít vyhráno. Mít vyhráno znamená přijít o všechno. Vzdát se možnosti pokračovat. Co je tam, kde není naděje?

Po cestě uviděl jsem na obloze přenádherný obrovský měsíc. Svítil nesmírně intenzivně, přesto jeho svit jakoby měl opačný směr. Jako by poutal, absorboval a vpíjel do sebe dech polospícího světa pod ním. Sestra měsíc. Naše ženská část ožívá v noci při svitu měsíce. Tehdy nás Krajina volá do tance mezi milióny zářících světlušek na oživlých lukách. Jsme než shluk tendencí, naslouchajících písním kosmickým, podle kterých tančíme. A proč trpíme? Nuž proto, že nevíme, že tančíme. Něco upoutalo moji pozornost. Bylo to veliké, polokulaté, zářivě oranžové a svítilo to na Zemi. Podle běžných měřítek to nemohlo existovat, při bližším pohledu jsem uviděl, že je to onen měsíc, zrcadlící se v řece Tigrid. Aha, napadlo mě, takhle to tedy je. Jedno bez druhého nemůže existovat a hlavní je se nezastavit.

Co jím

Motto: Od Bangladéše po Brazílii aneb co dokáže fotožurnalismus odhalit o stravě a kulturálním kontextu.

Nová, velmi zajímavá kniha s názvem 'Co jím' přináší fascinující pohled na stravovací zvyky a návyky lidí celého světa. Prostřednictvím fotografií 80 lidí ze 30 zemí světa ukazuje každá jednotlivá fotografie jídlo daného člověka na jeden den i s připojeným komentářem.

Jaroslav Dušek - planeta dělá naprosto výjimečný manévr a čeká na nás

Země před 114 milióny let. Právě vyšlo slunce a první květina, která kdy na Zemi vyrostla, rozvíjí svůj květ vstříc slunečním paprskům. Zemský povrch byl pokrytý vegetací už miliony let před tímto významným okamžikem, jenž předznamenal vývojový skok v rostlinné říši. První květina pravděpodobně přežila jen krátce, a ještě dlouho potom se kvetoucí rostliny objevovaly jen sporadicky, protože zatím nebyly příznivé podmínky pro jejich rozšíření. Až jednoho dne zaplavilo planetu obrovské množství vůní a barev tak by to bylo, kdyby existoval nějaký svědek, který by to všechno pozoroval.

O mnoho let později sehrály tyto voňavé, křehké bytosti, které nazýváme květiny, důležitou roli při vývoji vědomí ostatních druhů. Lidé jimi byli odjakživa přitahováni a fascinováni. Jak se lidské vědomí vyvíjelo, staly se květiny pravděpodobně první věcí, která je všeobecně ceněná, ačkoliv nemá téměř žádnou užitnou hodnotu - tzn. nepotřebujeme ji k tomu, abychom přežili. Květiny inspirovaly bezpočet umělců, básníků i mystiků. Ježíš nás nabádá, abychom je pozorovali a učili se od nich, jak žít. O Budhovi se vypráví, že jednou dal svým učedníkům „tiché kázání“, při němž si jen mlčky prohlížel květinu, kterou držel v ruce. Jeden z přítomných mnichů, Mahákášjapa, to po chvíli nevydržel a začal se usmívat. Podle legendy byl právě on jediným, kdo pochopil smysl Buddhova kázání. Uvědomění, které vyvolalo onen úsměv, si postupně předávalo dvacet osm mistrů, až se později stalo základem zenu. Květiny mohou lidem zprostředkovat krásu, jež je základní součástí našeho nejvnitřnějšího bytí, naší pravé přirozenosti. Uvědomění si krásy bylo jednou z nejdůležitějších událostí v evoluci lidského vědomí. Vyvolávalo v lidech pocity radosti a lásky. Květiny se tak staly, aniž bychom si to plně uvědomovali, symbolem, projevem toho nejcennějšího a nejposvátnějšího uvnitř nás - beztvaré krásy neviditelného Bytí - ve světě forem. Květiny jsou mnohem křehčí a pomíjivější než rostliny, z nichž se vyvinuly. Staly se posly z jiných sfér, tvoří most mezi světem hmotných forem a neviditelným Bytím ~ světem bez forem. Nejenže příjemně voní, ale přinášejí lidem i vůni duchovních sfér. Použijeme-li slovo „osvícení“ v jeho širším významu, můžeme květiny nazvat „osvícenými“ rostlinami.

Každá životní forma - nerosty, rostliny, živočichové nebo lidé - může dosáhnout „osvícení“. Dochází k tomu však velmi zřídka, protože jde o víc než jen o běžný, kontinuální vývoj: osvícení je narušením kontinuity vývoje, je to skok do zcela jiné úrovně Bytí a hlavně osvobození se od hmotných forem. Dokážete si představit něco těžšího a neproniknutelnějšího, než je kámen, jedna z nejhustších forem hmoty? I nerosty však procházejí změnami molekulární struktury. Vytvářejí krystaly, které mohou být dokonce i průhledné. Uhlík se při velmi vysokých teplotách a obrovském tlaku mění na diamant a některé nerosty na drahokamy.

