Je pondělí dopoledne. Hurá, to nejhorší je za námi. Nevěříte? Kdysi jsem kdesi četl, že statisticky je neděle podvečer psychicky nejvypjatějším a sebevražedně nejrizikovějším časem vůbec. Pamatuji si na dobu, kdy jsem to tak měl taky. Tlak Ducha býval v tomto čase skutečně nejzřetelnější a nejnesnesitelnější. Neměl jsem rád neděle podvečer, protože to byly chvíle, kdy jsem se zastavil ve svých běžných pracovně-týdenních činnostech, jimiž jsem permanentně přehlušoval svůj vnitřní hlas, a ten najednou promluvil. Neříkával mi hezké věci. Moje duše nebývala lehká a mé zdraví pevné. To uvnitř se chvělo strachem a nejistotou. Já sám jsem se cítil jako malý bezvýznamný a nahraditelný palivový článek kultury, jenž si zhola nebyl vědom své vlastní hodnoty. Vlastně vůbec ničeho, protože můj svět byl zformován výhradně venkovními podněty. A venek odpovídal na moji skutečnost, jež se tu a tam projevila, po svém...
Dnes už mi ten čas připomíná jen to, že se v neděli v podvečer ptávám dětí, jestli mají hotové úkoly. Chudáci, ještě musí. Třeba jim taky časem dojde, že nemusí. Neděle podvečer je stejně krásná, jako jakýkoli jiný den. Hvězdy vyjdou a měsíc ukáže svou milou tvář. Vítr zavane vůni dálek a voda přinese naději. Nejraději jezdím v pondělí dopoledne 'dělat věci jinak'. Třeba hrát golf. Nebo do kavárny, něco napsat. Nebo na procházku do přírody. Nebo jen tak odletět někam na pláž k moři. Je to neskutečně osvobozující životní pocit - vědět, že můžu udělat cokoli v pondělí dopoledne. Protože pondělí dopoledne začíná jen další díl toho, co nám zbývá mezi narozením a odchodem. Nic víc, nic míň. Je jen na nás, jak a čím ho vyplníme.