Určitě to taky znáte ze života: "Kde jsou ty klíče?", voláte na manželku. "Vždyť se se na ně koukáš.", odpoví, a opravdu, leží 20 cm před vaším nosem, jenže vy je nevidíte. Většinou pak následuje nějaká rádobyvtipná poznámka o tom, že "chlapi neumějí hledat". A naopak, vaše žena kouká dlouhé minuty do mapy a nikdy nenajde kde jste, kam jedete a vůbec, strčte si tu mapu někam, řekne nakonec naštvaně a hodí ji po vás. Opravdu za to může rozdílné zapojení mozkových hemisfér? Určitě, ale míň než si myslíte. Je to jako s fotografií, uděláte přesně takovou fotku, na jakou se zaměříte. Myšleno tématicky, světelně, barevně i z hlediska stínu, ostrosti a hloubky. Vyjádříte v ní svůj originální pohled na snímané okolí. Jiný fotograf - jiný originální pohled na to samé okolí. Náš život je jako ta fotografie. Tam venku okolo nás je vše neustále přítomné ve své absolutní podobě. Všechno je součástí všeho. Lidé, zvířata, rostliny, planety, hvězdy, vesmír - všechno jsou to živá a spojená bytí. Je tam všechno co si dokážete i nedokážete představit. Klidně si to nazvěte neustálou přítomností Boha, Řádu, Ducha nebo Univerza (jemu je jedno, jak mu říkáte). A my jsme jako lovci. Tím, že se na "něco" zaměříme, si "to" ulovíme (vybereme) a začneme "to" spolutvořit jako svou vlastní realitu - začneme snít svůj sen. Pakliže se více lidí zaměří na to samé, vznikne společná realita. Sen jednotlivce se změní v sen rodiny, komunity, města, státu, kontinentu, civilizace.
Snímáme vybrané z toho ohromného koláče nekonečných možností tím, že se na něco zaměříme. To pak následujeme často po celý zbytek života, aniž ochutnáme cokoli jiného (protože nevíme, že bychom mohli), a tak v nás vznikne hluboce zakořeněný pocit, že náš výběr je tím nejlepším z možných. Budeme náš sen hájit až do roztrhání těla. Ale co to vlastně hájíme? A proti komu? Znáte ty vetché třesoucí se staříky s baretem na hlavě - odbojáře proti čemukoli, co si s sebou celý život nesou trauma z toho, "že je nikdo za jejich zásluhy neocení"? Znáte ty tučné odboráře, co jezdí do Prahy, protože "se mají zle"? Viděli jste politiky, kteří "to myslí upřímně"? Těžaře, kteří zabíjejí indiány "v dobré víře aby bylo více zboží a lidé se měli lépe"? Muže s hadrou na hlavě, kteří blekotají cosi o "fatwě"? A jiné muže v drahých oblecích, kteří těm s hadrou na hlavě hrozí "vykouřením z děr"? Přátelé, věřte že nikdo takový ve skutečnosti neexistuje. Existují jen lidské bytosti, které si vybraly svou realitu a tu sdílejí s ostatními. A ti ostatní, protože žijí společný sen, na ni reagují, jako reaguje pes na hozenou kost. Přitom je to tak jednoduché. Bojovat s tím je na prd. Měnit to je na prd. Sdílet to je na prd. Být na to napojen je na prd. Vždyť tam venku je tolik nových úžasných možností! Stačí se na chvíli odpojit od toho šíleného matrixu naší kultury a vybrat si svoje. Alespoň na chvíli žít svoje. Chodit po vlastních cestách. Vybírat si. Přestat být jednou z těch tupých stádních bytostí bezmezně konzumujících cokoli, co se nám rozhodnou uvařit. Realita je neustále tvořená námi samými. Tím, na co se zaměříme si vybereme a děje se nám. Univerzum je v tomhle absolutně bezlítostné. Podívejte se na zajímavý film na tohle téma.