Většina suchozemských plazů, tvorů nejvíce spjatých se zemí, přežila miliony let, aniž by u nich došlo k nějaké významnější vývojové změně. Některým však narostlo peří a křídla a stali se z nich ptáci. Překonali gravitaci, jež je do té doby omezovala. Nenaučili se lépe lézt nebo chodit, ale vyvinuli úplně nový způsob pohybu, který ten původní zcela překonal. Květiny, krystaly, drahokamy i ptáci mají pro lidského ducha již odnepaměti zvláštní význam. Stejně jako ostatní životní formy, jsou i oni dočasným projevem věčného Života, věčného Bytí. Jejich nadpozemská krása a éterická povaha nás fascinuje a přitahuje.

Lidé, kteří dosáhnou určitého stupně Přítomnosti, vnitřního klidu a bdělosti, jsou schopni vnímat božskou esenci života, věčné vědomí neboli ducha každého tvora, každé životní formy, cítit s nimi jednotu a milovat je jako sebe. Většina lidí však vidí pouze vnější formy, nejsou schopni vnímat jejich vnitřní podstatu, protože si nejsou vědomí ani své vlastní podstaty, své esence, a ztotožňují se jen se svou tělesnou a duševní formou.

Při pohledu na květinu, krystal, drahokam nebo letícího ptáka si i člověk, který většinou není vědomě přítomný, čas od času uvědomí, že musí existovat něco víc, než jen hmotné formy. Éterická krása těchto forem života ho přitahuje proto, že odkrývá jejich vnitřní podstatu, jež bývá většinou mnohem méně patrná. Totéž platí pro všechna čerstvě narozená mláďata - novorozeňata, štěňata, koťata, jehňata atd. Jsou křehká a zranitelná a ještě ne úplně zakotvená v hmotném světě. Jejich nadpozemská krása, roztomilost a nevinnost rozněžní i poměrně necitlivého člověka.

Když se pozorně zahledíte na květinu, krystal nebo ptáka, aniž byste do toho vkládali mysl, stanou se pro vás branou do světa bez hmotných forem, do sféry neviditelného Bytí. To je důvod, proč tyto tři „osvícené“ formy života hrály již odpradávna významnou roli ve vývoji lidského vědomí - proč je například květ lotosu hlavním symbolem buddhismu a proč bílá holubice představuje pro křesťany Ducha svátého. Tyto symboly připravují půdu pro významný posun lidského vědomí, pro duchovní probuzení, jehož začínáme být svědky.
via Eckhart Tolle - Nová Země

Poslechněte si Jaroslava Duška, jenž moc hezky hovoří o planetě Zemi, tvorbě vědomých polí a historicky naprosto výjimečném manévru, jenž právě probíhá.

Dušek & Hnízdil - záznam volného povídání 'Mým marodům aneb jak se nestát pacientem'

Podívejte se na záznam volného povídání o zdravých nemocných a nemocných mocných Jaroslava Duška a Jana Hnízdila s názvem 'Mým marodům aneb jak se (ne)stát pacientem', která proběhla 13. října tohoto roku v Jindřichovicích pod Smrkem.

Čekám na ticho

Vincent Van Gogh uvnitř svého obživlého obrazu 'Hvězdná noc'.

Motto: Každý čeká na své ticho. To kvůli němu uřízl si Vincent ucho.

Je to zvláštní, jak se každý jeden sám snažíme zaplašit své ticho. A přitom na něj celý život čekáme a jdeme mu vstříc. Jenže čím jsme mu blíž, tím víc se ho od sebe snažíme odstrčit a oddálit jeho příchod. Zřejmě nejspíš tak nějak tušíme, že je to naše ticho, co nás bezúsilně změní jednou provždy směrem k nenávratnému poznání a že díky němu budeme muset konečně převzít skutečnou zodpovědnost za svůj život. Bez výhrad, bez výmluv. Je tak pohodlné schovávat se za volby, koncerny, politiky a utajovaná rozhodnutí skupin světových lídrů, skrývané vědecké objevy a tlak farmaceutické lobby - "Za všechno zlé můžou oni." - nehnout prdelí stále ještě poskytuje volbu nemuset se o sebe postarat. Stále ještě stačí lacině a nedospěle vytvářet šum repostováním nikam nevedoucích zpráv o zakázaném poznání, shrnutém koberci a naražené kolenu, odpíraných bylinách, utajovaných dimenzích a vynálezech, které mají spasit svět. A "oni"? Z vlastního stínu tuším, než spokojený úsměv.

Mark Henson: Země svobody, domov hrdinů (1993)

"Prodejce zbraní si hraje s penězi a hračkami zbraní na stole - televizoru, jehož prostřednictvím konejší americkou rodinu v iluzi o životní úrovni, díky ropě za každou cenu. Média přehrávají nekonečnou lež klipů o "chytré bombě", sofistikovaně zasahující nepřátelské cíle. Dcera si hraje s Barbie ve sportovním autě, aby se brzy, stejně jako její máma, nacpala potravinovým odpadem a zajedla to jablečným koláčem. Fotřík shodí své pivo pěstí, hrozící nepřátelům, zatímco jeho synek smaží válečnou hru na svém play-stationu. Ropné požáry vrhají světlo na horizont smrti. Tanky pálí na vše, co se hýbe. Tuto část války v televizi nikdy neuvidíte. Ve skutečnosti jen všichni ztrácíme. Lidé umírají, zvířata umírají, země umírá, naše děti umírají. Válka nezná čest, ani vítěze. Neexistují žádné "inteligentní" bomby.  Mraky hustého černého dýmu na pozadí jsou předzvěstí vlastní sebedestrukce. Stále stejné, hrozivé opakování toho samého. Dnes už víme, že naše děti umírají na nemoci syndromu války v Zálivu, pocházející z obohaceného uranu, nemoci, pocházející z našich vlastních zbraní."

