Cesta noční pouští nebyla až tak náročná na orientaci, protože díky měsíci v úplňku bylo vidět skoro jako ve dne. Bezmračná obloha byla posetá hvězdami jako nějaký velkolepý diamantový náhrdelník. Poušť žila svým nočním, strach nahánějícím, životem. Šli dobře několik hodin v naprostém tichu a mladý muž si s velkým překvapením uvědomil, že se přesouvá bez bot a že mu to nečiní nejmenší potíže. V tom se odkudsi z temnoty přihnal zvláštní vjem. Těsně nad hlavami jim přelétl noční pták. Tedy spíš temný stín nějakého nočního ptáka. Starý indián se zastavil a zůstal nehnutě stát několik nekonečných vteřin. Vztyčil pravou ruku, čímž dal jasně najevo: "Nehýbej se a mlč.". Pak to ucítili znovu, blížilo se to k nim zprava a bylo to podstatně níž, než prve. Bylo jasné, že to jde po nich. Tiše a příšerně. Indián otočil hlavu na mladého muže a řekl jediné slovo: "Utíkej!"
Mladý muž na nic nečekal a dal se na zběsilý úprk směrem na východ, protože nějak instinktivně cítil, že mezi skalisky najde lepší úkryt, než na širých pláních nekonečné pouště. Co se dělo na místě netušil a vlastně ani nechtěl vědět. Zvuky, od kterých se postupně vzdaloval, děsily svou intenzitou a tupostí. Jako kdyby dvě obrovská pravěká zvířata zápasila na život a na smrt a nevydala přitom ani hlásku. Pouze jejich obrovská masitá těla do sebe narážela a rozechvívala zemi široko daleko. Zajímavé bylo, že noční pouštní život, projevující se roztodivnou zvukovou a pohybovou aktivitou obyvatel pouště zničehonic ztichl. Jako kdyby dal přednost tomu, čemu není radno se stavět do cesty. Mladý muž doběhl mezi skály a instinkt ho dovedl do zajímavě tvarované prohlubně mezi dvěma velkými balvany, která poskytovala skvělý úkryt ze všech stran a nadto ještě vynikající výhled do krajiny. Vchod prohlubně byl lemován polovysokými rostlinami, jež byly uspořádány do obdivuhodného vzorce. Vypadaly jako živý ostnatý plot. Mladý muž se svalil na zem a cítil, jak se země chvěje. To ticho bylo naprosto děsivé. Ani větřík se nepohnul. Vše jako by čekalo, jak to dopadne. Mladý muž zabořil hlavu do dlaní a tiše a intenzivně zavzlykal.
Najednou si uvědomil, že se země přestala chvět. Vztyčil hlavu, utřel si slzy a zadíval se intenzivně do noční pouště k místu, odkud přišel. Neviděl nic, než noční tmu, prosvětlenou úplňkem měsíce. V tom si uvědomil, že něčím (co si pro sebe okamžitě nazval jako 'vnitřní zrak') zachytil letícího nočního dravce nad hlavou. Vyděsil se až do morku kostí, ale něco mu zároveň říkalo, že tohle je jiný druh bytí, než s jakým se setkal prve. Na vrcholcích kamenů, pod kterými byl ukrytý, se pták usadil. Slyšel šustění křídel a drápy, ťapkající po kameni. Ani nedutal a připravoval se na nejhorší. Někdo velmi hbitě a s lehkostí slézal po kamenech dolů. Před tvář mladého muže s lehkostí šelmy přistála temná postava.
"Jsi v pořádku?" zazněl do tmy hlas Dona Pedra a mladý muž se úlevou rozplakal.
---
"Done Pedro.", oslovil mladý muž starého indiána, pokuřujícího před důmyslně zamaskovanou chatrčí, která byla postavena napůl v poušti a napůl ve skalách a vypadala jako velmi nepřístupné místo, ukryté uprostřed vysokých pichlavých keřů, ze kterého byl mimořádně skvělý výhled do krajiny. "Řeknete mi konečně, co se stalo?"
"Opravdu to chceš vědět?" odpověděl indián, aniž by se na mladíka podíval.
"Ano." přitakal mladý muž.
"A to ti nevadí, že už nikdy nebude nic, jako předtím? Že už se nikdy pořádně nevyspíš? Pořádně si neodpočineš? Nenajíš se a nezapomeneš na sebe ve sladkém líném odpoledni?"
"To jsem dělal posledních dvacet sedm let. Jsem připraven to změnit." odpověděl přímo mladý muž. "Jsem připraven se učit."
Indián poposedl, jako by ho něco píchlo a zadíval se hluboko do mladíkovy tváře.
"Věděl jsem to," řekl, "veděl jsem, že tě budu učit."
"A jak jste to věděl, Done Pedro?"
"Ukázali mi na tebe."
"Kdo vám na mě ukázal?"
"Ty sám. Pamatuješ, když jsi vystupoval z autobusu v El Pajonal?"
Mladý muž se usmál. "Moc dobře, praskly mi tam oba popruhy u batohu a všechno, co jsem měl uvnitř se vysypalo na zem. Tak tohle tedy považujete za znamení?"
"Ne," zavrtěl hlavou indián.
"Tak co tedy?" vyzvídal mladý muž.
"Víš, žiju tady přes šedesát let a žádný bílý muž dosud nikdy nevystoupil v El Pajonal."
---
"Tak kde začneme?" zeptal se mladý muž.
"Začneme tím, proč jsi sem přijel." odpověděl indián, uvelebil se na svém místečku a zahalil se do kouře.
"Chcete vědět, proč jsem sem přijel?"
"Ne, já to vím. Zajímá mě, proč si myslíš, že jsi přijel."
"Jak můžete vědět, proč jsem přijel, když to podle vás nevím ani já?" rozhodil mladý muž bezradně rukama.
"Přečetl jsem si to." usmál se indián. Zdálo se, že ho tahle konverzace začala bavit.
"A kde jste si to přečetl, Done Pedro?"
"V tvém žebříku." s úsměvem odpověděl indián.
"V mém žebříku?" zopakoval nechápavě mladík.
"Ano." potvrdil indián a mocně potáhl z dýmky.
"A co je to ten žebřík, Done Pedro?" zeptal se mladý muž.
"Tvůj kmen. Každý ho má."
"A kde ten kmen máme, Done Pedro?"
"Je uprostřed tvého druhého těla. Když je tvé druhé bytí na blízku, dokážeš se s ním přes ten kmen spojit do jednoho celku."
"A kde je mé druhé tělo teď, Done Pedro?" zeptal se mladý muž.
"Právě teď odpočívá na nekonečných bílých pláních a čeká na tebe."
"To jsou ty pláně, o kterých se mi po léta zdálo?" zeptal se mladý muž rozrušeně.
"Ano," přisvědčil indián, "to jsou ony."
Mladý muž vložil hlavu do dlaní a tiše se rozplakal. Starý indián dál seděl v koutě, pohodlně opřený o balvan a potahoval ze své dýmky. Při každém potáhnutí se dýmka rozžehla a rozsvítila indiánovy oči. Bylo v nich něco, co chybí skoro každému z nás. To ale mladý muž nemohl vidět, protože stále ještě plakal.