Takto sugestivně hovoří text o výše uvedeném obrazu, jenž vznikl již v roce 1993. Ano, podle Univerza, vše, co vysíláme do časoprostoru se nám v zesílené formě navrací. Vše, co uděláme jiným bytostem, děláme sami sobě. Čas se zhušťuje a lineární časoprostor mezi akcí, reakcí a interakcí se výrazně zkracuje. Vesmír pro nás začíná být doslova online zkušeností.

Alex Grey: Rodina (1996)

"Někdy, když se Allyson, Zena a já, začneme modlit, dáme své hlavy k sobě. V té chvíli cítím energii, jež námi protéká a posiluje naše vzájemné vztahy a vazby. Když náš přítel, John Lloyd, uviděl tuto malbu, řekl: "Tolikrát je rodinné pouto lásky rozbité, tento obraz je potvrzením jeho neporušenosti."

Rodina je základním kmenem, živoucím organismem, místem v nekonečném osudu lidského druhu na Zemi, jímž jsme navzájem propojeni. Neseme s sebou dlouhý, táhlý řetězec předků, díky nimž naše současné činy získávají daleký dosah oběma směry lineárně vnímaného časoprostoru. Nemůžeme za své předky a oni nemohou za nás. To je neuvěřitelně fér, protože právě zde máme naprosto všechno plně ve svých rukou, a jakákoli výmluva v této oblasti neobstojí. Přesně, jak říká David Mitchell v knize 'Atlas mraků': "Naše životy nám nepatří. Od lůna do hrobu jsme spojeni s ostatními. V minulosti, i v současnosti. A každým ZLOčinem, každou LASKAvostí rodíme společnou budoucnost."

Pablo Amaringo: Atun Supay Lancha

My všichni jsme jen malinkou, nejmenší větvičkou na stromu života, vzájemně spojenou se vším ostatním. Jsme jen malinkým, nejmenším šroubkem, či matičkou na korábu života, plujícího mořem temného vědomí Univerza. Jaký smutek z věčné zkázy by pocítila naše duše, kdyby došlo k poražení toho stromu, jaká panika by nás zachvátila při vědomí, že náš koráb se začíná potápět! Nejsme zde jen my. Všichni jsme propojení. Živí, viditelní, vnímatelní, i ti neviditelní. Jsme zde, na jedné lodi a máme všichni stejné právo na život, poznání a rozvoj. Život je totiž ve svém základu kouzelná pohádka. Všechno ostatní si děláme sami.

Jan Hnízdil: byliny mám rád

MUDr. Jan Hnízdil – internista a specialista v oboru komplexního rehabilitačního lékařství a psychosomatiky. Autor či spoluautor publikací „Bolesti zad, mýty a realita“, „Jak vyrobit pacienta“, „Artróza v komplexním přístupu“, „Jak léčit nemoc šílené medicíny“, „Doping aneb zákulisí vrcholového sportu“, “Mým marodům” a dalších. Je zakladatelem První Pražské Psychosomatické s.r.o. – „Hnízda zdraví“.

Cítíte se zdravý, pane doktore?

Po tělesné stránce to ujde. Mentálně si nejsem jistý. Dokonce jsem už před lety navštívil psychiatra, jestli si myslí, že je moje chování standardní. Paní doktorka mi tehdy pověděla, že trpím grafománií, spasitelským komplexem, aktivizmem, exhibicionizmem, občasnými depresemi a různými dalšími diagnózami, ale že mi prášky zatím nedá, protože mne ráda čte a prý by bylo škoda to tlumit.

Takže o svém duševním zdraví pochybujete?

Samozřejmě. Člověk, který nepochybuje o svém duševním zdraví, o svých činech, o sobě samém, považuje se za jedinečného a dokonalého, je s největší pravděpodobností psychopat. Existuje jednoduchý návod, jak odlišit neurotika od psychopata: zatímco neurotik trápí sám sebe, psychopat všechny okolo. Snad lidi kolem sebe moc netrápím. Úplně jistý si ale nejsem. To byste se musela zeptat jich.

Jaký je váš návod udržovat se zdravý, bez potřeby léků a lékařů?

Lidé žijí v iluzi, že když má někdo titul doktora, tak všemu rozumí a na všechno má návod. Žádné návody nedávám. Člověk by si měl uchovat selský rozum a neztrácet rozvahu. Nenechat se z ní vyvést různými módními trendy a „objevy“ vědců. Měl by jíst to, co mu chutná, v klidu a s partnerem, se kterým si jídlo vychutná. Sebedokonaleji nastavený jídelníček je k ničemu, pokud do sebe jídlo v rychlosti nacpete a ještě se přitom pohádáte s manželkou. To si koledujete o „refluxní chorobu“. Lidově: leze vám to krkem. Stejně jako s jídlem, je to s pohybem. Jde o to, aby byl pestrý, bavil nás, abychom si ho užívali a zbytečně se nehonili. Kamarád a herec Jarda Dušek mi kdysi řekl: „Nehoň se, stejně se nedohoníš.“ Tak se tím snažím řídit. Rád jezdím na kole, plavu, v zimě na běžkách, baví mne zahrada, štípání dříví… Americká vědecká studie, kterou jsem citoval v knížce o bolestech zad (Bolesti zad: mýty a realita), prokázala, že mnohem užitečnější než nějaké sofistikované fitness programy je, když se člověk normálně hýbe.

Čím se udržujete v kondici?

Příkladnou životosprávu zrovna nemám. Kovářova kobyla… znáte to. Snažím se, jak jen to jde, nějak kompenzovat každodenní sezení a stres v ordinaci. Střídají se u mne pacienti s úzkostmi a depresemi, s rakovinou, v zoufalé životní situaci. Už jen trpělivě je vyslechnout je zátěž. Každou volnou chvilku proto odbíhám do lesa. Z jara obvykle s igelitovým pytlem sbírám odpadky. Když rostou houby, tak s košíkem. S lesem o sebe navzájem pečujeme. Nejsem v náboženském smyslu věřící. Věřím v sílu přírody. Les je můj kostel.

Jaký je váš názor na léčení pomocí bylin?

Byliny mám rád. Na chalupě trháme mátu, meduňku, sléz, diviznu. Chodíme na šípky, lipový květ, trnky, bezinky, kostival, puškvorec. Manželka dělá čajové směsi, šťávy nebo likéry. Kamarádi si je nemohou vynachválit. Léky z bylin původně vycházely, postupně ale převládla chemie. Pokud to jen trochu jde, dávám přednost bylinám i u svých pacientů. Odpor proti nim pramení z neznalosti a komerce. Pokud by se lidé léčili bylinami, snížila by se spotřeba léků. To nemůže farmaceutický průmysl připustit. Nikdo se nepozastavuje nad tím, že lidé polykají plnými hrstmi psychofarmaka. Jakmile ale máte na záhradce pár rostlin konopí, vlítne vám tam zásahová jednotka.

Co považujete za příčinu dnes tolik rozšířené obezity?

Obezita je málokdy způsobena nějakou objektivní příčinou. Spíš než nemoc, je to životní postoj. Symbolizuje chování celé západní společnosti: rozežranost, poživačnost, honbu za neustálým růstem a expanzí. Měl jsem před měsícem pacientku – mladou podnikatelku, sto dvacet kilogramů. Způsob stravování odrážel její dravost v podnikání. Několik firem, stálá expanze, pohlcování konkurence. V jídle jen to nejlepší: bifteky z argentiny, chilská vína, francouzské sýry. Navíc bez pohybu, bez partnera, odmítá se o cokoliv podělit. Přitom by chtěla být štíhlá. „Nadváha je zrcadlem Vašeho způsobu života. Pokud budete takhle žít, takhle se chovat, není Vám pomoci,“ řekl jsem jí. Podobné je to s naší kynoucí společností. Naléhavě potřebujeme ozdravný půst, víc pohybu a méně expanze. Hlavně se ale musíme podělit s těmi, kteří se tak dobře nemají.

Tuk má ale také ochranou a izolační funkci…

Řada pacientů se obaluje tukem, aby se chránili před vnějšími stresory, případně vnitřní úzkostí. Stálé napětí, ve kterém žijí, jim vyčerpává spoustu energie. V noci se budí a luxují ledničku, cpou se sladkostmi, přibývají na váze. Obezita je u nich výsledkem nešťastného řešení složité životní situace.

Co si myslíte o geneticky modifikovaných potravinách?

Vím jen to, co je v médiích. Genetika a moderní medicína dnes dokáží neuvěřitelné věci: genetické manipulace, genovou terapii… Umíme je spustit. Vůbec však nedokážeme odhadnout, jaké následky budou mít v dlouhodobém horizontu. A to nejen na člověka jako živočišný druh, ale na celý ekosystém. Experimenty s geneticky modifikovanými potravinami považuji za riskantní. Místo nekontrolovaného růstu a genetických experimentů dávám přednost pokojnému nerůstu: malá políčka, sady, zahrádky, farmy, maloprodukce a samovýroba.

Potřebuje dnešní člověk suplementovat vitaminy a minerály?

To základní, co naše tělo potřebuje, není problém získat z přirozené čerstvé stravy. Pokud jíte zdravě, doplňky nepotřebujete. Pokud jíte nezdravě, doplňky vám nepomohou. V Itálii zveřejnili velkou studii, která prokázala, že pro člověka je mnohem zdravější přijímat vitaminy a minerály z přirozených zdrojů – ovoce a zeleniny, než ve formě tablet. V ovoci a zelenině totiž jsou ve vyvážené podobě i s dalšími vitaminy, enzymy a účinnými látkami. Navíc nehrozí předávkování. K doplňkům a vitamínům bych se uchyloval jen výjimečně, jestliže je k tomu jasný medicínský důvod. Pokud je pacient starý, má těžkou osteoporózu, žaludek nedokáže trávit vitamín B… to je bez diskuze. Dávat ale doplňky dětem, odmalička je učit, že musí brát tablety… to ani náhodou. Člověk se přece nenarodil proto, aby bral prášky.

via najimseazhubnu.cz

Bleděmodrá tečka

Motto: Myslete na ty potoky krve, prolité všemi těmi generály a císaři, aby se ve slávě a vítězství, mohli stát chvilkovými pány zlomku tečky.
Carl Sagan

Carl Edward Sagan (9. listopadu 1934 - 20. prosince 1996) byl americký astronom, autor, astrofyzik a úspěšný popularizátor astronomie, astrofyziky a dalších přírodních věd. Během svého života napsal více než 600 vědeckých prací a článků a byl autorem, spoluautorem nebo editorem více než 20 knih.

"Bleděmodrá tečka. To je domov. To jsme my. Na ní, každý koho milujete, každý koho znáte, každý, o kom jste kdy slyšeli, každá lidská bytost, která kdy byla; všichni prožili své životy zde."

Bledě modrá tečka (Pale Blue Dot) je slavná fotografie planety Země, kterou v roce 1990 pořídila sonda Voyager 1 z rekordní vzdálenosti 6,1 miliard kilometrů. Na požádání Carla Sagana zadala NASA sondě, která ukončila svůj původní cíl a vydala se na cestu ven ze sluneční soustavy, úkol, aby otočila svou kameru a naposledy vyfotografovala Zemi. Později Carl Sagan název fotografie využil jako titul své knihy z roku 1994 Pale Blue Dot: A Vision of the Human Future in Space.

Sylva Lauerová - Odstíny lásky

Spisovatelka Sylva Lauerová se velmi dobře připravila na své vystoupení na RELOVE SUMMIT PRAGUE 2013 a zpracovala unikátní anketu mezi svými fanoušky na téma odstínů lásky. Podívejte se na video záznam jejího vystoupení.

Velkými oblouky se vracíme na stále stejné místo [abychom rostli]

'Venuše a Mars', Autor: Sandro Botticelli

Motto: Každá doba plodí svůj vlastní mýtus.

Každá doba, resp. jí předurčený lineární časový úsek, s sebou přináší svůj vlastní mýtus, o který se opírají činy dobových vůdců a vládců. Těmito činy zároveň doba plodí svůj vlastní dobový mýtus (tedy de facto svou vlastní historii, psanou v reálném čase), kterou následně v popisu zpětně ospravedlňuje své počínání. Je to zvláštní, do sebe uzavřený, opakující se pohyb v kruhu, kde se minulost pojí magickými neviditelnými vlákny s tkaninou prezentních činů, plodících v reálném čase svou vlastní budoucnost. Lidská historie (tedy minulost, přítomnost a současně také budoucnost) je takto protkána prazvláštními činy, zdánlivě spolu nesouvisejícími, které se ovšem vzájemně neviditelně propojují a spojují napříč věky v jeden dokonale vyvážený celek. Celek, který uvidíme pouze za předpokladu dostatečného oddálení se. Čím větší tlak je v lidské historii vyvíjen na jeden určitý aspekt bytí, tím více příjde ke slovu tlak na prosazení jeho protikladu. Z krátkodobého pohledu, kterého se dopouštíme díky časové omezenosti našeho pobytu na Zemi a kvůli nedostatku vzdělání, vidíme pouze zlomky a fragmenty působení kosmických sil, vedoucích vždy všechno a vše k dokonalé rovnovážné Jednotě. Neumíme a nedokážeme si představit, že se za někdy drasticky vyhlížejícími tendencemi kosmu skrývá pouhopouhý, obyčejný pohyb zpět směrem ke středu, do oné velké, jednotné, prázdné, tiché, nehybné, rovnováhy.

'Zrození Venuše', Autor: Sandro Botticelli

Nenaučili jsme se za tím vidět odpověď kosmu na naše vlastní počínání. Je to proto, že sebe samé považujeme za výjimku, vyjímáme se z celku a klademe se na význačné - sebestředné - místo, o němž jsme přesvědčeni, že je tím jediným, o které stojí za to usilovat. Z tohoto místa poté pomocí vlastních, často velmi pokřivených a nemocných zájmů a názorů komentujeme všechny a všechno okolo sebe. Hlava nehlava. Sekáme hlavy, jež vyrůstající z našeho vlastního, společného těla. Není tedy divu, že se necítíme v bezpečí a nést kůži na trh s něčím naprosto naivním a čistým se považuje za prakticky sebevražednou misi. Jak velmi bystře poznamenává britský autor Graham Hancock: "Jakýkoli druh vědomí, jímž neoslavujeme výrobu a spotřebu hmotných statků je v naší společnosti zesměšněn a stigmatizován." Považujeme to za nástroj pokroku - nástroj našeho sebeprosazování se, chceme si urvat, chceme uspět - to vše tlačí nás a náš společný celek do mentálního stavu vyčerpanosti, nemoci a pohybu v onom uzavřeném kruhu ("Jsem pořád v jednom kole"), ze kterého není úniku.

"Jeden bod, jeden nehybný střed, jediná mystická prázdnota,

ze které vyvěrá čistá síla - potentum - připravená nechat se použít."

Člověk, magická bytost, opatřená vědomím, vědomým si vlastního vědomí, má na planetě Zemi v mnoha ohledech bezesporu výsadní postavení a místo. Na druhou stranu, považovat se za pána, či vládce veškerého tvorstva je mírně řečeno nadnesené. Hovoří to o nadutosti a sebedůležitosti, především ale o nesmírné blbosti, od které už je jen jeden krok k sebezáhubě. Člověk má v rukou zvláštní druh moci. Jeho tělo je pantheon - všesjednocující chrám - jehož středem prochází osa světa [axis mundi]. Vědomí chrámu těla nás potenciuje ke splynutí veškerých pólů všech aspektů bytí. Je v nás obsaženo nejnižší i nevyšší, nejhrubější i nejjemnější, nejhnusnější i nejkrásnější, nejmilejší i nejodpornější, nejodvážnější i nejzbabělejší, nejmužštější i nejženštější, nejbělejší i nejčernější, nejsmutnější i nejveselejší, nejpodlejší i nejvznešenější, nejzlejší i nejlaskavější, nejbožštější i nejďábelštější. Tím vším umí chrám našeho těla obohatit vědomí o vědomou zkušenost. Tím vším můžeme prostřednictvím našeho vzácného těla projít, poznat to a nechat to splynout v jeho tichém, bezhybném, prázdném středu. Každá vědomá zkušenost, jež doputuje do našeho vnitřního ticha se spojí s osou světa a splyne v nekonečnou Jednotu. αΩ.

'Svátek kentaurů', Autor: Edoardo Ettore Forti

Mytologické vědomí

Mýtus nás provází od počátku doby vzniku člověka na Zemi. Je zvláštní, uvědomit si, že to, co dnes nazýváme člověkem, jest pouhým nepatrným mini dílkem, miniaturní výsečí, čítající jedno jediné procento v historii vývoje člověka na Zemi. A přece je i toto jedno malé a nepatrné procento tak dlouhým lineárním časovým úsekem, že nemáme kapacitu na to ho pomocí běžného druhu představivosti pojmout. Kam dosáhne paměť našeho vědomí? Co dokážeme svým vědomím ohmatat a přinést o tom zprávu? Kde je náš skutečný počátek? Kam sahá mýtus o našem originu - tedy původu - člověka na Zemi? Vydýchla nás Země ze svého prachu? Obdařilo nás slunce cestou bojovníka srdce? Je to měsíc, o co se opírá náš rozum? Je to Mars, kdo nás stále postrkuje kupředu? Je to Venuše, díky které čerpáme z hluboké nádoby moudrosti? A kdo nás to nakonec obdařil oním božským zážehem sebe si vědomého vědomí, díky němuž jsme si uvědomili sebe samé, prostor a hyperprostor, v němž se pohybujeme?

Antický mýtus o vstupu do podsvětí: smrt, převozník Cháron a Kerberos

Duch jest bezesporu blízek dechu, oživujícímu principu, odlišujícímu živé od neživého. Jak říkají v Tibetu: "Od smrti nás dělí jenom jeden dech. Když vydechneš a nemůžeš se nadechnout, jsi mrtvý." Snad proto jsou lidské plíce odznakem duchovní roviny člověka. Volné plíce umožňují se svobodně nadechnout. Snad proto je 'orgánem' Ducha duše a jeho přiléhavým výrazivem volný jazyk poezie. Snad proto je Duchem prodchnuta celá nehmotná stránka skutečnosti, o kterou se opírá popis vedený uměním a vědou, jakož i veškerenstvo našeho poznání. Snad proto je Duch všudypřítomen a nic se bez něj neobejde. Snad proto se otvíráme inspiraci a usilovně nasloucháme jemnému šepotu ušlechtilých dcer nejvyššího - múzám. Je to touha, nezměrná, usilovná touha překročit a dosáhnout výš, dál a hlouběji. Vylovit skutečnou zářivou perlu poznání, která nám umožní společně pokračovat. Snad proto nám Duch umožní spolupracovat, ale ne ho popsat.

Mýtus o konci světa podle současného umělce, Autor: Sandra Yagi

Nepředstavitelně náročný a těžký život nutil člověka v celé jeho historii k neustálému potýkání se se stále jednou a toutéž otázkou - jak přežít. Díky nehostinnosti a predátorskému charakteru tehdejší krajiny, zasvětil tomuto základnímu principu prakticky veškerou pozornost, píli a um. I dnes je diametrálně jiným zážitkem putovat sice silnou a magickou krajinou Českého středohoří ve srovnání s přechodem slovenské Malé Fatry. I jen pouhý výskyt jediného, velmi plachého a lidem se důsledně vyhýbajícího divokého medvěda vás přinutí vnímat krajinu naprosto jinak a putovat jí zcela odlišným způsobem. Tehdejší člověk, obklopený na každém kroku reálným nebezpečím, obdařený mytologickým vědomím, jež pro něj bylo stejným nástrojem k přežití, jako je dnes pro nás vědomí rozumu, si vytvořil složitou síť rituálů, které mu umožňovaly - jak se domníval na základě vlastního empirického výzkumu - být "zadobře" s duchy, kteří se uvolili s ním spolupracovat a posloužili mu jako ochranný štít i jako průvodci neznámem.

Mýtický obraz s názvem 'Úžasná cesta', Autor: Dehong He

Vědomí rozumu

Výskyt Homo Sapiens, odvozený čistě od materiálního popisu (např. přbuzné stavby DNA), se datuje časovou hranicí starou zhruba 200 tis. let, ale jen před 40 tis. lety přišel onen magický 'zážeh' vědomí, projevující se jako imaginace, vizionářství a poznání hyperprostoru, ve kterém se společně pohybujeme. Pouhých čtyřicet tisíc let můžeme hovořit o uvědomění si sebe samých jako nositelích sebe si vědomého lidského vědomí. Bývá to spojováno s výskytem prvních obrazů, reflektujících magické a reálné vize, jež se začaly houfně objevovat v jeskyních po celém světě. Mýtus, provázející člověka moudrého (nebo jak se také uvádí 'rozumného') se postupně vyvíjel a modifikoval spolu s příběhy jednotlivých kultur. Proto jsme dnes svědky různých druhů monoteistických náboženství, vycházejících z původních pestrých polyteistických náboženských kultur, spojených s animistickým světem duchů, které bylo potřeba sjednotit, aby se tak lépe dokázali vymezit vůči soupeřícím kulturám. Tato náboženství se dodnes projevují vzájemnou nesnášenlivostí, prohlašujíc sebe samé za jedinou a pravou cestu. Světová náboženství s sebou, mimo kulturálně rozvinutých mýtů, přinesla také hluboký rozkol vnitřního světa individuálních lidských bytostí, když pojmenovala určité aspekty jejich bytí jako kladné, pozitivní a žádoucí, a na jiné naopak uvrhla kletbu, která je srazila do nejhlubších pekel temnoty a nežádoucích stínů. Tak byl dokonán onen mýtický rozkol a člověk se oddělil od splynutí s Jednotou na vnější i vnitřní rovině. Přesně jak o něco později popsal politický génius své doby Niccolò Machiavelli: "Divide et impera" [Rozděl a panuj]. Nastalo peklo na Zemi.

Mytologické zobrazení pekla [výřez], Autor: Hieronymus Bosch

K dnes dobře známým monoteistickým náboženským konceptům, vycházejícím z jednotlivých kultur, řadím - pro někoho zcela jistě překvapivě - také vědu, první multikulturální, globalizované náboženství, jež vytvořilo velmi silný vlastní mýtus. Jeho síla spočívá právě v oné pravé straně vědomí, známé jako část 'sapiens', tedy rozumu, jenž věda povýšila nad vše ostatní a opřela o něj svůj příběh. Zajímavé je, že zatímco ještě já jsem se ve škole učil pojmu 'člověk rozumný', dává dnes věda přednost pojmu 'člověk moudrý', jako kdyby rozum najednou nahradila moudrost a my jsme tak říkajíc zničehonic dospěli do moudrosti. Vše nevědecké (tedy nerozumné, neracionální) bylo dogmaticky stigmatizováno a zesměšňováno. Striktně racionální spolek Sysifos, po němž za pár let neštěkne ani pes, rozdával bludné balvany jako na běžícím pásu. Svůj vlastní mýtus opíral o spojení s rozumem, tedy pouze jednou polovinou našeho já, kterým nás údajně chránil před zblouděním z jediné pravé cesty, jako to dělalo mnoho náboženství před ním. Zajímavým úkazem je v této souvislosti i popis pomocí současné ustálené vědecké klasifikace, jež člověka řadí do živočišné říše, přičemž od dvanácti společných zvířecích kmenů, podkmenů, tříd, řádů a podřádů, oddělení, čeledi a podčeledi nás dělí pouhé sva lidské rysy - rod a druh. Se svými zvířecími bratry a sestrami jsme si blíž, než jsme si schopni vůbec připustit. Zajímavým rysem současnosti je nedostatek vzdělání, jenž by přímo a naživo souvisel s našimi kořeny. Ano, memorujeme sice rozumově, co se stalo v roce 1212, nebo 1492, ale ztrácíme vědomou spojitost s pamětí moudrosti, vepsané v kostech našich předků. Ztratili jsme s nimi živý kontakt, protože to není vědecky podložené. A jen proto jsme nuceni pořád dokola dělat jednu a tutéž chybu.

Objev tajemství Meluzíny, Autor: Jean d'Arras

Ochočená divokost

Synonymem civilizace je pro mě pojem 'ochočení'. Zdaleka se to nedotýká pouze naší krajiny a kultury. Svědky postupného ochočení krajiny a jejich démonů jsme v celé řadě světových kultur. Tibetský budhismus budiž příkladem jedné z nich. S příchodem Guru Rinpocheho, indického budhistického mudrce a tantrika, přichází do nesmírně divoké krajiny, plné divokých, nespoutaných démonů nové náboženství, které si postupně podmanilo a absorbovalo divokého ducha místní krajiny i jednotlivá polyteistická božstva. Plus mínus to samé, co o několik set let později učinilo křesťanství s našimi pohanskými božstvy. Absorbovalo jejich rituály a dalo jim nové pojmenování a významový kontext. Toto ochočení s sebou zcela jistě přineslo celou řadu kulturálních výhod, jejichž dosah jsme schopni ocenit až dnes, za které jsme ovšem museli velmi tvrdě zaplatit. Toto ochočení naší vlastní divokosti se neobešlo bez spoutání ducha našich předků, který žije uvnitř nás samých. Něco v nás dostalo na ruce pouta a do úst roubík. Něco prastarého, divokého, originálního a původního v nás, zcela v duchu návratu k rovnovážnéímu stavu, nyní ožívá a dožaduje se pozornosti. Tím, že jsme nechali dočasně spoutat naši divokou část (svůj divoký aspekt, související s feminním principem) jsme se odřízli o možnosti jej naplno prožít, poznat a nechat se splynout v Jednotu. To je také zdrojem i lékem současné nemoci naší lidské komunity.

Přechod k vědomí celku

Stojíme oběma nohama na přechodu do další úrovně kosmické hry. Naše dosavadní mýty dostávají nový rozměr. Čeká nás společný, hromadný přechod do vědomé koexistence v hyperprostoru. Popisovat ho nemá smysl, protože si to stejně nedokážeme představit. Snad mohu jen říct, že se to z 99% dotýká vědomí a přechod se již odehrává v této úrovni. Není to 'výtah' do nové roviny vědomí, je to spíš vědomé uzavření jednoho kruhu a vstup do nové úrovně bytí. Jednodušší, smysluplnější, láskyplnější bytí. Co pro to musíme udělat? Vlastně docela málo. Ale i to málo je pro nás těžší, než si dokážeme představit. Musíme si to dovolit...

Představ si

Text: John Lennon

Představ si, že není žádné nebe,

je to lehké, když to dokážeš,

žádné peklo pod námi,

nad námi pouze obloha.

Představ si, že všichni lidé

žijí pro dnešek.

Představ si, že nejsou žádné státy,

není to tak těžké udělat,

nic pro co zabít nebo umřít,

a také žádné náboženství.

Představ si, že všichni lidé

žijí život v míru.

Můžeš říct, že jsem snílek,

ale já nejsem sám,

doufám, že se k nám jednou přidáš

a svět bude jako jeden celek.

Představ si, že není žádný majetek,

jsem zvědavý, jestli to dokážeš,

žádná potřeba chamtivosti, či hladu,

bratrství lidí.

Představ si, že všichni lidé

sdílejí celý svět.

Můžeš říct, že jsem snílek,

ale já nejsem sám,

doufám, že se k nám jednou přidáš

a svět bude jako jeden celek.

Jak se plní sny

Jak se plní sny?

Na to existuje velmi jednoduchá odpověď: "Vice versa."

Jako 'naopak'?

Tak jako kapka rosy v sobě zrcadlí celý svět, jsou i naše sny součástí a odrazem celku.

Mají své místo, svůj čas, spějí k naplnění, protože jim byl kdysi udělen mocný impulz.

Vycházejí z nás, z našeho nejniternějšího, nejhlubšího já.

Nakonec je to ale celek, kdo jim najednou, z ničeho nic, umožní vzniknout.

Z ničeho?

Nic?

Na počátku byla, je a vždy bude prázdnota.

Nic.

Z ničeho nic.

Tak vzniká vše.

Díky čemu ale to vše vznikne?

To nic se projevuje jako dlouhé, táhlé, vakuu podobné, prázdné, nesnesitelné nic.

Pak přijde z ničeho nic impulz, ucítíme vlnění, zasáhne nás rezonance a jsme naladění.

Jsme z ničeho nic naladění, protože kosmos to z ničeho nic umožní.

Jsme na vlně. In line [v souladu] a online [napojení].

Jsme přítomní, probuzení, naladění, vědomí.

A pak se plní sny?

Pak je prázdnota, potenciovaná naší vědomou zkušeností, připravena splynout s naší skutečností.

V tu chvíli se počne odehrávat zvláštní zázrak, popírající běžné fyzikální zákony.

Je to synchronicita?

Je to samotný zázrak (s)tvoření.

Nejtajemnější, nesmírně vzrušující, životem a zdravím prodchnutý akt splynutí ve velké neoddělené Jednotě.

Mohu si vysnít cokoli?

Ne.

Proč ne?

Alespoň ne tak, jak to myslíte.

Co to znamená?

Váš dvojník Vás chrání před vlastní idiocií.

Sny, které sníte jako běžně žijící člověk jsou zkázyplné. Vedou do záhuby.

Naštěstí je zde něco (nebo někdo), kdo (nebo co) nás převyšuje a koriguje naše snění.

Je to někdo (nebo něco) možné popsat?

Je to naše poslední životní pojistka proti zhoubné idiocii.

Idiocie je prastarý jev, provázející člověka již od antických dob, rys člověka, který se stará jen o své vlastní zájmy a zcela ignoruje potřeby a zájmy jeho komunity.

Zkratka do záhuby.

Myslíte, že je dobré mít na paměti blaho a prospěch komunity?

Není to jen dobré. Je to životně důležité!

Jak bude vaše tělo [komunita] fungovat, když se buňky [vy a ostatní vaši bližní] začnete chovat idiotsky? Když začnete mít své vlastní, zhoubné sny a budete je prosazovat na úkor ostatních?

Jak?

Vaše tělo [komunita] začne umírat. Na vleklou, zhoubnou, nevyléčitelnou nemoc.

Co se děje jedné buňce [nejmenšímu bližnímu], děje se tělu [komunitě].